6 důvodů, proč Rusko prohrálo bitvu o Pokrovsk

V našem dřívějším článku „Rusko v zajetí map“ jsme jasně definovali ruské možnosti, vycházejíce z geografických a logistických realit. Přesto nás překvapilo, že ruské síly nedokázaly prorazit ani na místech, která byla jen velmi slabě chráněná. Za dva měsíce nepřekonali ani posledních pár kilometrů k hranicím Doněcké oblasti v málo chráněných polích.

Pojďme si proto rozebrat pět klíčových důvodů, proč Rusko, navzdory své proklamované síle, prohrálo bitvu o Pokrovsk a proč je pravděpodobné, že nevyhnutelně prohraje i další velké bitvy na Ukrajině.

Ruští propagandisté rádi vykreslují Rusko jako zemi s prakticky neomezenými lidskými zdroji, připravenou obětovat statisíce životů pro dosažení svých cílů. Realita na bojišti však ukazuje jiný obrázek – i ruské zdroje mají své limity a cena za každý metr získaného území je astronomická a dlouhodobě neudržitelná.

Při ofenzivě na Avdijivku, která předcházela útoku na Pokrovsk, nasadili okupanti sílu odhadovanou na přibližně 40 000 až 50 000 vojáků. Tato operace, trvající od října 2023 do února 2024, stála Rusko podle ukrajinských odhadů až 47 000 mužů na ztrátách (zabití a ranění), včetně přibližně 17 000 zabitých. I západní odhady, například od Forbes, hovořily o ztrátách až 13 000 mužů jen mezi říjnem a prosincem 2023. K tomu je třeba připočíst obrovské ztráty techniky – více než 360 tanků a přes 740 obrněných bojových vozidel. Je důležité říci, že Avdijivka je malé okresní město, které mělo před válkou pouze 30 tisíc obyvatel.

Pro následný útok na Pokrovsk, který začal intenzivněji v červenci 2024 po průlomu u Ocheretyne, Rusko podle odhadů Forbesu z počátku srpna 2024 vyčlenilo srovnatelnou sílu, potenciálně až 40-60 000 vojáků soustředěných ve zhruba 20 plucích a brigádách. Těmto silám čelilo na ukrajinské straně přibližně 12-20 000 obránců v šesti brigádách.

Problém pro ruské velení však nespočíval jen v poměru sil na samotné frontě, ale v měřítku cíle. Aglomerace Pokrovsk-Myrnohrad, zahrnující i města jako Selydove a Novohrodivka, představovala před válkou hustě osídlenou oblast s populací výrazně přesahující 100 000 obyvatel. Jen samotný Pokrovsk měl před invazí přibližně 60 000 obyvatel a Myrnohrad přes 46 000. Celá aglomerace mohla čítat až 150 000 lidí. Dobytí a kontrola takto rozsáhlé městské a průmyslové oblasti by vyžadovalo nasazení mnohem větších sil, než jaké Rusko bylo schopno nebo ochotno soustředit, zvláště s ohledem na drastické ztráty utrpěné u Avdijivky a pokračující vysokou míru opotřebení.

Tabulka odhadovaných ztrát:

Poznámka: Údaje jsou odhady z různých zdrojů a období a slouží pro ilustraci trendů.

Ruské ztráty v pokrovské kampani byly opět fenomenální. Denní ztráty na celé frontě v roce 2024 a na začátku roku 2025 dosahovaly často 1 300 až 1 600 mužů. Takové tempo ztrát, odhadované na 14 000 až 15 000 měsíčně jen v pokrovském směru na začátku roku 2025, je dlouhodobě neudržitelné i pro Rusko, jehož schopnost rekrutovat nové vojáky (odhady hovoří o maximálně 1 000 rekrutech denně, ale většinou méně) dnes zaostává za měsíčními ztrátami. Mýtus o bezedných ruských lidských zdrojích se tváří v tvář realitě brutální opotřebovávací války a velikosti ukrajinských měst rozpadá.

Klíčovým faktorem, který přispěl ke stabilizaci fronty u Pokrovsku a zmaření ruských plánů, byla změna ve velení ukrajinských sil v tomto kritickém sektoru. V lednu 2025, v době, kdy ruský postup hrozil obklíčením města, byl velením Operačně-strategického uskupení vojsk (OSUV) „Chortycja“, zodpovědného za východní frontu včetně Pokrovsku, pověřen generálmajor Mychajlo Drapatyj.

