Druhý věk strojů: Ukrajina přepisuje učebnice válčení i scénáře sci-fi filmů

Když se ukrajinská brigáda Chartija rozhodla zlomit ruskou obranu na strategickém úseku, ofenziva vůbec nepřipomínala učebnice taktiky dvacátého století.

Nejdříve nebe nad zdevastovanou linií zčernalo roji FPV dronů. Vzdušné údery metodicky paralyzovaly odpor a doslova přikovaly ruskou pěchotu na dno rozbahněných zákopů. Teprve poté, do oslepené a rozbité obrany, vtrhla pěchota. Ovšem jiná než obvykle. Do terénu vyrazily pozemní robotické platformy vyzbrojené těžkými kulomety, které systematicky potlačovaly zbývající obránce. Těsně za nimi postupovaly stroje naložené výbušninami, jež se vrhaly proti posledním opevněným bodům a měnily je v krátery.

Zdecimovaná ruská posádka, obklíčená bzučící hrozbou shora a skřípajícími pásy na zemi, čelila nepříteli, který nekrvácí a nepotřebuje spát. Zbytky ruské pěchoty tváří v tvář naprosté převaze udělaly jedinou logickou věc. Vojáci zvedli ruce nad hlavu a kapitulovali. Vzdali se strojům.

Na místě v tu chvíli nebyl přítomen jediný lidský útočník. Člověk na této linii definitivně degradoval na pouhou logistickou podporu – stal se asistentem, který v bezpečí bunkru mění akumulátory a doplňuje munici do zařízení, jež za něj reálně bojují a umírají.

Tak skončil jeden z prvních dobře zdokumentovaných pozemních útoků, kde již pro pěchotu nezbylo místo. Je to však značně odlišná válka, než jakou nám slibovali sci-fi filmy.

Dlouhé roky nám západní vojenští plánovači servírovali vizi války budoucnosti prostřednictvím vývojových projektů ze sterilních laboratoří agentur typu DARPA. Sledovali jsme virální videa dokonale balancujících mechanických psů od Boston Dynamics a představovali si bojiště plné miliardových autonomních tanků či biomechanických obleků exo skeletů. Donbaská rasputice ale tyto technologické sny nemilosrdně utopila v blátě. Extrémně drahé a křehké zbraňové systémy se ve zničující opotřebovávací válce ukázaly jako slepá vývojová ulička.

Skutečná revoluce totiž nevznikla v prosklených zasedačkách zbrojních korporací, ale v promrzlých podzemních garážích na východě Ukrajiny. Tam, díky naprostému nedostatku zdrojů a v tváří tvář brutální převaze přiměla válka inovovat způsobem, který přepisuje učebnice válčení.

Důkazem tohoto exponenciálního vývoje odspodu je logistická platforma PlankRover. Její tvůrci na frontě se neobtěžovali s uhlazeným designem – šasi srazili z dřevěných prken, kola odmontovali z dětských čtyřkolek a pohon obstaraly motory ze starých civilních hoverboardů, nakoupené na internetu za necelých čtyřicet eur.

Dnešní ukrajinská armáda strojů se nerodí z certifikovaných komponent, na které se v NATO čeká roky. Vzniká z 3D tiskáren, pájek a obyčejných akuvrtaček. Pásy útočných robotů netvoří hi-tech slitiny, dokonce ani ocel, ale hrubá vulkanizovaná guma, do níž vojáci šroubují ocelové „trny“ z nejbližšího železářství. Jediné, na čem záleží, je trakce v hlubokém sněhu a schopnost stroje bezpečně překonat nepřátelský zákop a cena.

Ukrajinci často říkají „fronta drží jen silou lepící pásky“ a jen ten kdo tam byl může potvrdit, jak hluboká pravda se za těmi slovy skrývá.

Tento přístup „Do It Yourself“ (DIY) umožňuje nejen masovou produkci v decentralizovaných podmínkách, ale také bleskové opravy přímo v zákopech, kde si vojáci mohou poškozený modul vytisknout nebo stroj opravit během několika minut.

