Článek
„Tak jdeme?“ zeptal se táta, když jsem se znovu rozvalila u Krakonošovy snídaně. „Tady už Krakonoš dojedl, talíř vylízl, a my musíme dál.“„A kam jako?“ protáhla jsem se. „Do Labáku. Ale ne do lezeckýho – do dolu. Dolu, kterej je tak hlubokej, že tam i ozvěna šepotá.“
Znělo to děsivě. Tak trochu. Ale taky dost lákavě.
Z Krakonošovy snídaně jsme šlapali po modré turistické značce ke Vosecké boudě. Táta funěl jak starý medvěd, já poskakovala mezi borůvčím a předstírala, že jsem špion v misi Zachraň Krakonošovu dýmku.
Vosecká bouda byla jako z pohlednice, dřevěná, poctivá, se žlutými záclonkami a vůní guláše. Seděli tam tři vousáči, co pili malinovku která vypadala jak pivo, tvrdili, že se ztratili už třetí den, chtěla jsem volat horskou službu ale táta jim přikývl. „Jo, to znám. Mně se jednou ztratila žena už před lety a zatím mě nikdo nenašel.“ 😂
Zasmáli jsme se, já si dala lívance a šťávu a pak jsme vyrazili dál, po červené značce hřebenem. A tam to začalo být vážně jako v pohádce.
Jakmile jsme vyšli z lesa, všechno se proměnilo. Tráva byla ostrá, vítr studený a… všude mlha.„Jestli nás někdo sleduje, tak ho stejně neuvidíme,“ řekl táta a rozhlížel se. „Třeba se Krakonoš nudí a zkusil mlhový kabát.“
„Nebo vlk. Nebo duch pastýře, co se kdysi ztratil,“ přidala jsem.
Cesta byla klikatá. Mokrý kameny klouzaly a značky mizely v šedivém závoji. Ale nakonec jsme dorazili na rozcestí nad Labským dolem a začali klesat po žluté značce.
Sestup do Labského dolu nebyl jen tak. Stezka byla úzká, občas kluzká, ale nádherná. Les zase začal houstnout, mlha ustupovala a pod námi se otevřelo údolí jak z malovanýho obrázku.
Táta řekl, že Labský důl je ledovcový kar a že tu kdysi byly opravdové ledovce. Já ale měla dojem, že nás pořád někdo pozoruje. A pak jsem ho viděla.
Stál na skále. Velký, vousatý, plášť z mechu, dýmku v ruce.
Krakonoš
„Táto…“ šeptla jsem.
„Já vím,“ přikývl. „Tohle neříkej nahlas. Jinak zmizí.“
Zavřela jsem oči. A když jsem je otevřela, byl pryč. Nebo tam nikdy nebyl?
Spali jsme u přístřešku u potoka. Malý vařič, teplá polévka, smích. Táta mi vyprávěl, jak se tu jednou ztratil turista, který měl mapu vzhůru nohama, a skončil až v Polsku.
„A jak se dostal zpátky?“
„Nikdy nedostal. Dnes tam prý značí trasy opačně, vzhuru nohama.“
Zazubili jsme se, pak usnuli, já ve spacáku, Čenda na karimatce. A noc byla tichá. Ne děsivá – spíš velká. Jako když tě hora obejme.
Den druhý – Kde padá voda do snu
Ráno jsme vstali, když ještě rosa studila prsty. Pokračovali jsme po modré značce k Labskému vodopádu, kde voda padala z výšky jako stříbrná stuha.
Táta mi šeptal, že si tu prý víly češou vlasy a pouští je dolů, když se někdo dívá správně. Já se dívala hodně dlouho, ale nic.
Pak jsme šli dál, až jsme konečně dorazili do Špindlerova Mlýna. Civilizace. Hotely, psi na vodítku, klobásy a koloběžky. Bylo to zvláštní. Hezké, ale cizí.
Večer jsme seděli u řeky. Táta foukal dýmku, já si sušila ponožky. Kolem chodili turisté a my si jen tak mlčeli.
„Tak co, půjdeme ještě dál?“ zeptal se.
Já kývla. Věděla jsem, že tohle není konec. Jen další stránka…
Ahoj Eliška
Den 1:
Krakonošova snídaně → modrá → Vosecká bouda (2 km)
Vosecká bouda → červená (hřeben) → rozcestí nad Labským dolem
Sestup po žluté → Labský důl, možnost přenocování v přístřešku
(Celkem cca 6–8 km)
Den 2:
Labský důl → modrá → Labský vodopád, poté pokračování do Špindlerova Mlýna
(Celkem cca 6–7 km)
---
Zdroje:
Klub českých turistů (KČT) https://www.kct.cz
Správa KRNAP, Informace o Labském dole, Vosecké boudě a pravidlech pohybu v CHKO: https://www.krnap.cz
Informační centrum Harrachov https://www.harrachov.cz