Toto jmenování nebylo náhodné. Drapatyj, jeden z nejmladších generálů ukrajinské armády, si již v minulosti vybudoval reputaci schopného a rozhodného velitele, který dokáže uspět i v těch nejtěžších situacích. Jeho kariéra je lemována úspěchy, které demonstrují jeho taktické myšlení a schopnost vést vojáky v krizových momentech.

Již v roce 2014, během první fáze ruské agrese, se jako velitel 2. mechanizovaného praporu 72. brigády proslavil během osvobozování Mariupolu, kde osobně vedl útok v bojovém vozidle pěchoty (BMP) a prorazil nepřátelskou barikádu. Později téhož roku, během těžkých bojů u Izvaryne a Zelenopillja, kde byly ukrajinské jednotky obklíčeny a vystaveny drtivé ruské palbě, Drapatyj zorganizoval a vedl úspěšný třídenní průlom, kterým vyvedl z obklíčení 260 vojáků a 30 kusů techniky, a to s minimálními ztrátami.

Po vypuknutí plnohodnotné invaze v roce 2022 hrál Drapatyj klíčovou roli v obraně jihu Ukrajiny. Jako velitel Operační skupiny vojsk (OUV) „Kachovka“ a později „Kryvyj Rih“ nejenže zastavil ruský postup, ale vedl i úspěšné protiútoky, které osvobodily řadu osad v Chersonské a Dněpropetrovské oblasti a přispěly k deokupaci pravobřežní Chersonské oblasti. V roce 2024 byl povolán k obraně Charkova po ruském vpádu do oblasti, kde efektivně reorganizoval strukturu velení a komunikace, což vedlo k zastavení ruského postupu a stabilizaci fronty.

Jeho příchod na pokrovský úsek fronty na začátku roku 2025 přinesl okamžitou změnu. Drapatyj se zaměřil na několik klíčových oblastí:

Výsledkem bylo, že ruský postup u Pokrovsku se prakticky zastavil. Ukrajinské síly, povzbuzené kompetentním velením a lepší organizací, začaly úspěšně odrážet ruské útoky a dokonce podnikat lokální protiútoky, čímž stabilizovaly frontu a způsobily Rusům další těžké ztráty. Jmenování Drapatyje ukázalo, jaký zásadní dopad může mít správné vedení na průběh bojů, i proti početně silnějšímu nepříteli. Jeho schopnost „hasit požáry“ v kritických sektorech se opět potvrdila.

Tváří v tvář masivním ruským útokům, často vedeným vlnami pěchoty kvůli nedostatku obrněné techniky, ukrajinští obránci u Pokrovsku prokázali mistrovství v používání zdánlivě jednoduchých, ale vysoce efektivních obranných prostředků. Kombinace rychle rozmístitelných lehkých bariér a inovativního dálkového minování pomocí dronů se ukázala jako překvapivě účinná taktika, která výrazně zpomalila a zkomplikovala ruský postup.

Jedním z klíčových prvků byly obyčejné ostnaté a žiletkové dráty (koncertina). Jak ukázaly záběry z bojiště a analýzy, tyto jednoduché překážky, rychle instalované pěchotou nebo dokonce pomocí malých pozemních bezpilotních vozidel (UGV), dokázaly efektivně zpomalit a narušit ruské pěchotní útoky. I když drátěné zátarasy samy o sobě útok nezastaví, poskytují obráncům cenný čas na reakci, usměrňují pohyb útočníků do předem připravených palebných zón a chrání ukrajinské pozice před překvapivými nájezdy.

Překvapivě se ukázalo, že tyto drátěné bariéry představují problém i pro ruskou obrněnou techniku. Existují zdokumentované případy, kdy se i moderní ruské tanky, jako T-90M, zamotaly do ostnatého drátu, což vedlo k jejich zastavení a následnému zničení. Drát se může namotat do hnacích kol a pásů tanku, což může vést k poškození nebo shození pásu a znehybnění vozidla. Zatímco k zastavení vozidel se obvykle používají hustší konfigurace (např. trojité zátarasy), i jednotlivé prameny mohou způsobit vážné problémy.

