Zpráva o stavu Ukrajiny: anatomie proměny ve válce

Počáteční efekt „semknutí se kolem vlajky“, který v roce 2022 sjednotil národ a vygeneroval rekordní důvěru ve státní instituce, se do třetího čtvrtletí roku 2025 z velké části vyčerpal. Data z průzkumů veřejného mínění odhalují alarmující rozkol v národním konsenzu. Na jedné straně stojí Ozbrojené síly Ukrajiny (ZSU), které si udržují téměř univerzální důvěru veřejnosti na úrovni 92 %. Na straně druhé se nachází politické vedení, jehož legitimita se propadá na předválečnou, a v některých případech i nižší, úroveň.

Důvěra v prezidenta Volodymyra Zelenského, která na konci roku 2022 dosahovala 84 %, klesla na konci roku 2024 na 52 %, a přestože na začátku roku 2025 zaznamenala oživení na 74 % (především kvůli chování Donalda Trumpa), tento trend jen podtrhuje rostoucí volatilitu a citlivost veřejnosti na dění na frontě a politické kontroverze.

Ještě dramatičtější je kolaps důvěry ve vládu (Kabinet ministrů), která se propadla z 52 % v roce 2022 na pouhých 20 % v roce 2024, a v parlament (Verchovnou radu), kde důvěra spadla z 35 % na kritických 13 %.

Tato propast v důvěře mezi armádou a politiky již není pouhým politickým problémem, ale představuje strategickou zranitelnost a potenciální časovanou bombu. V situaci, kdy veřejnost bezmezně věří armádě, ale nikoli politikům, kteří jí velí, se jakákoli nepopulární, avšak vojensky nezbytná rozhodnutí stávají politicky toxickými. Vláda s nízkou legitimitou se potýká s obrovskými obtížemi při prosazování přísných mobilizačních zákonů nebo při boji proti vyhýbání se službě, což přímo zasahuje nejpalčivější problém armády – kritický nedostatek personálu. Tento vnitřní rozkol navíc poskytuje úrodnou půdu pro ruské informační operace zaměřené na podkopání národní jednoty a přeměnu domácího politického napětí ve slabinu na bojišti, nebo v horším případě pro státní převrat.

Souběžně s erozí důvěry se vyvíjí i postoj veřejnosti k samotné válce. Zatímco odmítání územních ústupků zůstává silné (kolem 80 %), definice vítězství se stává pragmatičtější. Podíl Ukrajinců, kteří za vítězství považují osvobození všech území včetně Krymu, klesl, zatímco roste podíl těch, pro které je vítězstvím návrat k hranicím z roku 2022. Tento posun signalizuje rostoucí válečnou únavu a racionální adaptaci na realitu vleklého a vyčerpávajícího konfliktu.

Ukrajinská ekonomika se nachází ve stavu, který lze popsat jako „řízený úpadek“ – je udržována nad vodou téměř výhradně díky masivní a nepřetržité zahraniční finanční pomoci. Ačkoli se podařilo zabránit úplnému kolapsu, makroekonomické ukazatele pro rok 2025 signalizují zhoršující se trendy, které zpochybňují dlouhodobou udržitelnost tohoto modelu.

Po oživení v roce 2023 (+5,5 %) se růst HDP výrazně zpomaluje. Nejnovější prognózy pro rok 2025 byly revidovány směrem dolů na pouhá 2,0 %. Hlavními příčinami jsou systematické ruské útoky na energetickou infrastrukturu a akutní nedostatek pracovních sil způsobený mobilizací a migrací. Současně se znovu zrychluje inflace, jejíž prognóza pro rok 2025 se pohybuje v rozmezí 9,0 % až 12,6 %, což signalizuje obnovené cenové tlaky na domácnosti a podniky.

Největší hrozbou pro dlouhodobou stabilitu je však explozivní nárůst veřejného dluhu. Očekává se, že do konce roku 2025 dosáhne 110,5 % HDP, což je úroveň, která je bez budoucí restrukturalizace dluhu považována za neudržitelnou. Tento dluh je přímým důsledkem masivního rozpočtového deficitu, který je financován zahraničními půjčkami.

Přetrvávajícím strukturálním problémem zůstává vysoká míra nezaměstnanosti, která se pro rok 2025 odhaduje na 11,6 %. Což je zdánlivý paradox, kdy na jednu stranu firmy zoufale hledají pracovní sílu a na druhou stranu řada lidí nemůže najít zaměstnání. Vysvětlení je trochu rozsáhlejší (historicky vysoký podíl šedé ekonomiky kvůli nízkým mzdám), ale ve zkratce velká část země je v pohybu a je v místech, kde není práce, zatímco tam kde jsou výrobní závody praskají ve švech ubytovací kapacity v důsledku válečných uprchlíků a nová výstavba vázne (zahraniční investor zde nyní nic nepostaví).