VÝZVA EDITORA: Robotická vozítka, ani křídlatá rozvážková služba dalekonosných sankcí nefungují sami od sebe. Stojí za ní usilí desetitisíců dobrovolníků a dárců z celého světa. Jen díky vaší podpoře mohou obránci inovovat a držet dál své pozice. Zvažte proto prosím podporu zde.

Koncept dálkově ovládaných pozemních vozidel nesoucích výbušniny není historicky nový. Paralelu lze najít během druhé světové války, kdy německý Wehrmacht nasadil Leichter Ladungsträger Goliath – lehký nosič nálože na pásovém podvozku. Goliáš měl doručovat výbušniny k nepřátelským bunkrům a tankům. Tento systém však trpěl fatálními nedostatky, které odrážely technologické limity tehdejší doby: byl těžkopádný, extrémně pomalý, neúměrně nákladný a jeho slabý pancíř byl snadno prostřelitelný běžnou puškou. Jeho největší slabinou však byl systém řízení – závisel na fyzickém odvíjeném telefonním kabelu a obsluha musela udržovat přímou viditelnost (Line of Sight), což ji vystavovalo smrtelnému nebezpečí.

Současná ukrajinská armáda tento osmdesát let starý koncept uchopila, očistila jej od dobových limitů a posunula k plně zasíťovaným, robotickým operacím.

Největším technologickým skokem je řešení navigačního problému, který dlouho brzdil vývoj pozemních robotů: UGV v členitém terénu (plném kráterů, vegetace a ruin) rychle ztrácejí rádiový signál a orientaci. Ukrajina to vyřešila organickou synergií vzdušných dronových navigátorů s pozemními roboty.

Operátor ukrajinského UGV se dnes nachází v bezpečném bunkru často až 10 kilometrů od linie dotyku. Operace neprobíhá naslepo ani přes úzký záběr kamery na podvozku vozidla. Nad bojištěm se trvale vznáší průzkumný UAV (např. Shark, Leleka nebo komerční Mavic), který funguje jako „oko v oblacích“ a poskytuje komplexní přehled o situaci v reálném čase (ISR - Intelligence, Surveillance, Reconnaissance). Tato data jsou skrze chráněné digitální sítě a satelitní terminály (Starlink) přenášena přímo operátorovi pozemního robota, který je tak schopen navigovat stroj složitým terénem a identifikovat hrozby dříve, než se stanou fatálními. Výsledkem je schopnost kompletního vedení pozemních bojových operací bez jakéhokoliv přímého fyzického zásahu člověka na místě bojů. A to do takové míry, že operátoři zvládají úhybné manévry před letícími fpv drony protivníka.

Nejprůkaznějším a detailně zdokumentovaným důkazem válčené evoluce je legendární obranná operace, kterou vedla úderná rota bezpilotních pozemních systémů (NC13) v rámci 3. samostatné útočné brigády.

Během letní ofenzívy byl jeden jediný ukrajinský pozemní robot – typ Droid TW 12.7 (masivní UGV vyzbrojené bojovým modulem s těžkým kulometem M2 Browning) – nasazen k obraně strategické křižovatky, kudy se ruské síly opakovaně pokoušely infiltrovat ukrajinské linie. Tento robot hájil pozici 45 dní v kuse pod neustálým nepřátelským tlakem. Taktika spočívala v tom, že operátoři (skrytí mimo oblast palby) dovezli drona na palebnou pozici a pak jej stáhli k údržbě a doplnění munice. Průzkumné drony ve vzduchu kontinuálně sledovaly pohyb nepřítele; jakmile identifikovaly blížící se ruské vojáky, předaly data operátorovi Droida, který zahájil zničující palbu.

Během tohoto měsíce a půl Droid TW 12.7 úspěšně odrazil nespočet pokusů o průlom, zlikvidoval infiltrátory a vytvořil pro ruské jednotky neprostupnou zónu, a to se zcela nulovými ztrátami na ukrajinských životech. Ukrajinské velení tuto událost označilo za „první plně robotickou obrannou operaci pozice v dějinách Ukrajiny“.

