Článek
Slovo jako sociální lepidlo
Slovo je v našem každodenním životě důležité. Používáme je nejen pragmaticky, když potřebujeme něco domluvit, zorganizovat a získat důležité informace, ale i jako prostředek udržování vztahů mezi námi. Odborně řečeno: slovo vytváří kohezi v sociálních skupinách, v nichž se nacházíme. Říká-li při potkání se v obchodě paní Nováková paní Svobodové, že máme dnes hezké počasí, je to nadbytečná informace. To přece vidí obě dvě. Ona to však říká proto, že se chce sdílet a utužovat vztah, a je to tak dobře.
Takové sociální lepidlo je nepochybně evoluční záležitost a bylo vytvářeno opečováváním (drbáním, tzv. fyzickým groomingem). Hominidé (zjednodušeně „lidoopi“ či „člověkovití“) se navzájem drbali, a tím dbali o soudržnost mezi sebou. Když bylo ve skupině více než sto hominidů, soudržnost se těžce udržovala drbáním a namísto toho se rozvinul efektivnější způsob v podobě vokalizací (vedoucí k formování slov) a bubnování. Hovoříme zde o „sociálním groomingu“ (více například u Robina Ian MacDonalda Dunbara v textu The social brain: Mind, language, and society in evolutionary perspective). Prostě nás spojuje vykládání si ať doma, na pracovišti, kavárně nebo hospodě.
Závažnost nactiutrhání a pomluvy
Pokud naše slovo povzbuzuje, utěšuje, pomáhá, nezraňuje a vůbec buduje hezké vztahy, je to doslova nedozírný dar. Ubližuje-li, boří a rozkládá vztahy a společnost, je to velmi závažné. Nezřídka se zaměňuje nactiutrhání a pomluva. Podle filosofické (všeobecné) etiky i křesťanské morálky je třeba obojí rozlišovat.
V prvním případě se o třetí osobě šíří sice pravdivé informace, ale každý má právo na dobrou pověst. V druhém případě se jedná o sdílení nepravdivých informací – a to je velká křivda a zlo proti třetí osobě. V obou případech platí povinnost restituce – vzniklou újmu dát do pořádku.
Vypráví se ze života sv. Filipa Neriho, římského kněze, který ve své pastoraci dovedl užívat i dobrého humoru, že mezi těmi, kdo k němu chodili ke zpovědi, byla také jedna žena, která moc mluvila a klepařila. Marné bylo všechno domlouvání, ona přece tím nic zlého nemyslela. A tak ji jednou světec chtěl názorně ukázat, jak to vypadá s těmi jejími pomluvami. Vzal ji na věž kostela, a tam před ní roztrhl sáček s peřím - to se rozletělo do všech stran. A řekl jí: „A nyní běžte a všechno to peří posbírejte.“ „To přece není možné“ – vykřikla žena. „Tak je to právě s těmi vašimi pomluvami - ony se rozletí do všech koutů města a vy byste to měla u všech těch lidí odvolat a pomluvené odprosit, ale i to bude těžko možné.“
Jak prakticky na to aneb: „Otočme list!“
Pomluvy mohou někomu nespravedlivě otočit celý život. Nikdo z nás by se nechtěl stát jejich objektem. Když se někde někdo probírá, namísto přidání se k takovému tématu, je osvědčené říct okřídlené: „Otočme list!“ Dámy patrně k neutrálním tématům jako móda, vaření, květiny. Pánové o autech, technice, sportu. Je to dobrý pocit odcházet z takových setkání s čistým svědomím.
Hodně inspirace k slovům, která potěší a staví, nikoliv boří!
