Článek
Do věznice byste jistě nechtěli. V naší zemi tresty nejsou zase tak hrozné. A ani pracovní nasazení. Pracovat by mohlo velké procento vězněných osob - mnozí však jsou pracovně nezařaditelní kvůli nějakému zdravotnímu omezení, věku, drogové minulosti, formě trestu, složitosti organizace práce ve věznici nebo mimo ní. Většina uvězněných pachatelů jsou osoby protřelé věznicemi a velmi dobře se vyznají v tom, jak vším proplout. Potíž zcela jistě nastane tehdy, když máte na pokoji nebo oddělení někoho, kdo vás šikanuje, znásilňuje, obírá o věci a podobně. To je v našich podmínkách možná ten nejhorší trest. Drtivá většina uvězněných pachatelů vám „na první dobrou“ řekne, že jsou ve vězení nevinně. Taková nulová sebereflexe. Ovšem najdou se i trestanci, kteří jsou trestaní za to, že je například v hospodářské kriminální činnosti vymáchali kumpáni, nebo že na párty podlehli vábení kamarádů k požití alkoholu a poté řízením auta někoho porazili. Ti slušnější ve věznicích opravdu pořádně trpí na rozdíl od těch protřelých. Obětí justičního omylu byste se pak stát vůbec nechtěli. S pocitem křivdy se těžko žije. V některých zemích světa jsou lidé vězněni také z politických, rasových i náboženských důvodů. To je hodně smutné a není to ani nic neznámého pro dříve narozené spoluobčany, kteří podobnému bezpráví museli v naší vlasti čelit v totalitách 20. století.
Ale vraťme se do současnosti. Problematika výskytu negativních jevů mezi vězni je velice rozsáhlá. Je to dáno jednak vysokou koncentrací osob s výrazným protispolečenským chováním, ale také frustrací z uvěznění, značnou organizovaností života vězňů, snahou o korekci chování, nízkou možností k uspokojování každodenních potřeb a dalších. Samotný fakt uvěznění a následný pobyt ve vězení s sebou přináší celou řadu doprovodných rizikových a nežádoucích jevů. Ty se vyskytují i přes veškerou snahu personálu o jejich regulaci a eliminaci. Ve věznici narazíte na kdeco: zvýšené riziko přenosu chorob, jako jsou žloutenka typu C nebo virus HIV (např. z pohlavního styku, při aplikaci drog nebo používání nesterilizovaných jehel při tetování), snižování samostatnosti, sebeovládání, rozhodování, posilování komplexů méněcennosti, vzájemnou demoralizaci vězňů - takzvanou kriminální nákazu a podobně. A také na „druhý život odsouzených“, jakými jsou černý trh (ve vězeňském slangu je pro tuto aktivitu užíván termín „kolchoz“), užívání drog a alkoholu ve věznici (míra zneužívání drog a alkoholu je přímo úměrná intenzitě jejich průniku do věznice). Čím jsou opatření ze strany vězeňské služby přísnější a hlavně úspěšnější, tím po nich roste poptávka a stoupá její cena. Ze strany vězňů graduje vyvíjené úsilí si drogu opatřit, jelikož se jedná o mimořádně silnou závislost. V případě lihovin je to nejčastěji náhražkový alkohol „domácí“ výroby (ve vězeňském slangu se nazývá „kvak“ a vyrábí se za pomocí kvasnic, ovoce a cukru).
Ano, jsou to takové potřeby typické pro vězeňský život. Jsou to však veškeré potřeby? Takzvaný holistický pohled prezentuje každého člověka (tedy i vězného) jako osobu sestávající ze složky biologické, psychologické, sociální a spirituální. Přičemž do potřeb biologických náleží uspokojení základních fyziologických prvků, jimiž jsou dýchání, příjem a vylučování potravy, tišení bolesti a další. Potřeby psychologické v sobě nesou především respekt k důstojnosti člověka, adekvátní styl komunikace. Potřeby sociální vyplývají ze skutečnosti, že člověk je tvor společenský, není ho možné izolovat od dění. A konečně jsou to spirituální potřeby, které nejsou vlastní pouze náboženskému jedinci, vyjadřují pojmy jako odpuštění či smysluplnost. Jsou totiž obecně přijímány i u osob, které se označují za nevěřící. Proto se i duchovní jako já ocitli ve věznicích, jen z druhé strany katru. Jsme pak kompletní tým na zmíněné lidské potřeby a potkáváme se ve věznici všichni: lékař, psycholog, sociální pracovník a duchovní.