Od té doby se robotické „držení pozice“ úspěšně rozšířilo i na další místa na linii dotyku. Nelze však chválit pouze udatný hardware, který by nebyl efektivní bez softwaru a robustní datové sítě, která dnes propojuje tisíce kilometrů fronty.

Zatímco svět sledoval námořní drony Sea Baby potápějící ruskou černomořskou flotilu a sledovali videa letících kvadrokoptér, v neviditelném rádiovém éteru vyrostla mnohem děsivější infrastruktura. Válčiště se proměnilo v obří senzorickou síť, nemilosrdný „Internet věcí“, který zcela automatizovaně analyzuje prostor a chladnokrevně zabíjí.

A zatímco pěchota předávala informace pomocí rádii a povely putovali tam a zpět minuty, hodiny a dny, internet strojů, které brázdí bojiště odesílá data v řádech vteřin. Dříve než si Ruský voják uvědomí, že byl detekován až se údaje o jeho poloze posílají jako koordináty přímo do počítače artilerie. A opět i zde stojí na začátku nekompromisní logika ekonomiky opotřebovávací války.

Není však jen síť dronů sledující pohyb ze vzduchu, ale komplexní síť levné komerční elektroniky, která funguje podobně, jak již zdokumentovaná Sky fortress.

Na samém počátku systému Sky Fortress stáli dva ukrajinští inženýři, kteří v garáži připevnili na tyč mobilní telefon s mikrofonem, aby po nocích poslouchali blížící se ruské drony. Z této zoufalé improvizace vyrostl celonárodní akustický deštník. Dnes jej tvoří přes čtrnáct tisíc vzájemně komunikujících uzlů, přičemž každý stojí jen pár stovek dolarů.

S přesností přesahující 98 procent dokážou umělé uši zachytit akustický podpis blížícího se íránského dronu, bleskově jej analyzovat a odeslat data do systému Delta, umělou inteligencí řízeného mozku ukrajinské obrany. Celý systém stál tolik, co pár raket do Patriotů.

Nato nyní financuje síť dalších 15 000 senzorů postavenou na stejném principu.

Tyto senzory jsou propojeny do obrovské mesh sítě, v jejímž pozadí běží výkonné algoritmy umělé inteligence a strojového učení (Machine Learning), často využívající konvoluční neuronové sítě odvozené z modelů EfficientNet.

Data z této akustické sítě se v reálném čase kříží s radarovými daty v centralizovaném systému (Delta). Díky tomu dostávají tisíce mobilních palebných týmů na tablety přesné vektory přiblížení nepřátelských dronů dříve, než jsou fyzicky vidět.

Internet věcí se ale už dávno nezaměřuje pouze na obranu před blížícím se útokem ze vzduchu.

Proměnou neprochází jen senzorika PVO, ale i samotná definice zbraní, specificky pozemních min. Tradiční mina z 20. století byla pasivní, „hloupá“ nálož čekající na mechanický tlak, lhostejná k tomu, zda na ni šlápl nepřátelský tank, vlastní zásobovací vozidlo nebo zvíře. Dnes se stírá hranice mezi mrtvým vybavením a proaktivním robotem. Munice se stává senzorem a uzel v síti.

Nadzemní a dronové operace: Taktika masového využití FPV dronů a těžkých bombardovacích UAV zahrnuje mimo jiné precizní shazování standardních desetikiolgramových protitankových min TM-62 hluboko do nepřátelského týlu na zásobovací trasy.

Aby mina nevybuchla při dopadu, je osazena inteligentním elektronickým detonátorem. Tento „chytrý“ modul obsahuje gyroskopy, akcelerometry a především magnetometry. Jakmile mina dopadne, senzorika se zkalibruje. Pokud následně detekuje výraznou změnu magnetického pole (např. průjezd ocelového vozidla nebo manipulaci pěchotou), mina detonuje. Stále však existuje i varianta odpálit ji na dálku operátorem dronu, který monitoruje lokalitu. To byl však pouze první vývojový krok.