Tento efekt lehkých bariér byl dále umocněn masivním nasazením dálkového minování pomocí dronů. Ačkoliv přesná čísla o kapacitě minování nemůžeme prozradit, tak jeden tým operátorů dronů může položit denně stovky min různých typů. Tato schopnost umožňuje Ukrajincům velmi flexibilně a rychle vytvářet nebo obnovovat minová pole v ohrožených směrech, často přímo před postupujícími ruskými jednotkami nebo v oblastech, kam se ruští vojáci stáhli. Drony mohou shazovat protipěchotní i protitankové miny, čímž dále zvyšují riziko pro jakýkoli ruský pohyb, ať už pěšky nebo v technice.

Kombinace těchto dvou prvků – fyzických bariér zpomalujících postup a neustálé hrozby nově položených min – vytváří pro ruské útočníky extrémně nebezpečné prostředí a zvyšuje jejich ztráty na lidech i technice a výrazně komplikuje jakékoli pokusy o rychlý průlom nebo manévr. Jednoduchost a flexibilita těchto metod, podporovaná technologickou převahou v oblasti dronů, se ukázala být klíčovým prvkem úspěšné ukrajinské obrany u Pokrovsku.

Jedním z nejvýraznějších faktorů, které formovaly bojiště u Pokrovsku a přispěly k ruskému neúspěchu, bylo bezprecedentní nasazení bezpilotních prostředků (dronů) ze strany Ukrajiny. Nejde jen o samotný počet dronů, ale o celý ekosystém – od masové domácí výroby přes technologické inovace až po taktiku jejich využití a integraci do bojových operací.

Masová výroba a nasazení: Ukrajina během války vybudovala impozantní kapacity pro výrobu dronů. Odhady z roku 2024 a začátku roku 2025 hovořily o schopnosti vyrobit 2 až 5 milionů dronů ročně, především levných a efektivních FPV (First-Person View) kamikadze dronů. Měsíční nasazení na frontě dosahovalo podle zpráv až 200 000 kusů. Tento masivní nárůst produkce, podporovaný více než 200-500 domácími výrobci a kontrakty v hodnotě miliard dolarů, umožnil Ukrajině saturovat bojiště drony a kompenzovat ruskou početní převahu, například v pěchotě, kde poměr u Pokrovsku dosahoval až 5:1 ve prospěch Ruska. Klíčovou postavou v této snaze je ministr pro digitální transformaci Mychajlo Fedorov. Je však třeba poznamenat, že plné využití výrobní kapacity je často limitováno dostupností financování.

Technologická převaha a inovace: Ukrajina se nespokojila pouze s kvantitou, ale neustále inovuje. Vyvíjí drony odolné proti ruskému elektronickému boji (EW) a zavádí nové technologie, jako jsou drony řízené pomocí optického vlákna. Tyto drony, spojené s operátorem tenkým kabelem, jsou imunní vůči rušení rádiového signálu, což jim umožňuje operovat v prostředí se silným EW a poskytují vysoce kvalitní video přenos až do okamžiku zásahu. Ačkoliv Rusko tuto technologii nasadilo dříve, Ukrajina rychle reagovala a podle vrchního velitele Syrského plánuje navyšovat jejich produkci. Dosah těchto taktických dronů se pohybuje až kolem 20 km. Ukrajina také vyvíjí vlastní modely dronů, které nahrazují zahraniční typy jako DJI Mavic (např. Shmavik, Ukropter, ZOOM), a vyrábí drony s dlouhým doletem (přes 1000-1700 km) schopné útočit hluboko v ruském týlu, s cílem vyrobit jich až 30 000 v roce 2025. Specializované jednotky, jako je 414. brigáda úderných bezpilotních systémů ukrajinské námořní pěchoty, operující i u Pokrovsku, dále zvyšují efektivitu nasazení.

