Garnizonní stát: Multidoménová analýza Ruské federace ve válce

Ruské síly systematicky pronikají klíčovými opěrnými body ukrajinské obrany pomocí infiltračních jednotek, čímž efektivně stírají tradiční pojetí frontové linie. Tato taktika, kombinující konvenční boj s partyzánskými a asymetrickými operacemi, se ukazuje jako vysoce účinná. Ruské jednotky postupují u Siversku, ohrožují aglomeraci Kosťantynivka-Pokrovsk a konsolidují zisky v oblasti Kupjansku.

Stávající reakce se ukazují jako nedostatečné k zastavení pomalého, ale metodického postupu. Pro komplexní posouzení šancí Ruska na dosažení jeho cílů je však nutné analyzovat nejen bojiště, ale i celý systém, který tuto válečnou mašinérii pohání. Tato zpráva proto nabízí hloubkovou, vícedoménovou analýzu Ruské federace – státu, který se plně transformoval do podoby garnizonního státu, jehož existence je podřízena jedinému cíli: vedení permanentní války.

Tato část podrobně popisuje vynucenou evoluci Ruska od chybné strategie rychlé změny režimu k metodické, brutální a na zdroje náročné opotřebovávací válce, která lépe odpovídá jeho vrozeným silným stránkám v mase a vytrvalosti.

Počáteční ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 byla založena na fatálně chybných předpokladech. Strategie byla postavena na rychlém průlomu, obsazení Kyjeva a „sťetí“ ukrajinské vlády, přičemž Kreml hrubě podcenil ukrajinské odhodlání k obraně a zároveň přecenil vlastní vojenské a logistické schopnosti. Velitelská struktura byla v prvních týdnech chaotická a roztříštěná; jednotlivé vojenské okruhy operovaly poloautonomně a existují zprávy, že prezident Vladimir Putin osobně mikromanažoval polní formace. Tento chaos, spojený s nečekaně tuhým ukrajinským odporem, vedl ke katastrofálním ztrátám na elitních jednotkách a technice a nakonec k vynucenému stažení ruských sil z okolí Kyjeva.

Jmenování generála Sergeje Surovikina vrchním velitelem operací v říjnu 2022 znamenalo klíčový zlom a okamžik strategického realismu pro ruskou armádu. Jeho mandát spočíval ve sladění nerealistických politických cílů války s reálnými, zmenšenými vojenskými a ekonomickými kapacitami Ruska. Surovikin institucionalizoval přechod ke strategické obraně, jejímž hlavním cílem bylo konsolidovat územní zisky a zastavit ukrajinské postupy. Umožnil provedení strategického stažení z Chersonu, čímž obětoval symbolicky významné území ve prospěch vytvoření lépe obhajitelné obranné linie. Nejdůležitějším odkazem jeho velení však byla výstavba rozsáhlé, vícevrstvé obranné sítě, později známé jako „Surovikinova linie“. Tento systém zákopů, minových polí a protitankových překážek byl navržen tak, aby otupil a vyčerpal očekávanou ukrajinskou protiofenzívu v roce 2023 a signalizoval definitivní opuštění manévrové války ve prospěch opotřebovávacího modelu.

Nahrazení Surovikina náčelníkem generálního štábu Valerijem Gerasimovem v lednu 2023 signalizovalo návrat k ofenzivněji laděné, i když stále fundamentálně opotřebovávací strategii. Pod Gerasimovovým velením se ruská vojenská doktrína vrátila k plukovním formacím ve stylu studené války, které jsou lépe uzpůsobeny pro válku s vysokými ztrátami. Tato fáze je definována extrémně nákladnými útoky za malé územní zisky, jako byly bitvy o Bachmut a Avdijivku, kde Rusko udrželo strategickou iniciativu pouze díky drtivé početní a materiální převaze.

Hlavním strategickým cílem ruských sil v létě 2025 je operační obklíčení zbývajícího ukrajinského uskupení v Doněcké oblasti, konkrétně v klíčové aglomeraci Kramatorsk-Slovjansk. K dosažení tohoto cíle se ruské velení snaží realizovat operaci „velkých kleští“, která se skládá ze dvou hlavních útočných směrů. Jižní rameno postupuje po dobytí Avdijivky na západ směrem na Pokrovsk s cílem přerušit ukrajinské zásobovací trasy. Severní rameno vyvíjí silný tlak z oblasti Lymanu a Siversku s cílem postoupit na jih a uzavřít kotel.