Miny jako retranslátory signálu (Mesh Nodes): Jedním z nejdůmyslnějších využití moderní munice je její konverze v komunikační uzel. V prostředí, kde je zemský povrch zahlcen rušením, některé pokročilé verze shozené „munice“ z PVC trubek, které Ukrajinci nazývají jednoduše „nadzemky“ či modernizovaných min fungují jako opakovače signálu (retranslátory).

Rusové tento koncept využívají u dronů Šáhed (vybavených mesh modemy) pro propojení letek a odrazy signálů přes vysoké věže. Ukrajina aplikuje podobný přístup k minovým polím: chytrá mina ležící v poli má vlastní vysílač. Nejenže čeká na odpálení na dálku či na specifický signál z okolí, ale mezitím přijímá a zesiluje kontrolní rádiový signál z pozice velení a posílá ho dál jako povel jiným minám, nebo dokonce k operujícímu pozemnímu dronu, čímž zajišťuje stabilní spojení i za terénními překážkami.

Integrace s těžkými drony a automatizovaná regenerace minových polí: Tento ekosystém je navázán na těžké drony typu Baba Jaga a pozemní systémy jako TerMIT, jež obsahují speciální minovací moduly. Robotika umožňuje, že jakmile je část minového pole zničena odminovacím systémem nebo odpálena, drony mohou automaticky letět/dojet na uvolněné koordináty a spustit tam novou minu, čímž udržují pole smrtícím a „regenerujícím se“ organismem.

Absolutním vrcholem v dekonstrukci hranic mezi hloupou zbraní a počítačem je nová ukrajinská směrová protipěchotní mina SHTORM-UA, kterou vyvinula technologická společnost Skylab.

Zásadní je její elektronický mozek. Mina nedetonuje náhodně. Je navržena tak, aby mohla být spuštěna dálkově operátorem, může být ponechána v aktivním režimu „neomezeně“ dlouho, a především integruje technologie pro selektivní identifikaci (IFF – Identification Friend or Foe). Systémy postavené na specifickém kryptografickém čipu nebo RFID signaturách zajišťují, že pokud minovým polem procházejí vlastní ukrajinští vojáci nebo projíždějí spojenecké UGV drony, senzor je rozpozná a zůstane pasivní, nebo se dočasně deaktivuje. Když však do perimetru vstoupí nepřátelská jednotka bez elektronického identifikátoru (nebo když operátor vidí skrz síť cíl), mina vybuchne.

Evoluce hloupých min na počítače se nijak neliší od vývoje vašeho kávovaru. Zatímco dříve zvládl nahřát vodu a po stisku tlačítka uvařit kávu, dnes vám ji udělá klidně na konkrétní čas a když mu dochází v mlýnku káva, objedná ji za vás na Amazonu.

Stejně tak si minové pole dokáže zavolat doplnění munice a odpálit jen ty návštěvníky, kteří namají zaplacenou kartičku s předplatným.

https://www.youtube.com/watch?v=f0XiAoov1×Q

A zatímco o boji na nebi bylo napsáno opravdu mnoho, tato tichá evoluce pozemního boje zůstává stranou pozornosti. Kombinace levné senzoriky a nasazení masivního průzkumně-úderného komplexu udělalo z první linie místo, kde člověk nemůže statisticky přežít. Proto také Rus postoupí jen tam, kde pěchota prostě převýší počet min, dojdou obráncům drony, nebo se jim podaří zničit několik jednotek operátorů dronů.

Postupně se tak válka vyvinula do komplexního řetězce příčin a následků. Zatímco balistické rakety za miliony dolarů ničí strategickou infrastrukturu a výrobní haly chrlící stroje na zabíjení v hlubokém týlu, na takzvané nulové linii probíhá zuřivá válka extrémně levné, ale smrtící techniky.

