Článek
V Děčíně jsme vyskočili z vlaku plní elánu, i když batohy nám visely na zádech jak pytle cementu. Čenda měl mapu v ruce, Eliška v očích jiskru a před nádražím nás vítala tabule s nápisem „Českosaské Švýcarsko“. Nadšeně jsme nastoupili na autobus směr Hřensko, prý nejkrásnější vstupní brána do divočiny.
„Hele, Velkou Pravčickou dáme?“ mrkla Eliška. „Ani náhodou,“ zavrtěl hlavou Čenda. „To je jak turistická dálnice o víkendu na D1. Jdeme bokem, klidně přes Malou, ale žádné fronty na výhled.“
A tak jsme vykročili do soutěsky, tichá, zelená a příjemně chladná. Voda zurčela, mechy byly jak z pohádky a my klouzali po kamenech jako dva batůžkáři, co utekli z civilizace. Prošli jsme Divokou soutěskou. Lodičky bohužel nejely, ale nakonec jsme nelitovali, cesta byla prázdná a krásná, jen občas jsme potkali mokrého psa nebo stejně zarostlého turistu jako my.
U Mezní Louky jsme si dali pozdní oběd, Čenda snědl zbytky chleba s paštikou, Eliška vytáhla oříšky a jablko. Došlo i na první návštěvu restaurace, pivo, limonáda a společné okukování mapy.
Rozcestník
Pak následovala cesta přes Malou Pravčickou bránu – skalní okno v tichu lesů, které jsme měli chvíli jen pro sebe. Večer jsme došli k Ostrovským skalám. A tady přišlo dobrodružství.
Mraky se sbíraly jako partyzáni v horách. Hřmění, vítr, déšť. Blesk! A další! „Hele, musíme něco najít!“ křičela Eliška přes hrom. Po deseti minutách šplhání a klouzání jsme pod jedním převisem našli suchý koutek. Čenda natáhl celtu, Eliška připravila na čaj, rozdělali jsme dřívkáč.
Leželi jsme pod skálou, zabalení do spacáků, poslouchali déšť a smáli se, že první noc spíme v jeskyni jako pravěcí lidé. „Příště si vezmeme deštník do spacáku,“ zahučel Čenda a Eliška se smála, až jí ujela čelovka do mechu.
Druhý den ráno bylo jak z katalogu, čerstvý vzduch, kapky rosy a slunce, které prosvěcovalo les jak v pohádce. Usušili jsme věci na větvích, zabalili spacáky a vyrazili dál. Přes louky a lesy jsme pokračovali směrem k Tiským skalám. Cestou nás zastavil srnec, který si nás zvědavě měřil, jako by se divil, proč tu někdo smrdí kouřem a konzervami. V Ostrově jsme doplnili vodu a v místní hospůdce si dali smažák a polévku. Eliška tvrdila, že vývar je nejlepší repelent. Čenda tvrdil, že nehorázně smrdí po celeru.
Tisské a Ostrovské skaly
Odpoledne jsme se vyšplhali do Tiských skal. Bludiště kamenů, průchody, výhledy a hlavně klid. Večer jsme si našli další převis, tentokrát suchý a útulný, a Eliška s úsměvem vytáhla tajný balíček – čokoládu.
„Za statečnost,“ řekla.
„A za přežití první bouřky,“ dodal Čenda.
Dobrou noc zpod skal Tisé. Těšíme se na další dny toulání, čajů z ešusu, divokých cest a tichých rán.
---
Den 1:
Vlakem do Děčína. Dál autobusem, zastávka „Hřensko, soutěsky“
Pěšky Ferdinandovou soutěskou a dál Divokou soutěskou do obce Mezní Louka (občerstvení, WC)
Malá Pravčická brána (modrá → červená
Ostrovské skály, nocleh pod převisem.
Den 2:
Ostrovské skály → Ostrov, doplnění zásob, jídlo a tak
Přes Hraniční hřeben do Tiských stěn červená.
Průchod Tiskými skalami. Nocleh pod převisem v okolí