Taktická dominance a rozšiřování šedé zóny: Všudypřítomnost ukrajinských dronů fundamentálně změnila charakter bojiště. Průzkumné drony zajišťují téměř nepřetržitý dohled, zatímco úderné FPV drony a bombardovací drony představují konstantní hrozbu pro jakýkoli pohyb ruských sil. Drony jsou zodpovědné za obrovský podíl ruských ztrát – odhady hovoří o polovině až dvou třetinách všech ztrát personálu a techniky. Údery dronů prokazatelně brzdí ruské postupy a způsobují těžké ztráty techniky, což nutí Rusy přecházet k méně efektivním taktikám, jako jsou pěchotní „masové vlny“ nebo riskantní výpady na motocyklech a civilních vozidlech.

Tato neustálá hrozba efektivně rozšiřuje tzv. „šedou zónu“ neboli „zemi nikoho“. Nejde už jen o fyzicky neobsazený prostor mezi liniemi, ale o mnohem širší oblast, kde je jakýkoli otevřený pohyb extrémně nebezpečný kvůli vysoké pravděpodobnosti okamžité detekce a útoku dronem. To dramaticky omezuje schopnost Rusů koncentrovat síly, provádět skryté manévry nebo efektivně využívat obrněnou techniku, což je zásadní pro vedení útočných operací. Ukrajinský dronový ekosystém – dynamický, inovativní a masově nasazený – tak poskytuje nejen kvantitativní, ale především kvalitativní a taktickou výhodu, která zásadně přispěla k ruskému neúspěchu u Pokrovsku.

Zatímco Rusko se v bitvě o Pokrovsk spoléhalo na masivní nasazení sil, často však s pochybnou kvalitou a vysokou mírou opotřebení, ukrajinská obrana se opírala o klíčový faktor – nasazení zkušených a bojeschopných brigád. V kritickém okamžiku dokázalo ukrajinské velení povolat do ohroženého sektoru jednotky, jejichž bojové zkušenosti, soudržnost a motivace představovaly zásadní kvalitativní výhodu.

Seznam jednotek bránících Pokrovsk a jeho okolí je dlouhý a zahrnuje řadu elitních a ostřílených formací ukrajinské armády a Národní gardy. Podle dostupných informací zde působily:

Mnohé z těchto jednotek mají za sebou léta bojů, od roku 2014 až po nejtvrdší střety plnohodnotné invaze. Jejich vojáci a velitelé disponují neocenitelnými zkušenostmi z obrany i útoku, znají ruskou taktiku a jsou schopni rychle reagovat na měnící se situaci na bojišti. Právě tato zkušenost a soudržnost veteránských jednotek funguje jako „násobič síly“. V opotřebovávací válce, kde je morálka a schopnost efektivně fungovat pod tlakem klíčová, představují tyto brigády páteř ukrajinské obrany.

Efektivita těchto zkušených jednotek je navíc umocněna synergickým efektem s dalšími faktory úspěchu. Veteránští vojáci jsou lépe schopni integrovat a efektivně využívat pokročilé technologie za účelem ochrany svého života, a rychleji a účinněji implementovat taktické změny a rozkazy plynoucí z adaptivního velení (jako Drapatyj). Schopnost ukrajinského velení rotovat tyto jednotky, poskytnout jim odpočinek a doplnění a nasadit je v kritických momentech na nejohroženější úseky, jako byl Pokrovsk, představuje zásadní rozdíl oproti ruskému přístupu, který často spoléhá na vrhání nedostatečně vycvičených mobilizovaných vojáků nebo degradovaných jednotek do „mlýnku na maso“. Kvalita a zkušenost ukrajinských obránců se tak staly rozhodujícím faktorem, který pomohl vyvážit a překonat ruskou kvantitativní převahu.

Jelikož obránci mají taktickou výhodu, tak přečíslení v počtu pěchoty 5:1 nehraje v bojích pod Pokrovském zásadní strategickou roli a projevuje se spíše taktickými úspěchy. Rozhodující pro postup Rusů bylo, je a bude dělostřelectvo.

Právě na doktrínu ruského válečnictví se ukrajinské velení zaměřilo. Tato taktika velí přemístit po odstřílené salvě dělo na další pozici, protože jinak obránci dokáží dle trajektorie střely, ale nepřesně i po zvuku dopočítat místo výstřelu. Na to čekají již zmíněné drony, které visí ve vzduchu hluboko v týlu nepřítele a zasáhnou okupanty ve chvíli, kdy se přemisťují. V zásadě tak máte možnost střílet z jednoho místa a čekat až vás lokalizují, nebo zkusit uniknout přemístěním a riskovat odhalení na trase.