Armáda proto musela radikálně přizpůsobit svou logistiku poslední míle. Dnes drony na mnohých úsecích fronty obstarávají až 80 procent veškerých dodávek a zároveň působí nepříteli 80 procent ztrát.

Nízkonákladové pozemní platformy, jako je elektrický TerMIT nebo kamikadze robot Ratel S, tiše dovážejí munici a kanystry s vodou přímo do předsunutých zákopů krátery rozryté krajiny. Lidé u toho neriskují.

Operátoři sedí kilometry daleko a pěchota může jít kupředu jen za cenu drtivých ztrát. Postupuje se jen tam, kde předtím odvedl práci stroj.

Tato živelná vlna garážových inovací s sebou však přinesla i drastický logistický problém v podobě takzvané „zoo dronů“ – neovladatelného množství drobných, nekompatibilních platforem na frontě a zároveň obrovským rozdílem ve vedení obrany na jednotlivých úsecích. Dalším problémem je rozdíl v úrovni začlenění nových technologií. Zatímco některé úseky jsou téměř plně automatizovány, na jiných místech potkáte velitele sovětského střihu, kteří posílají své muže do masomlýnku po vlnách a nechávají je měsíce hladovět na neudržitelných pozicích.

Ukrajina na to zareagovala historickým precedentem a zformovala Síly bezpilotních systémů, aby tento chaos unifikovala do podoby regulérní robo-armády a tyto inovace postupně dokázala dostat do všech armádních složek. Tento cíl je však ještě velmi daleko a ve válečné vřavě mnohem hůře proveditelný, než si čtenář dokáže představit.

Budoucnost válčení už nikoho nečeká, a Západ při pohledu na východní frontu působí jako těžkopádný dinosaurus.

Zatímco režimy v Íránu, Číně a Rusku bleskově analyzují každou chybu z ukrajinského bojiště, často díky datům odesílaných přímo z jejich strojů a přepínají svůj státní průmysl na obří produkci levné postradatelné techniky, státy NATO se utápějí v byrokratické letargii. Západní ministerstva obrany stále spoléhají na dokonalé a drahé zbraňové platformy, které nakupují v cyklech trvajících roky. Bavíme se o nákupech stovek či tisíců dronů, proti nepříteli chrlícímu o řády větší počty.

Matematika dnešní opotřebovávací války nebere ohled na prestiž starých zbrojařů. Je asymetrická a krutá. Žádný západní rozpočet dlouhodobě neutáhne obranu milionovými raketami proti rojům poletujících senzorů za čtyři sta dolarů. I ten nejlépe opancéřovaný západní tank v hodnotě milionů dnes čelí hejnu dronů s optickým vláknem, které nelze vyrušit a jež stojí méně než průměrný smartphone.

Buďme k sobě pro jednou upřímní. Severoatlantická aliance dnes nemá výrobní kapacity, patřičné schopnosti, a dokonce ani základní institucionální povědomí o tom, jak plynule propojit data, roboty a lidskou sílu do jediného celku.

Získat tohle pragmatické vojenské know-how znamená vybudovat funkční algoritmy a naučit vojáky myslet v logice decentralizovaných sítí. Trvá to roky, stojí to desítky miliard a platí se za to nezměrným množstvím krve.

Sci-fi vize nás zkrátka podvedly. Lidstvo není pánem na bojišti budoucnosti; stalo se pouhým údržbářem levných strojů, které převzaly kontrolu nad přežitím. V zájmu vlastního zachování Západ potřebuje mít ukrajinské vojsko na své straně. Když už ne z morálních pohnutek, tak z čistě sobeckého zájmu o vlastní přežití.

VÝZVA EDITORA: Pomáhejte proto dál. Pokud vám text přišel přínosný, zvažte prosím přímou podporu obránců. Třeba podporou dalekonosných sankcí zde. Je to hlavní důvod, proč tyto texty vznikají.

Děkujeme