Ruská taktika je založena na brutální síle. Každý postup je připraven masivním dělostřeleckým ostřelováním a údery klouzavými pumami. Následně útočí malé pěchotní skupiny v neustálých vlnách, což je taktika označovaná jako „taktika tisíce řezů“. Cílem není rychlý průlom, ale postupné vytlačování a systematické vyčerpávání ukrajinských obránců. Tento pomalý postup je přímým důsledkem transparentnosti moderního bojiště, kde všudypřítomné drony a satelitní průzkum znemožňují skryté soustředění velkých úderných uskupení nutných pro rychlé obkličovací operace.

Tato část analyzuje, jak ruský státem řízený inovační model „shora dolů“ přizpůsobil svůj arzenál nikoli prostřednictvím revolučních průlomů, ale škálováním „dostatečně dobrých“ řešení k řešení specifických problémů na bojišti, čímž umožnil svou strategii opotřebování.

Ruský vojensko-průmyslový komplex (OPK), řízený státními rozhodnutími, metodicky přizpůsobil svůj arzenál pro vleklý konflikt vysoké intenzity. Tato adaptace není charakterizována vývojem špičkových, revolučních systémů, ale škálovatelnou a nákladově efektivní modifikací stávajících sovětských systémů nebo licenční výrobou osvědčených zahraničních technologií. Tento přístup je pomalejší a méně agilní, ale umožňuje Rusku využít své hlavní přednosti: obrovské zásoby starší techniky a centralizovanou ekonomiku schopnou mobilizace pro válečné účely. Tento model stojí v příkrém kontrastu k ukrajinskému decentralizovanému a agilnímu inovačnímu modelu „zdola nahoru“, který je poháněn rychlou zpětnou vazbou z bojiště, ale trpí nedostatkem zdrojů.

Nejúspěšnější ruské vojenské inovace nejsou nové vynálezy, ale škálovatelná průmyslová a logistická řešení konkrétních problémů, která využívají klíčové silné stránky Ruska: masivní sovětskou průmyslovou základnu a schopnost centralizovaného státu směřovat zdroje do masové výroby.

Dronová revoluce (Geraň-2, Lancet): Po vyčerpání zásob drahých raket se Rusko obrátilo na Írán pro drony Šáhid-136. Po ověření jejich účinnosti následovala licenční smlouva a výstavba továrny v Alabuze, která masově vyrábí upravenou verzi Geraň-2. Ruská taktika nasazení se vyvinula od nekoordinovaných útoků k sofistikovaným, vícevrstvým operacím, které kombinují návnady, útočné drony a řízené střely k nasycení ukrajinské protivzdušné obrany. V reakci na ukrajinské elektronické protiopatření byly drony vybaveny odolnějšími navigačními systémy Kometa. Paralelně se vyčkávací munice Lancet stala klíčovým nástrojem pro ničení vysoce hodnotných ukrajinských cílů, jako jsou dělostřelecké systémy a PVO, a to s odhadovanou cenou 35 000 dolarů za kus.

Klouzavé pumy (UMPK): V reakci na nedostatek dělostřelecké munice a silnou ukrajinskou PVO vyvinulo Rusko UMPK (Univerzální modul plánování a korekce). Tato jednoduchá a levná sada přeměňuje obrovské zásoby starých sovětských pum (řady FAB) na relativně přesnou, satelitně naváděnou klouzavou munici. To umožňuje ruským letounům vypouštět masivní náklady ze vzdálenosti 40 až 100 km, tedy mimo dosah většiny ukrajinských systémů PVO. Použití těchto pum exponenciálně roste a staly se klíčovým faktorem, který umožnil ruské průlomy u Avdijivky, kde fungují jako „otvíráky konzerv“ na ukrajinská opevnění.

Ruský průmysl je schopen vyrábět ročně přibližně 200 až 280 moderních tanků T-90M, což zdaleka nestačí na pokrytí masivních ztrát, které přesáhly 4 100 vizuálně potvrzených kusů. Deficit je kompenzován reaktivací tisíců starých sovětských tanků ze skladů, avšak tempo se zpomaluje, což naznačuje vyčerpání nejlépe zachovalých kusů.