A výsledky? Počet ruských hlavní neustále klesá a nahrazují je méně kvalitní, nebo opotřebené, a tedy nepřesné hlavně. Naše analýza dat z ukrajinského bojiště odhaluje znepokojivý trend pro ruskou válečnou mašinérii: ztráty jejich dělostřelectva dosáhly v posledních měsících bezprecedentní úrovně. Jen v březnu 2025 Ukrajina hlásila zničení rekordních zhruba 1600 ruských dělostřeleckých systémů, což představuje dramatický nárůst oproti předchozím měsícům (cca 1400 v únoru a méně než 1000 v lednu) a dalece převyšuje dřívější maxima války. Dubnová data naznačují pokračování tohoto trendu s vysokými denními ztrátami. Tato čísla nejsou jen statistikou; poukazují na kritickou a prohlubující se zranitelnost v jádru ruské vojenské síly. A i když tato čísla označují i snadno nahraditelné minomety, je potřeba je brát v kontextu stále vyšších ztrát ruských vojsk napříč technikou i živou silou.

Pátrání po příčinách této dělostřelecké „krvavé lázně“ ukazuje na kombinaci faktorů, které Kreml jen těžko maskuje. Zdroje z fronty i vojenské analýzy potvrzují výrazně zlepšenou efektivitu ukrajinské protibaterijní palby, podpořenou přesnějšími západními i domácími systémy a všudypřítomnými drony, zejména levnými FPV drony, které se ukazují jako smrtící pro drahé dělostřelecké kusy. Současně je ruské dělostřelectvo nuceno operovat blíže frontě a aktivněji podporovat pěchotní útoky kvůli nedostatku a zranitelnosti vlastních obrněných vozidel, čímž se samo vystavuje většímu nebezpečí. Ruská taktika tak paradoxně přispívá k decimaci vlastních děl.

Nejvíce potěšující zjištění se však týká ruské schopnosti tyto ztráty nahradit. Zatímco propaganda mluví o nezměrných zdrojích, realita odhalená analýzou ruského obranného průmyslu je pochmurná. Rusko dokáže ročně vyrobit jen zlomek nových dělostřeleckých systémů (odhady hovoří jen o cca 50 nových hlavních ročně, bez započítání minometů) a je zoufale závislé na repasování stárnoucích sovětských zásob, které se podle analytiků mohou vyčerpat již koncem roku 2025 či v roce 2026. Navíc, i produkce munice vázne a Rusko musí spoléhat na masivní, avšak údajně nekvalitní, dodávky ze Severní Koreje. Tato neudržitelná rovnice – rekordní ztráty versus minimální výrobní kapacity – představuje časovanou bombu pro ruské vojenské ambice.

Zatímco analýza důvodů ruského neúspěchu u Pokrovsku může přinést jisté uspokojení, nesmíme zapomínat na obrovskou cenu, kterou za tuto obrannou výhru zaplatila Ukrajina. Každý metr ubráněné země, každý odražený ruský útok, byl vykoupen krví a životy ukrajinských obránců.

Slovy našeho přítele ze 72. mechanizované brigády, lze říci vše: „35 kluků zašlo, vyšlo 9. Já byl jeden z nich.“ Tato brigáda, která statečně bránila Vuhledar po dva roky, byla po krátkém „odpočinku“ na Chersonu povolána, aby zastavila ruský postup v polích jihozápadně od Pokrovsku – v terénu, který důvěrně znala z předchozích let obrany. Jejich schopnost zasazovat Rusům tvrdé ztráty i v otevřeném a zdánlivě slabě chráněném terénu svědčí o jejich mistrovství a odhodlání, ale zároveň podtrhuje brutalitu bojů a vysoké ztráty.

Uznání obětí je nedílnou součástí pochopení situace. Jejich odolnost a ochota bojovat tváří v tvář drtivé přesile a brutálním podmínkám jsou základem, na kterém stojí úspěchy ukrajinské obrany. Cena za svobodu a ubránění vlasti je nesmírně vysoká, a je nutné si ji neustále připomínat.

