Článek
Hrad Zvíkov vyrůstá na skalním ostrohu nad soutokem Vltavy a Otavy jako uražený kmen dávného stromu, který přežil všechny věky. Když k němu člověk přichází po úzké cestě mezi lesy, má pocit, že vstupuje do prostoru, kde čas plynul jinak. Vzduch se tu zdá hustší, světlo temnější, a přitom jakoby živější. Každý kámen na tomhle místě nese paměť generací králů, vojáků, mnichů, i obyčejných lidí, kteří se tu zastavili jen na krátký okamžik a nechali tu zrnko své existence. A někde mezi nimi se skrývají i tací, kteří podle pověstí nikdy zcela neodešli.
Představte si začátek 13. století, dobu, kdy Přemyslovci budovali svou moc a země byla plná dřevěných tvrzí, které plamen pozřel až příliš snadno. Na ostrohu nad řekami však rostl hrad, který měl vydržet všechno. Zvíkov, královský strážce jihu. Není jisté, zda jeho první kameny položil Přemysl Otakar I. nebo až jeho syn, budoucí král železný a zlatý, ale jedno je jisté: už tehdy se stavělo s ohromnou ambicí. Stavitelé museli zdolat nepřístupný terén, dopravit kamení po strmých cestách a vztyčit věže, které by obstály v každé zkoušce. Hlízová věž, nejstarší a nejvýraznější dominanta hradu, vznikla právě v této době. Její zvláštní, jakoby zakulacený tvar, jí dal jméno i tajemnou pověst, která se s ní později pevně spojila.
Když se do hradu poprvé vešli králové a jejich družiny, muselo to být místo, které vyráželo dech. Raně gotická architektura se tu objevila v podobě, jakou v českých zemích nebylo zvykem vídat, vysoké sály se žebrovými stropy, jedinečné portály, kaple svatého Václava s neobvyklou duchovní atmosférou. Královská strážní pevnost se postupně měnila v sídlo, které mělo reprezentovat moc přemyslovského rodu. Není divu, že kronikáři začali Zvíkov nazývat „klíčem ke království“. Kdo držel Zvíkov, měl pod kontrolou cesty jižními Čechami, obchodní stezky, a hlavně dva velké vodní proudy, které jako tepny přiváděly život i bohatství.
Zlatý věk Zvíkov prožíval i pod vládou Lucemburků. Jan Lucemburský dobře chápal jeho strategický význam a jeho syn, Karel IV., mu dokonce věnoval mimořádnou péči. Právě v Karlově době se Zvíkov stal jedním z opěrných bodů královské moci. V jeho zdech bylo slyšet hlasy diplomatů, královských úředníků a vojáků, kteří procházeli chodbami s vědomím, že jsou na jednom z nejdůležitějších míst země. Představíme-li si tehdejší život, vidíme královský dvůr, který sem přijel třeba jen na krátké období, koně stříkající vodu z napajedel, královské služebníky nosící bedny se zbožím, dětský smích princů na nádvoří. I v noci tu muselo být živo: světlo pochodní tančilo po kamenných zdech, ozývaly se hlasy hlídek a z kaple se někdy nesla tichá modlitba.
Velká zkouška přišla s husitskými válkami. Zvíkov byl pro husity významnou výzvou, nejen kvůli královské posádce, ale také kvůli tomu, že ovládal důležité území. V roce 1420 dorazila k hradu husitská vojska a obléhání začalo. Dny plynuly v napětí. Obránci se ukrývali za hradbami, zatímco útočníci se snažili najít slabiny pevnosti. Jenže Zvíkov, spojený s řekami a skalami, byl jako pevný, uzavřený svět sám o sobě. Úzké přístupové cesty dovolovaly jen omezený útok a obránci je měli neustále pod dohledem. Husité se pokoušeli o různé triky, ale nepřístupnost místa byla silnější než lidská vynalézavost. Po měsících marného snažení obléhání skončilo. Hrad nepodlehl, nezahořel. Zvíkov, jak se brzy začalo říkat, má svůj vlastní osud a svou vlastní vůli.
Po husitském období se hrad dostal do držení Švamberských, šlechtického rodu, který jej držel několik generací. Ti se rozhodli hrad přizpůsobit nové době. Gotická pevnost se měnila v pohodlnější obydlí, vznikaly renesanční interiéry a nádvoří dostalo novou podobu. Jenže ani renesanční elegance nedokázala zastavit to, co přinesla následující staletí: postupné chátrání, požáry, nezájem některých majitelů. Barokní doba sice přinesla další úpravy, ale vojenský význam hradu klesal a Zvíkov se stal spíše správním centrem než opěrným bodem království.