V oblasti dělostřelecké munice má Rusko drtivou převahu. Jeho roční produkce dosahuje 3 až 4,5 milionu kusů, což je zhruba trojnásobek kombinované produkce Spojených států a Evropy pro Ukrajinu. Tato výrobní převaha, doplněná o miliony kusů ze Severní Koreje, umožňuje Rusku udržovat na frontě setrvalou palebnou převahu v poměru 5:1 až 10:1. Navzdory sankcím se Rusku podařilo navýšit i produkci raket, měsíčně vyrábí až 100 balistických raket Iskander a 70 střel s plochou dráhou letu Ch-101, což mu umožňuje provádět pravidelné údery a vytvářet strategické zásoby.

Rusko na strategické úrovni změnilo způsob vedení boje a adaptovalo asymetrické taktiky, které dříve byly doménou ukrajinských obránců. Tato nová doktrína „totální infiltrace“ se opírá o nasazení malých, rozptýlených jednotek, které se vyhýbají přímému střetu na opevněných liniích a pronikají do týlu.

Mezi používané metody patří převlékání do ukrajinských uniforem či civilních oděvů, ukrývání v blízkosti civilních obydlí a ukrajinských pozic k neutralizaci ukrajinské palebné podpory a rozdrobení útoků na malé, těžko detekovatelné skupiny, často využívající levné motocykly.

Tato taktika je kombinována s konvenčními útoky a masivní palebnou silou, což vytváří nebezpečný mix, který přináší setrvalé územní zisky.

Současně, vůbec poprvé za celou dobu konfliktu, Rusko prokazuje schopnost koordinovat útoky napříč celou východní frontou, čímž nutí ukrajinské velení neustále přesouvat své omezené rezervy. Jakmile se vyčerpá útok na jednom místě, už je rozvinutý nový směr útoku o stovky kilometrů jinde.

Paradoxně, ukrajinské úspěchy v úderech do hloubky ruských linií přiměly Rusko k rozptýlení svých hlavních formací dále od fronty. To jim nyní umožňuje rychlejší přesuny podél frontové linie a otevírání nových os útoku na oslabených místech, což systematicky vyčerpává naše nejlepší ukrajinské jednotky.

V zásadě jsme za celou dobu konfliktu nezažili tak koordinovaný organizovaný postup kombinující jak teroristické praktiky (převlékání do civilu nebo našich uniforem, lokalizace vedle civilistů) a zároveň kombinují vojenskou doktrínu sovětského stylu. Kvůli tomu nyní na frontě ztrácíme nejvíce území od průlomu u Avdijivky. Pozice, které jsme vykopali teprve před měsícem 5 km za frontou jsou dnes již v držení okupantů. Pokud se nic nezmění tak do konce jara Rus frontu prolomí a uchvátí celý Donbas.

Prosím, pomozte nám chránit náš týl. města na frontě, které nemají kvalitní PVO protože jsou příliš blízko fronty. Nyní jsou každý den drcena útoky Šahídů. Staňte se Strážcem nebes a přispějte válečnou daň na společnou obranu.

Přispět můžete zde: https://donio.cz/operace-strazci-nebes a získejte za pomoc příjemnou odměnu.

Potom se vraťte a přečtete si celou zprávu, proč existuje solidní šance, že se nám společně Rusko podaří zastavit. Ponořme se do bažin ruské válečné ekonomiky.

Ruská ekonomika prošla od začátku invaze zásadní transformací. Ačkoliv makroekonomické ukazatele na první pohled vykazují odolnost, pod povrchem probíhá hluboká strukturální degradace, která ohrožuje dlouhodobou stabilitu země.

Ruská ekonomika vykázala v roce 2024 zdánlivě robustní růst HDP o 4,1 %. Tento růst však není organický, ale je přímým důsledkem modelu, který lze označit jako „vojenský keynesiánismus“. Jedná se o masivní fiskální stimul, který za poslední tři roky dosáhl ekvivalentu 11 % HDP a je téměř výhradně směřován do vojensko-průmyslového komplexu (OPK). Tato dynamika vytváří nebezpečnou závislost a rozpolcenou, „dvourychlostní“ ekonomiku. Na jedné straně stojí vzkvétající, státem financovaný vojenský sektor. Na druhé straně je civilní ekonomika, která je ochuzena o kapitál a pracovní sílu a stagnuje pod tlakem rekordně vysokých úrokových sazeb. Tento model je neudržitelný a již v roce 2025 se objevují známky slábnoucího stimulačního efektu s prognózami růstu zpomalujícími na méně než 1,4 %.

