Článek
13. června uplyne sto let od úmrtí zřejmě nejslavnějšího českého rodáka na Novém Zélandu Gottfried (Bohumír) Lindauer (1839-1926) se u protinožců dodnes řadí k nejvýznamnějším představitelům výtvarného umění. Pocházel z Plzně, vyučil se řemeslu zahradníka po otci, avšak projevoval nadání pro výtvarné umění a s oblibou kreslil rostliny a stromky. Jako šestnáctiletý se rozhodl studoval malířství na akademii ve Vídni, kde strávil příštích sedm let jako chráněnec význačných akademických malířů Leopolda Kupelwiesera a Josepha von Führicha. Věnoval se především portrétům a malbám fresek a náboženských předmětů. Po návratu do Čech maloval výzdobu oltářů moravských kostelů, cestoval také po Haliči. Náhodou se potkal s jakýmsi dobrodruhem, jenž se zrovna vrátil z Nového Zélandu a poutavě popisoval okouzlující panenskou přírodu a tajemné maorské domorodce. Lindauer se nechal zlákat a zároveň v odjezdu do dálav viděl příležitost, jak se vyhnout službě v rakouské armádě.
V Hamburku se nalodil na loď Reichstag směřující do Wellingtonu, s úmyslem strávit zde jen krátký čas. Dorazil 6. srpna 1874, „země dlouhého bílého oblaku“ mu zcela učarovala a stala se jeho trvalým domovem. Pobýval nejprve v Nelsonu na Jižním ostrově, kde se naučil anglicky, účastnil se loveckých výprav a zkoumal i život již tehdy ohrožených ptáků kiwi v jejich přirozeném prostředí. Živil se také jako potulný malíř a fotograf a z naspořených prostředků si mohl otevřít malé studio, kde portrétoval zákazníky. Na konci roku 1875 se přestěhoval do Aucklandu a fascinovaně studoval Maory, zejména obličejová tetování (tā moko), v nichž byl znázorněn celý život, osobní a kmenová identita dotyčného. Rozhodl se zachycovat je na malířském plátně, nejen coby umělecká díla, ale zejména jako dokumentární etnografické nosiče, zachycující nevratně mizející dobu a éru původního obyvatelstva, jež se vinou nemocí, válek s Angličany a nízké porodnosti rychle vytrácelo.
Lindauer do tvorby zakomponoval také fotografie. Zhotovil si totiž přístroj, jímž fotografie promítal na plátno, odraz zafixoval kresbou a s tímto základem poté vytvořil konečnou malbu. Každý jediný obraz byl osobitým dílem a především dokázal uchvátit samotné Maory, jinak obecně nedůvěřivé vůči bílým umělcům, snažícím se porozumět jejich kultuře, pro svou živost a realističnost. V roce 1877 potkal na ulici Maorku Heeni Hirini (také známá jako Ana Rupene) s dítětem zabaleným v dece na zádech. Namaloval ji a obraz byl vystaven ve výkladní skříni knihkupectví ve Wellingtonu. Zámožný advokát, obhájce práv Maorů a nadšený ornitolog Walter Buller dílo zakoupil a s úspěchem prezentoval v nejvyšších kruzích, což de facto znamenalo počátek Lindauerovy slávy.
Malíř začal na plátno zachycovat Maory, od mocných náčelníků po stařeny, s detailním vyobrazením oděvů, účesů, ozdob a ornamentů, stejně jako unikátní novozélandskou faunu a flóru. O díla se strhl značný zájem a o tři roky později se autor mohl pochlubit první samostatnou veřejnou výstavou. Navázal spolupráci s podnikatelem a štědrým mecenášem Henrym Partridgem, který si uvědomoval historickou hodnotu obrazů. Postupně skoupil přes sedm desítek portrétů z Lindauerova štětce a věnoval je městu Auckland.
Lindauer koncem 80. let zakoupil s druhou chotí Rebeccou (první žena Emilia zemřela krátce po svatbě) pozemek v osadě Woodville na severovýchod od Wellingtonu. Postavil zde dům s ateliérem, sám pečoval o rozlehlou zahradu a vychoval dva syny, Hectora a Victora. Lindauerovy obrazy jsou dnes na Novém Zélandu považovány za národní poklad a zdobí přední galerie po celé zemi.
Legendární „Portrétista Maorů“ zemřel doma ve Woodville, kde se nachází věrná replika jeho ateliéru, včetně původního nábytku. Tak prosím, pojďte dál. Ke stému výročí úmrtí se zde chystá řada kulturních a společenských akcí, kterých se zúčastní také zástupci našich diplomatických úřadů.
