Článek
Lidé se bez rituálů neobejdou
Jsme pojímáni jako tvorové společenští, symboličtí, ritualizovaní i ritualizující. Rituály odhalují hodnoty na naší nejhlubší úrovni: v rituálu vyjadřujeme svoje nejdůležitější pohnutky, a protože výrazové formy podléhají konvencím a jsou závazné, jsou zjevované hodnotami skupiny (více třeba v: Wilson, M., Nyakyusa ritual and symbolism).
Klíčovým pojmem pro rituál neboli obřad je zde „symbol“ (pochází řečtiny a překládá se jako znamení, znak, známka, vznikl ze slovesa sym – balló, což znamená spojit dohromady). Slovem „symbolon“ se ve starém Řecku označovaly dvě části rozlomeného předmětu, o který se dělily dvě osoby. Po jeho opětovném složení byla prokázána správná totožnost jejich držitelů. Je důležité zdůraznit, že veškeré porozumění rituálům se musí zakládat na překladu symbolů používaných lidmi té či oné kultury a doby. Mimo jiné díky symbolům v rituálech rovněž jevy a prožitky z oblasti víry jsou prožívány v podobenství obrazu (více například v: Cyril Jeruzalémský, Mystagogické katecheze). Všechny ony posvátné úkony mají hlubokou vazbu na sociální prožitek a začlenění se a jsou neseny lidským archetypálním jednáním.
Život člověka jako rituál od početí po smrt
Lidem byly vždy blízké a jakoby pevně dané rituály přechodu, jež provázely každou změnu místa, stavu, společenského postavení a věku. Jedná se o jistý pohyb ze stálého placentárního umístění v matčině děloze ke své smrti a konečnému stálému bodu jeho náhrobku a definitivnímu spočinutí v hrobě. Tento pohyb je přerušován množstvím kritických okamžiků přechodu, jež všechny společnosti ritualizují a veřejně vyjadřují vhodnými obřady, aby vštípily důležitost jednotlivce a skupiny všem žijícím členům společenství. Jsou to významná období narození, dospívání, sňatku a smrti (hlouběji v: Warner, L., The living and the dead).
Primární zespolečenšťování v rodině
Člověk je rituální zejména díky položeným základům v zmíněných rodinných rituálech, které jsou nazývány primární socializací. Právě proces socializace je nejintenzivnější a nejvýznamnější v dětství, ale pokračuje celý život, v dospělosti a dokonce i ve stáří. Již samotné mateřství lze vnímat jako „prostor pro jiného druhého“. Ženy jsou uzpůsobeny sdílet topos vlastního těla v automatickém a někdy nevědomém i nereflektovaném „procesu vývoje dítěte od oplození po zánik“, které vede k oddělení matky a vstupu do řeči a kultury (naleznete v: Walker, M. B., Philosophy and the Maternal Body: Reading Silence, Routledge.) V prenatálním vztahu „nejmenší sociální skupiny matka – dítě“ socializační podněcování startuje životní nasměrování dítěte, přičemž platí, že je působivé jen tehdy, když není ani nadměrné ani podměrné (tedy: příliš malá i příliš velká „vzdálenost“ mohou být překážkou vztahu). Matka pak s dalšími členy rodiny tvoří nejvýznamnější sociální skupinu dítěte. Rané sociální zkušenosti dítěte vytváří základ, který zahrnuje komplex prvních zkušeností s působením sociálního světa. Tyto zkušenosti bývají označovány jako bazální zkušenost. Potenciální společenský rozměr osobnosti se rozvíjí už od početí v onom procesu socializace, který umožňuje jedinci stát se člověkem také ve smyslu psychologickém postupným osvojováním lidských psychických vlastností. Během socializace dochází k proměnám, kdy se jedinec vzdaluje od výchozího stavu novorozeněte a stává se kulturní bytostí schopnou žít v lidské společnosti a respektovat společenská pravidla a normy. Jedinec se tak proměňuje z čistě biologického individua ve společenskou bytost (jak známo a vědecky zkoumáno a ověřeno, děti držené od narození v naprosté sociální izolaci vykazovaly zásadní deficit lidské psychiky a chovaly se v podstatě jako lidem fyzicky podobní živočichové - např. tzv. vlčí děti a jiné případy extrémní sociální izolace).
Rodinná pouta
Společenství rodiny je založeno na přirozených poutech těla a krve, ale lidsky se dovršuje vznikem a zráním ještě hlubších a bohatších svazků ducha (více kupříkladu v: Jan Pavel II., Familiaris consortio). Žádná země na světě, žádný politický systém by neměl myslet na svou budoucnost jinak než s pohledem upřeným na nové generace, které přejímají od svých rodičů mnohastranné dědictví hodnot, úkolů a snah jak vlastního národa, tak celé lidské rodiny. A rodinné rituály jako „pojivo“ mezi členy rodiny byly, jsou a budou velkými dary pro ně i pro okolní společnost.