Zatímco ruské síly v létě a na podzim 2024 stupňovaly tlak na Pokrovsk, Ukrajina provedla nečekaný a odvážný strategický tah – vpád do Kurské oblasti Ruska, který začal 6. srpna 2024. Tato operace, ačkoliv teritoriálně omezená a časově náročná, měla zásadní dopad na ruské operační plánování a přímo ovlivnila i bitvu o Pokrovsk.

Ukrajinský vpád, provedený regulérními armádními jednotkami s podporou tanků a obrněných vozidel, zastihl ruské velení nepřipravené. Během prvního týdne Ukrajinci obsadili přes 1 000 km² ruského území a desítky osad. Kreml byl donucen reagovat a urychleně přesunout do Kurské oblasti značné rezervy. Odhady hovoří o navýšení ruských sil v oblasti z počátečních cca 11 000 až na 40 000 – 60 000 vojáků.

Klíčové je, že tyto síly nebyly tvořeny jen nově generovanými jednotkami, ale zahrnovaly i prvky stažené z aktivních úseků fronty na Ukrajině. Analýzy identifikovaly v Kurské oblasti například části 15. samostatné motostřelecké brigády, která předtím bojovala právě u Pokrovsku. Rusko bylo nuceno obětovat útočný potenciál na klíčových směrech, jako byl Pokrovsk, Chasiv Yar nebo Toreck, aby zastavilo ukrajinský postup a eliminovalo politicky trapnou okupaci vlastního území.

Vrchní velitel ukrajinských ozbrojených sil, generál Oleksandr Syrskyj, přímo spojil zpomalení a následné zastavení ruského postupu u Pokrovsku na přelomu srpna a září 2024 s nutností Ruska přesunout síly do Kurské oblasti. Ačkoliv Rusko později dokázalo i přes tyto přesuny opět navýšit své síly u Pokrovsku 47, kurská operace poskytla ukrajinským obráncům kriticky důležité „okno příležitosti“. Během tohoto období, kdy byl ruský tlak oslaben, mohla Ukrajina stabilizovat obranu, přisunout rezervy, vybudovat opevnění a umožnit novému veliteli, generálu Drapatyimu, implementovat své změny.

Kurská operace tak zafungovala jako úspěšná strategická diverze. Donutila Rusko k bolestivému strategickému rozhodnutí a rozptýlení jeho omezených zdrojů v kritický moment. I když Rusko nakonec do března 2025 většinu okupovaného území v Kurské oblasti dobylo zpět, cena za to byla vysoká – ztráta iniciativy a zpomalení postupu na hlavních útočných směrech na Ukrajině, což významně přispělo k neúspěchu ruských cílů u Pokrovsku.

Neúspěch u Pokrovsku nebyl jen izolovaným selháním, ale spíše symptomem hlubších, systémových problémů a chyb v ruském vedení války, které se projevovaly i nadále a naznačují pokračující trend ruského vyčerpávání.

Po stabilizaci situace v Kurské oblasti a postupném vytlačení ukrajinských sil na jaře 2025 se Rusku uvolnily značné síly – odhadem 50 000 až 60 000 bojem zocelených veteránů. Logickým krokem by bylo tyto síly konsolidovat, doplnit, vybavit a vrhnout na jeden klíčový směr, aby dosáhly rozhodujícího průlomu. Místo toho však ruské velení zopakovalo chybu, kterou Ukrajina udělala při své ofenzivě v roce 2023: tuto sice velkou, ale pro rozhodující úder nedostatečnou sílu rozptýlilo mezi několik útočných směrů – Záporoží, Lyman, Sumy – aniž by jednotkám poskytlo dostatek času na zformování a potřebné vybavení.

Právě nedostatek techniky se stává stále palčivějším problémem ruské armády. Ztráty tanků, obrněných vozidel a dělostřelectva jsou dlouhodobě neudržitelné. Jen v pokrovské kampani Rusko ztratilo téměř 600 tanků a přes 1 200 obrněných vozidel. Otevřené zdroje jako Oryx potvrzují tisíce vizuálně ověřených ztrát. Ruský obranný průmysl, navzdory navýšení produkce, nedokáže tyto ztráty plně nahradit. Roční produkce tanků (cca 200 ks) a BVP (cca 200 ks) je zlomkem toho, co Rusko ztrácí.