Masivní státní výdaje v kombinaci s kritickým nedostatkem pracovních sil způsobily trvale vysokou inflaci, která se v roce 2024 vyšplhala na 9,5 %. Tento tlak na životní náklady nejlépe odhaluje neformální „Borščový index“, který sleduje ceny základních potravin, jež meziročně prudce vzrostly (brambory o 173 %). V boji proti inflaci přistoupila Centrální banka Ruska (CBR) k agresivnímu zpřísňování měnové politiky a zvýšila svou klíčovou úrokovou sazbu na historické maximum 18–21 %. Tím se CBR ocitla v tiché válce s fiskální politikou Kremlu. Zatímco Kreml pumpuje do ekonomiky peníze, CBR se je snaží stahovat. Celá tíha měnového utahování dopadá primárně na civilní sektor, který je dušen nedostatkem dostupných úvěrů. Federální rozpočet na rok 2025 kodifikuje prioritu „válka nade vše“, kdy výdaje na obranu a bezpečnost tvoří více než 43 % celého rozpočtu.

Rusko vyvinulo sofistikované a globální sítě k obcházení západních exportních kontrol. Hlavní metodou je využívání „paralelních dovozů“ prostřednictvím třetích zemí, jako jsou Čína, Turecko a Spojené arabské emiráty. Analýza ukořistěné ruské vojenské techniky odhaluje, že významná část jejích klíčových komponentů, zejména mikroelektroniky, stále pochází od západních společností.

Zásadním paradoxem západní sankční strategie je pokračující dovoz strategických ruských komodit. V roce 2024 EU dovezla z Ruska zboží v hodnotě 41,9 miliard USD. Tento obchod zahrnuje klíčové komodity, které nebyly plně sankcionovány, jako jsou hnojiva, jaderné materiály a kovy. To vytváří situaci, kdy západní země současně financují obě strany konfliktu. Sankce tedy neselhávají, ale fungují jako pomalu působící jed. Nutí Rusko k de-modernizaci a spoléhání se na méně kvalitní alternativy, což kumulativně degraduje jeho technologickou základnu a uzamyká ho na trajektorii technologicky zaostalého vývozce komodit.

Nejvýznamnějším omezením ruské ekonomiky je kritický nedostatek pracovních sil. V roce 2023 zemi chybělo odhadem 4,8 milionu pracovníků. Tato krize je způsobena souhrou několika faktorů: vojenskou mobilizací, obrovskými ztrátami na frontě a masovým odchodem kvalifikovaných pracovníků do zahraničí. Míra nezaměstnanosti klesla na historické minimum 2,2 %, což však není známkou ekonomického zdraví, ale symptomem krize. Nedostatek pracovních sil je primárním motorem inflace a zároveň působí jako tvrdý strop pro výrobní kapacitu. Jedná se o strukturální krizi, kterou nelze vyřešit bez ukončení války.

Kreml mobilizuje svou populaci s vědomím její schopnosti snášet utrpení. Díky tomu zvládá katastrofální ztráty a vytváří trvalý, i když pasivní, domácí souhlas s konfliktem.

Po nepopulární mobilizaci v září 2022 se Kreml snaží dalším celoplošným odvodům vyhnout. Místo toho zavedl systém permanentního „dobrovolného“ náboru motivovaného finančně. Jednorázové bonusy mohou dosáhnout až 2 milionů rublů, což je pro mnoho Rusů život měnící částka. Tento systém je součástí cynického socioekonomického modelu, který lze označit jako „smrtoekonomika“. Stát se zaměřuje na nábor mužů z deprivovaných, často etnicky neruských regionů a z věznic. Vysoké platy a kompenzace za smrt tlumí sociální napětí a zajišťují stálý přísun rekrutů. Válka tak vytvořila novou společenskou smlouvu: stát nabízí peníze výměnou za životy. Masivní platy a kompenzace vytvořily velkou skupinu obyvatel, jejichž živobytí je přímo spojeno s válkou, a pro které by mír znamenal masovou nezaměstnanost.