A právě tehdy se začaly objevovat zvláštní příběhy. Nejdříve šeptané mezi služebnictvem, později zapisované na okraj kronik. Hlízová věž, nejstarší a nejtemnější z hradních věží, se začala stávat místem, kterému se lidé vyhýbali. Věž měla zvláštní atmosféru, chlad, který neopouštěl ani letní měsíce, ozvěnu kroků, jež nepatřily nikomu, kdo byl zrovna nablízku, a hlavně drobné, nevysvětlitelné jevy, které se tu vršily jeden za druhým. Svíčky tu často samy zhasínaly, jakoby jim někdo neviditelný zakryl plamen. Nádobí mizelo ze stolů a nacházelo se o patro níž. Lidé slýchali smích dítěte, i když žádné dítě na hradě nebylo.
A tak byla zrodila pověst o Zvíkovském raráškovi, přízraku, který se podle vyprávění usadil právě v Hlízové věži. Má to být malý skřítek, někdy oděný do černého, jindy do červené kapuce, který miluje neplechu víc než cokoliv jiného. Občas škube lidem za oděvy, jindy převrací kbelíky s vodou nebo rozhazuje slámu. Ale má i temnější stránku: říká se, že kdo se odváží přespat v Hlízové věži, toho do roka čeká smrt. Není jisté, odkud tato část pověsti pochází, ale v 18. a 19. století se údajně přihodilo několik případů, které lidé dávají s pověstí do souvislosti. Mladý učeň měl v žertu přenocovat ve věži, a do roka prý zahynul při nešťastném pádu do řeky. Jiný sluha zemřel na náhlou nemoc krátce poté, co se pochlubil, že ve věži přespal. Co je pravda a co náhoda, nebylo nikdy zjištěno.
Když se v 19. století hrad dostal do rukou Schwarzenbergů, začala velká vlna romantické obnovy. Byla to doba, kdy lidé toužili po zříceninách, po tajemných místech, po gotice. Schwarzenbergové nechali opravit části hradu, obnovili některé sály a začali hrad zpřístupňovat veřejnosti. A s tím přicházely nové historky. Strážní někdy tvrdili, že jim v noci někdo šeptal do ucha, i když na chodbách nebyl nikdo. Fotografové, kteří se snažili zachytit interiéry, si stěžovali na zvláštní vady snímků, jakoby se nad hradem vznášela tenká mlha nebo světelné závoje.
A pak se objevila i další strašidla. Pověst o dívce z Otavy, která se měla utopit žalem po smrti svého milého. Někdy prý sedává při měsíčním svitu na kamenech u vody a hledí směrem k hradu, tiše a bez pohybu. Někteří rybáři ji měli zahlédnout jako mlžnou postavu, která se objeví a zase zmizí. A také pověst o černém rytíři, který měl padnout při obraně hradu v dávných časech. Přízrak ve zbroji se údajně zjevuje při bouřích, kdy vítr kvílí kolem hradeb a blesky ozařují noční oblohu. A jakýsi Světlonoš, postava se světlem v ruce, se občas objevuje na schodišti kaple, plamen vyzařuje jasně, ale kdo jej nese, to nikdo neví.
Druhá velká proměna hradu nastala až v polovině 20. století, když byla vybudována Orlická přehrada. Krajina pod hradem se změnila, údolí řek zmizelo pod hladinou a přístupové cesty se navždy proměnily. Hladina je dnes mnohem blíž než dříve, a někteří tvrdí, že právě tato změna přinesla i nové záhadné jevy. Zdá se, jako by zvýšená voda narušila staré energetické proudy, nebo změnila akustiku místa. Průvodci vyprávějí, že od té doby se rarášek častěji připomíná, někdy zaklepe, jindy se ozve tichý smích.
Dnes je Zvíkov hrdou památkou, která přitahuje tisíce návštěvníků. Lidé sem míří kvůli historii, romantice, ale i kvůli pověstem. Když procházejí chladnými chodbami Hlízové věže, mnozí zpomalí krok a zahledí se do stínu, jako by očekávali, že se něco pohne. A někdy se skutečně něco stane, ucítí závany chladu, které neodpovídají počasí. Nebo se jim zdá, že slyší kroky za sebou, a přitom je chodba prázdná. Ti odvážnější si dělají žerty, ale i oni ztichnou, když se jim v kapse rozsvítí telefon, nebo zhasne baterka.
Možná je to jen atmosféra místa, možná staré příběhy, které se vryly do kamene. Zvíkov ale opravdu působí dojmem, že se v jeho zdech něco děje. Historie tu není minulostí, je to živá přítomnost. Když stojíte na nádvoří a slyšíte šum větru, máte pocit, že po vás sleduje tisíc očí. A když se podíváte směrem k Hlízové věži, pochopíte, proč se tu tolik generací lidí zastavovalo s respektem.
Zvíkov je hrad, který vypráví. Každým krokem, každým dotykem. Je to místo, kde se skutečná historie prolíná s legendami tak pevně, že není možné je rozdělit. Ať už sem přijedete kvůli králům, kvůli gotické architektuře, nebo kvůli raráškovi, jedno je jisté – Zvíkov vám zůstane v paměti. Tak jako zůstává v paměti všem, kteří kdy prošli jeho branou, a možná i těm, kteří ji nikdy zcela nepřekročili.
