Článek
Nejedni jazykozpytci s veškerou vážností pracovali s tím, že takové označení dívky či ženy pozůstává z dob, kdy se v našich zemích hovořilo německy. Kupříkladu v Brně, v „předměstí Vídně“, do první světové války mluvilo šedesát procent tamního obyvatelstva německy a čtyřicet procent česky. Po jejím skončení se tento poměr obrátil. Zmínění odborníci měli za to, že výraz může mít souvislost s německým slovem „kosten“, což znamená nejen „cenově stát“, ale rovněž i „ochutnat“. Jako by tak říkali, že to je slečna „k nakousnutí“.
Náš pohled se však může radikálně otočit, začteme-li se do pasáže 2. kapitoly z knihy Genesis ze Starého zákona (Gn 2,4-3,24). V ní se dozvídáme, že Bůh Hospodin na tvora Adama uvedl hluboký spánek a z jeho žebra mu vytvořil protějšek, a to sice ženu. Tím se symbolicky dává najevo, že žena je muži velmi blízko jako to žebro lidskému srdci. Podle biblické zvěsti Stvořitel tak utvořil muže (hebrejsky íš) a ženu (hebrejsky íšá – mužena) jako jednoho člověka. Tím se vyjadřuje jednota těla, mysli i vzájemného společenství. Ano, muž a žena, Mars a Venuše, pro svoji rozdílnost nacházejí v citovaných rovinách doplnění jednoho v druhém. Když se na základě tohoto biblického textu papež Benedikt XVI. vymezil proti více pohlavím, sklízel četnou kritiku (viz například kniha Benedikta XXI. Poslední rozhovory). Desítky pohlaví na území Evropské unie nemusí konvenovat ani těm, kdo do církve nepatří. Považují to prý za něco proti přírodě a zdravému rozumu.
Na druhou stranu stran orientace konkrétních lidí bychom měli být velmi citliví. Například jeden můj pro víru zapálený kamarád mi napsal, že jinak orientované lidi v církvi neakceptujeme. Odepsal jsem mu, ať si zkusí představit, že jedna z jeho malých dcer by za ním v dospívání přišla a řekla, že je lesba. Ptal jsem se, zda by ji v tom případě přestal už milovat. V církvi mají lidé otevřeno - každý člověk může předstoupit před Boha jako svého Otce, který jej miluje. Vždyť ho povolal k životu a stará se o něho. A do kostela, božího domu, na místo mezi nebem a zemí, může přece přijít každý. Jistě nemůže taktéž přehlédnout, kolik duchovních s odlišnou orientací vykonává v církvi službu.
Do manželských prstenů si pak budoucí novomanželé nechávají vepsat různá slova k povzbuzení. Třeba text z 10. kapitoly Markova evangelia z Nového zákona (Mk 9,10): „Co Bůh spojil, ať člověk nerozlučuje.“ Tím se pro ně manželské prsteny stávají symbolem věrnosti, protože láska mezi manželi je natolik výjimečná, že přirozeně vylučuje ostatní vztahy na této rovině. Kdo vidí manželský prsten, většinou chápe toto poselství výlučnosti a nedotknutelnosti. Ale nalezneme v manželských prstenech vepsány i další inspirující texty. Například: „Všechno, co potřebujeme, je láska.“ To je hluboká pravda - když má člověk skutečně rád a je opravdově milován, je saturován a nemá potřebu se urputně shánět po penězích ani po slávě. Láska jednoduše stačí a je nade všechno. Pousmějeme se, čteme-li jinde na prstenech: „Okamžitě si mě nasaď zpátky!“ Můžeme si i vzpomenout na některé postarší filmy, kde muži odjíždí na služební cestu nebo do lázní a sundávají si prsteny, aby tam mohli flirtovat. Píšu to zde žertem, ovšem samo o sobě je to smutná skutečnost. Spíše je však důležité vědět, že takový manželský prsten si lidé nasazují znovu a znovu, protože je symbolem toho druhého. Ať už jsou lidé jakkoliv od sebe daleko a podívají-li se na ten prsten, vědí že je někdo, kdo pro ně žije, kdo je má rád, kdo je očekává a ke komu se mohu navrátit.
Všem v manželství nezbývá, než popřát, ať jsou nadále šťastní! Ať už ještě voní svatební svíčkovou anebo jsou spolu několik desítek roků. Nebo se dožili zlaté či diamantové svatby. Když si novomanželé dávají při svatebním obřadu polibek, je to takové svěží v tom nejlepším slova smyslu. Při těch diamantových a zlatých svatbách manželský polibek již není tak svěží, ale je velmi působivý a dojemný pro přihlížející, neboť zatím polibkem je dlouhý společný příběh lidí, kteří si odpouštěli, pomáhali si, nesli společně břemena, vychovávali své děti, společně se radovali, společně cestovali, společně mnoho zažili. Prožívat vše společně je důležité zvláště tehdy, když dospělé děti vylétnou z rodinného hnízda a osamocení manželé jako by si najednou neměli co říci. Tak podobně napsal Karel Čapek: „Jsme dva, dva na všechno, na lásku, život, na boj i bolest, na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život a na smrt – dva!“
Manželství zdar!