Rozsah ruských lidských ztrát je bezprecedentní. Nezávislé analýzy odhadují počet zabitých vojáků k srpnu 2025 na přibližně 220 000. Odhady západních zpravodajských služeb hovoří o celkových ztrátách (mrtví a zranění) přesahujících 1 milion. V důsledku toho je ruská armáda sice početně silnější (pozemní síly se téměř zdvojnásobily na 550 000 mužů), ale zároveň je kvalitativně zdevastovaná. Elitní složky utrpěly nenahraditelné ztráty.

V ruské armádě se rozvíjí systémová zdravotní krize v podobě explozivního šíření infekčních chorob. Počet případů HIV se od začátku invaze zvýšil až čtyřicetkrát. Důvody jsou systémové: masivní nábor z vysoce rizikových skupin (vězni), špatné hygienické podmínky na frontě a rozšířené sexualizované násilí, které se z vězeňského systému přeneslo do armády. Reakce velení je pragmatická a brutální: vytváření oddělených „morových jednotek“ pro vojáky nakažené virem HIV a hepatitidou. Tito vojáci jsou nuceni nosit speciální identifikační pásky a jsou systematicky nasazováni do nejnebezpečnějších útočných operací. Tato krize představuje časovanou demografickou bombu, protože nakažení vojáci, kteří přežijí, rozšíří epidemii v civilní populaci.

Kreml zavedl téměř úplnou kontrolu nad informačním prostorem. Drakonické zákony kriminalizující šíření „nepravdivých informací“ o armádě byly použity k uvěznění tisíců kritiků. V tomto informačním vakuu dominuje státní propaganda, která vykresluje válku jako obranný střet se Západem, čerpajíc ze sovětské mytologie „Velké vlastenecké války“. Tato kombinace vytvořila efekt „semknutí kolem vlajky“, kdy schvalování činnosti prezidenta Putina dosahuje 88 %. Veřejná podpora války však není monolitická; značná část populace vyjadřuje spíše pasivní souhlas nebo apatii.

Navzdory vysoké politické podpoře existují jasné známky ekonomických obav, zejména kvůli inflaci. Průzkumy také odhalují rostoucí touhu po míru. Na začátku roku 2025 preferovalo 50–60 % Rusů přechod k mírovým jednáním. Tato touha je však podmíněná. Pevná většina (až 64 %) odmítá postoupení okupovaných území jako podmínku míru. To odhaluje rozporuplnou náladu veřejnosti: Rusové chtějí, aby válka skončila, ale za podmínek Kremlu. Propaganda úspěšně přesvědčila obyvatelstvo, že Putin usiluje o mír, zatímco Ukrajina a Západ jsou překážkami, což dává Kremlu značný manévrovací prostor.

Tato část analyzuje diplomatické úsilí Ruska o vybudování koalice autoritářských států, která by čelila západnímu tlaku, zajistila jeho ekonomické a vojenské přežití a využívala diplomacii jako další frontu ve válce proti Západu.

Schopnost Ruska vést dlouhodobou opotřebovávací válku je existenčně závislá na podpoře od sítě autoritářských partnerů.

Tato „osa“ není formální aliancí, ale funkční, antihegemonickou sítí. Spolupráce je transakční a jejich akce se vzájemně posilují. Severokorejská podpora Rusku v Evropě odvádí pozornost USA v Asii, což je výhodné pro Čínu. Čínská technologická podpora umožňuje Rusku nadále vázat Západ v Evropě.

Existují indicie, že spolupráce mezi Ruskem a Čínou přesahuje pouhé dodávky komponent. Čína, která intenzivně analyzuje průběh války na Ukrajině pro své vlastní vojenské plánování, zejména v kontextu Tchaj-wanu, má zájem na testování a zdokonalování moderních vojenských doktrín. Její přístup k obrovským datovým souborům z bojiště a pokročilé kapacity v oblasti umělé inteligence jí umožňují modelovat a optimalizovat válečné strategie. Je logické předpokládat, že tyto poznatky a strategické konzultace proudí oběma směry, což může přispívat k sofistikovanosti ruských taktických adaptací na bojišti.

