Článek
Ráno jsme vystoupili z vláčku na nádraží v Harrachově a táta rozložil mapu jako pirát poklad. „Půjdeme po modré značce, podél Mumlavy, a uvidíš, spadne ti čelist,“ řekl a mrkl na mě. Vyrazili jsme a už za chvíli jsme slyšeli první šumění vody.
Les kolem byl vlhký a zelený, houby vykukovaly z mechu a v trávě hopsali koníci. Cesta byla široká, lesní a úplně bez aut. Po chvíli jsme přešli most a začalo to burácet tak nahlas, že jsem si musela zakrýt uši.
„Tamhle jsou!“ ukázal táta.
Mumlavské vodopády. Spousta vody padala dolů po velkých kamenech, úplně jako nějaká horská sprcha pro obry. Cákance lítaly až k nám a když jsme si sedli na lavičku, smál se i táta. „Víš, že se tomu říká Čertova oka? Ty díry ve skále vyhloubila voda. Prej se tam čerti prali a zapomněli si tam oči.“
Mumlavské vodopády
Chvíli jsme jen mlčeli a koukali. Táta si zapálil dýmku z borového dřeva a já kreslila vodopád do bloku.
Pak jsme došli k Mumlavské boudě. Dala jsem si borůvkové knedlíky a horký čaj, táta měl česnečku a přidal si rum do čaje, protože prý tak chutná léto.
2. Den – Za Krakonošem
Ráno jsme vstali brzo, v boudě přespali mezi turisty, co chrápali jako medvědi. Táta mi ukázal mapu: „Dneska půjdeme dál. Ke Krakonošově snídani. Ale pozor – prý tam občas sám pán hor zanechá vzkaz.“
To jsem se hned narovnala. Možná něco jako kouzelný vzkaz ve stromě? Pustili jsme se tedy dál po modré turistické značce, pořád podle Mumlavy. Voda už tolik neburácela, spíš šeptala a občas se ukázal pstruh nebo skákající žába.
Cesta byla krásná, klidná, les měkce houpal a voněl. Asi po hodině jsme přišli k rozcestí s podivným názvem: U Krakonošovy snídaně.
„Tady to je,“ řekl táta a ukázal na přístřešek. „Kdysi tu Krakonoš snídal. A když někoho v lese poslouchá, někdy nechá vzkaz.“
A hádejte co? U lavice byl přivázaný svazek suchého sena a mezi ním malý pergamen svinutý v borovicové šišce. Táta pokýval hlavou, ale nic neříkal. Já si ho rozvinula a četla:
Kdo se přírody s pokorou ptá, tomu odpoví… větrem, ptákem, nebo i borůvkou pod nohou. Jdi dál, ale nehluč.
Usmála jsem se. Věděla jsem, že to není od Krakonoše. Nebo možná… kdo ví? V lese nikdy nevíš.
Seděli jsme, snídali chleba se špekem a já pila vodu z čutory. Mezi stromy občas něco zapraskalo, ale nebyl to medvěd – jen vítr nebo srnka.
Krakonošova snidaně
Zpátky jsme šli stejnou cestou. Mumlavský vodopád se pod námi znovu zjevil jako divoká říčka z pohádky. V Harrachově už svítilo odpolední slunce a já byla utahaná, ale spokojená.
„Tak co,“ zeptal se táta, „byl tam Krakonoš?“
„Byl. A snídal s náma,“ odpověděla jsem a vzala ho za ruku.
Zdroje:
1. Mapy.cz – Seznam.cz
https://mapy.cz/s/kuvokoseza
2. Klub českých turistů (KČT)
https://www.kct.cz
3. Krkonošský národní park (KRNAP)
https://www.krnap.cz