Rusko se proto stále více spoléhá na reaktivaci staré sovětské techniky ze skladů. Tyto zásoby jsou však konečné a jejich kvalita klesá. Odhady naznačují, že Rusko již vyčerpalo více než polovinu svých předválečných zásob tanků a BVP/OT a zbývající technika je často ve špatném stavu nebo byla kanibalizována na náhradní díly. Někteří analytici předpovídají, že tyto zásoby mohou být vyčerpány do konce roku 2025 nebo v roce 2026. Tento trend se projevuje i na bojišti, kde Rusové stále častěji nasazují místo obrněné techniky motocykly, civilní vozidla nebo čtyřkolky, což vede k ještě vyšším ztrátám pěchoty.

K tomu se přidává nutnost vázat značné síly na obranu vlastního území, například v Belgorodské oblasti, kde ukrajinské akce brání Rusům ve shromáždění sil pro útoky jinde. Výsledkem je, že ruské postupy se často omezují na obsazování „hluchých míst“ nebo pomalé vytlačování ukrajinských sil z rozsáhlých šedých zón, a to za cenu extrémních denních ztrát (až 1 500–1 600 mužů), které nedokáže dostatečně rychle nahrazovat.

Tento vzorec strategické nekoherence – rozptylování sil, nedostatečné vybavení, spoléhání na opotřebovávací taktiku v prostředí dominovaném drony – naznačuje, že Rusko se dostává do začarovaného kruhu. Vysoké ztráty vynucují používání méně efektivních taktik a vybavení, což vede k ještě vyšším ztrátám za minimální zisky. Tento cyklus urychluje ruské vyčerpání a podkopává jeho schopnost vést válku efektivně.

Bitva o Pokrovsk nebyla jen další epizodou v dlouhé a krvavé válce. Stala se mikrokosmem, který nemilosrdně odhalil hluboké trhliny v ruské válečné mašinérii a zároveň ukázal sílu a adaptabilitu ukrajinské obrany. Šest klíčových důvodů ruského neúspěchu – neudržitelná míra opotřebení tváří v tvář velikosti cíle, vliv kompetentního ukrajinského velení, inovativní využití jednoduchých bariér a dálkového minování, drtivá převaha ukrajinského dronového ekosystému a nasazení zkušených ukrajinských jednotek podpořených efektivním ničení ruských dělostřeleckých baterií– to vše ukazuje na širší trend.

Rusko se vyčerpává. Vyčerpává své lidské zdroje tempem, které stěží dokáže nahradit. Vyčerpává své zásoby techniky, které jeho průmysl nedokáže obnovit dostatečně rychle. A čelí rostoucím ekonomickým tlakům, které mohou v budoucnu dále omezit jeho schopnost vést válku – třicetiprocentní díra ve státním rozpočtu a výhled na rok 2026 představují pro Putinův režim doslova noční můru.

Každá další ruská ofenzíva bude pravděpodobně slabší a zaplacená ještě vyšší cenou. Současné postupy, charakterizované obrovskými ztrátami za obsazování zničených vesnic nebo postup v šedých zónách, nejsou známkou síly, ale spíše zoufalství a neschopnosti přizpůsobit se realitě moderního bojiště formovaného ukrajinskou odolností a technologií.

Rusko prohrává tuto válku ne nutně proto, že by Ukrajina byla schopna ho vojensky porazit v klasickém smyslu, ale proto, že se samo ničí tempem, které je dlouhodobě neudržitelné. Vyčerpává se rychleji než Ukrajina, která, ačkoliv platí strašlivou cenu, prokazuje neuvěřitelnou odolnost a schopnost adaptace.

Pro vítězství Ukrajiny a porážku agresora je nyní klíčové pokračovat v podpoře obránců, dodávat jim potřebné zdroje a technologie a udržet si odhodlání a vytrvalost.

Na naše vítězství stačí jen zatnout zuby, podpořit obránce a vydržet.

Pomáhejte dál! Třeba s navýšením pomoci na trojnásobek, který letos naši parťáci z Čech plánují. A cíl je opět blíž, než by se mohlo na první pohled zdát.

Pomoci můžete zde: https://donio.cz/kamiony-pomoci