Pan plukovník v jedné z moravských věznic i vědkyně pražského Institutu pro kriminologii a sociální prevenci mně pak časem tvrdili, že by něco jako spirituální bloky ve věznicích mohly snížit recidivu, která je v naší vlasti vysoká, kolem 65 %. Já - byť kněz - držel bych se zrovna v tomto hodně při zemi. Jistě: něco jiného je to v případě detencí, kde jsou soustředěny nebezpečné osoby, které například nevraždily pro peníze, ale pro potěchu tkvící v duševní poruše, a něco jiného jsou ostatní vězni. Ovšem hrála by spiritualita takovou roli při nápravě života vězňů, nejde v činnosti duchovních pouze o to obstarat saturování jejich duchovních potřeb? Znáte to: někdo vystupuje jako vynikající otec rodiny, zodpovědný pracovník a slušný občan, ale žije druhý život, v němž sexuálně zneužívá dívky – a není to v Boha věřící jedinec. A podobně takto může jednat i kněz či pastor: hezky se stará o svěřené ovečky, pořádá dobročinné akce, těší se dobrému jménu u nadřízených – a byl odhalen jako sexuální predátor na chlapcích. Jde to napříč profesemi a vyznáními. V hledání pravdy je však čas od času dobré připustit opak a podívat se na vše z jiného úhlu pohledu. Zkusme to. Jen upozorňuji, že se zde budeme pohybovat od spirituality chápané ryze nábožensky až po spiritualitu pojímanou velmi široce ve významu hledání smyslu, účelu a morálně hodnotných vztahů k sobě samému, druhým lidem, okolnímu světu a nejvyšší realitě vůbec, ať už ji člověk chápe jakkoli.
Pustil jsem se pro vás do studia zahraničních i tuzemských materiálů a nakonec oprášil vlastní výzkum ve dvou věznicích i mimo ně, abychom si potvrdili nebo vyvrátili, jestli se naplnění i těch vyšších potřeb z jmenovaného holistického pojetí člověka vyplatí. Nebylo by příhodné zde uvádět data, čísla, výpočty, srovnání, grafy, tabulky a podobně. Zřejmě postačí prezentovat výsledky. V prvním případě se jedná o data výzkumných šetření na území Spojených států amerických a Kanady z Oregonského oddělení nápravy v USA (Oregon Department of Corrections - ODOC) v publikaci Thomase O’Connora a Jeffa Dunkana The Sociology of Humanist, Spiritual, and Religious Practice in Prison: Supporting Responsivity and Desistance from Crime. Oba chytří pánové evidovali spiritualitu u vězňů jako důležitý prvek jejich života, o který se mohli opřít, dokonce ještě více než v době před spácháním trestného činu. Byla prostě intenzivnější, neboť je k tomu vedlo prostředí. Zda je to pozitivní nebo negativní zpráva, je patrně na uvážení každého z vás. Vždyť zrovna takový výsledek přece jenom poskytuje velké pole interpretace.
Dále se jedná o zkušenosti náboženského experimentu Věznice Kynšperk z článku Petry Bělíkové v periodiku České vězeňství s názvem Oddíl pro odsouzené věřící a hledající. V tamní věznici s nadějí, že duchovní působení na vězně bude mít vliv na chování a vztah k hodnotám, byl zřízen oddíl, do něhož byli soustředění věřící odsouzení a odsouzení, kteří cestu k víře hledali, společně s odsouzenými, kteří byli zařazeni do skupin s výrazně nižší tělesnou hmotností, zjevně nízkými rozumovými schopnostmi a také s vězni vytipovanými jako možnými oběťmi násilného jednání ze strany jiných odsouzených. Tedy s vězni různými způsoby oslabenými. Oddíl se z hlediska úspěšnosti nápravných programů stal nejlépe hodnoceným ze všech. To je jen dobře. I pro mě vcelku překvapení.
A konečně tu máme shora uvedený výzkum. V první části šlo v podstatě o to, dozvědět se, zda naše společnost věří v nápravu vězněných osob a zda také nepokládá činnost vězeňských kaplanů z různých církví a náboženských společností přece jen za zbytečnou. Jako respondenti byli osloveni lidé ze všech regionů naší vlasti, věkově od nejmladších s plnoletostí až po seniory, muži i ženy, lidé s vyznáním i bez vyznání. V druhé části výzkumného šetření bylo cílem sledovat souvislost mezi spiritualitou a spokojeností vězněných osob, kdy spiritualita je jedním z možných zdrojů lepšího zvládání kritické životní situace spojené s jejich pobytem ve vězení a faktorem vedoucím k jejich účinnější resocializaci a reintegraci. Šetření bylo provedeno mezi vězni z různých míst země soustředěných do dvou věznic, a to Věznice Rapotice a Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno. Jednalo se o respondenty věkově od nejmladších s plnoletostí až po seniory, muže, prvotrestané i recidivisty. Vše lze uzavřít takto:
* Česká většinová společnost je ve věci náboženské formace vězňů vymezena negativně.
* Věřící katolické církve v naší zemi předpokládají efektivní výsledky náboženské formace vězňů.
* Náboženské potřeby vězněných osob nejsou nízké.
* Vězni s českou národností oproti cizincům nemají nejnižší spirituální potřeby.
* I u vězněných osob platí, že lidé s vyšší spirituální pohodou mají také vyšší existencionální spokojenost.
Jeví se tak, že vedle uspokojení různých potřeb mají i ty spirituální důležité místo. Nebylo by správné vnucovat nebo naopak brát komukoli náboženské přesvědčení. Ale spirituální potřeby, jakými jsou hledání smyslu života a morálně hodnotných a pěkných nesobeckých vztahů, otevřenost pro dobro a krásu i vyšším hodnotám, jsou přece jen prospěšné a dělají člověka člověkem. I ve vězení!