Rusko využívá diplomacii ne jako nástroj k dosažení míru, ale jako zbraň. Jeho požadavky na jednání jsou formulovány tak, aby byly pro Ukrajinu a Západ nepřijatelné: uznání anexe všech okupovaných území, zaručená neutralita Ukrajiny a zrušení sankcí. Tento přístup slouží několika cílům: získání času na doplnění sil, přenesení odpovědnosti za pokračování války na Ukrajinu v rámci informační války a snaha o rozdělení západní koalice. Strategie maximalistických požadavků je znakem vnímané síly. Kreml věří, že čas hraje v jeho prospěch a že může dosáhnout svých cílů vojensky nebo vyčerpáním západní podpory.

Souběžně s konvenční válkou Rusko eskalovalo svou hybridní válku proti Evropě. Operace se posunuly od dezinformačních kampaní k přímým fyzickým útokům s cílem destabilizovat evropské země a narušit podporu Ukrajině. Mezi typické incidenty patří sabotáže a žhářské útoky (např. na sklad s pomocí pro Ukrajinu v Londýně), útoky na kritickou infrastrukturu jako podmořské kabely a rozsáhlé rušení signálu GPS, kybernetické útoky, vytváření migračních krizí a podpora extremistických politických hnutí napříč ideologickým spektrem s cílem vyvolat vnitřní rozkol v západních společnostech.

Tato závěrečná část syntetizuje celou analýzu do čistého hodnocení ruského garnizonního státu, nastiňuje jeho teorii vítězství, jeho hlavní silné stránky a kritické zranitelnosti a dlouhodobé důsledky jeho současné trajektorie.

Strategický kalkul Kremlu již není založen na dosažení rychlého vojenského vítězství, ale na přesvědčení, že jeho centralizovaný, autoritářský systém dokáže snášet náklady opotřebovávací války déle, než demokratický, na konsensu založený Západ dokáže udržet svou politickou, ekonomickou a vojenskou podporu Ukrajině. Jedná se o souboj vytrvalosti, v němž Rusko sází svou demografickou a průmyslovou masu proti západní technologii a politické soudržnosti.

Silné stránky:

Zranitelnosti:

Ruská federace není na pokraji okamžitého kolapsu. Úspěšně se transformovala v odolný garnizonní stát, který je schopen financovat a udržovat své válečné úsilí na současné trajektorii ještě nejméně 2–3 roky. Cenou za tuto krátkodobou odolnost je však dlouhodobé ničení jejího ekonomického, technologického a lidského potenciálu. Kreml vyměňuje budoucí prosperitu za současnou vojenskou sílu. Válečná ekonomika zajišťuje, že i když Rusko válku neprohraje, prohraje mír.

Konečným výsledkem, bez ohledu na vojenský výsledek na Ukrajině, bude menší, chudší, technologicky zaostalejší a izolovanější Rusko, které bude stále více podřízeno svým partnerům, zejména Číně. Pokud by se však Rusku podařilo na Ukrajině zvítězit, získalo by kontrolu nad významnou průmyslovou základnou, klíčovými zemědělskými zdroji a desítkami milionů lidí, které by mohlo využít a také využilo pro další expanzi.

Pochopení této metodické a systémové povahy ruské adaptace, stejně jako jejích vnitřních rozporů a dlouhodobých nákladů, je zásadní pro formulování účinné dlouhodobé strategie podpory Ukrajiny a čelení ruské hrozbě v nadcházejících letech.

Již čtvrtým rokem vzdorujeme Ruské hydře. Tyto zprávy vytváříme především proto, že jsme frustrovaní z toho co vidíme na frontě na vlastní oči. Snažíme se tak podívat na věci z širší perspektivy a přiblížit lidem daleko od konfliktu, jak se situace vyvíjí. Hlavně je to ale nástrojem, díky kterému získáváme klíčové vybavení, které zadržuje Rusy již čtvrtým rokem na východné Ukrajině - na Donbasu.

Pro nadcházející měsíce bude zásadní udržet vzdušné údery okupantů na rozumné míře úspěšnosti. Jinak frontu neudržíme. Pomoci nám může mobilní protivzdušná obrana. Ta se dokáže jako jediná přiblížit k frontě tak blízko, aby ochránila i pozice a města na frontové linii.

PŘISPĚT MŮŽETE ZDE: https://donio.cz/operace-strazci-nebes

Zpráva vznikla za spolupráce s anglickým týmem Patron Journal. Původní zpráva obsahovala přes 40 stran a pro účely článku byla výrazně zkrácena.