Tyto údaje vykreslují obraz ekonomiky, jejíž okno životaschopnosti je konečné a přímo závislé na politické vůli a schopnosti západních partnerů pokračovat v podpoře v řádu desítek miliard dolarů ročně. Jakékoli narušení tohoto toku pomoci by mělo okamžité a katastrofální následky nejen pro ukrajinský státní rozpočet, ale i pro schopnost financovat samotné válečné úsilí.

Tato závislost je dále komplikována politickými obstrukcemi uvnitř EU. Maďarsko, a nyní i Slovensko, od začátku roku 2025 systematicky blokuje klíčové finanční mechanismy určené pro Ukrajinu. Konkrétně se jedná o uvolnění prostředků z Evropského mírového nástroje (EPF), kde se nahromadila blokovaná částka ve výši 9 miliard eur, a vytvoření nového Fondu pomoci Ukrajině v hodnotě 5 miliard eur. Budapešť své veto zdůvodňuje údajnou diskriminací maďarských společností na Ukrajině a spory ohledně tranzitu ruské ropy. Toto blokování, které se podle odhadů dotklo až 41 % všech rezolucí EU o Ukrajině, představuje vážnou hrozbu pro kontinuitu vojenské i finanční podpory a demonstruje, jak vnitřní politické spory v Unii mohou přímo ohrozit stabilitu ukrajinské válečné ekonomiky.

Nejvyšší a nenahraditelnou cenou války je ztráta lidských životů. Po více než třech letech brutálních bojů dosáhly ztráty na obou stranách ohromujících rozměrů a pro Ukrajinu představují existenční demografickou a vojenskou výzvu. Zatímco oficiální ukrajinská čísla přiznávají desítky tisíc padlých, západní odhady jsou podstatně vyšší a vykreslují obraz obrovského lidského utrpení.

Podle studie think-tanku CSIS z června 2025 se celkové ukrajinské ztráty (mrtví a zranění) blíží 400 000 vojáků. Tyto údaje, ačkoli jsou předmětem informační války, korelují se zprávami přímo z fronty o kritickém nedostatku personálu v bojových jednotkách. Tento nedostatek je přímou příčinou selhání obranných koncepcí, jako byla „Dronová zeď“, a umožňuje ruský postup.

Problém ilustruje „nemilosrdná matematika války“: pro udržení robustní obrany na tisícikilometrové frontě je zapotřebí hustota 90–100 bojových pěšáků na kilometr, což znamená 90 000 až 100 000 mužů v první linii. Realita na mnoha úsecích fronty je však pouhých 7–10 mužů na kilometr. Tento propastný deficit je díra, kterou ani miliony dronů nemohou zaplnit. Právě tato personální krize, nikoli pouhé technologické selhání, je jádrem současných vojenských obtíží Ukrajiny.

Paralelně s rostoucími vojenskými ztrátami čelí Ukrajina v roce 2025 eskalující vlně útoků na civilní obyvatelstvo, která dosahuje nejtragičtějších rozměrů od prvních měsíců invaze. Data Monitorovací mise OSN pro lidská práva (HRMMU) ukazují alarmující nárůst civilních obětí, který je přímým důsledkem změny ruské taktiky a masivního nasazení zbraní dlouhého dosahu.

V první polovině roku 2025 bylo zabito či zraněno 6 754 civilistů, což představuje nárůst o 54 % ve srovnání se stejným obdobím roku 2024. Tento trend v létě dále akceleroval. Červen 2025 se s 1 575 oběťmi (232 zabitých, 1 343 zraněných) stal měsícem s nejvyšším počtem civilních obětí za poslední tři roky. Tento rekord byl však okamžitě překonán v červenci, kdy bylo zaznamenáno nejméně 1 674 obětí (286 zabitých, 1 388 zraněných), což je nejvyšší měsíční bilance od května 2022. Celkově bylo od začátku plnohodnotné invaze do konce července 2025 potvrzeno nejméně 13 883 zabitých a 35 548 zraněných civilistů. Tato čísla nezahrnují oběti z okupovaných oblastí (Mariupol).

Hlavní příčinou tohoto nárůstu je zintenzivnění ruských úderů na ukrajinská města a obce daleko za frontovou linií. V červenci způsobily zbraně dlouhého dosahu, jako jsou řízené střely a drony Šáhid, téměř 40 % všech civilních obětí. Druhou nejčastější příčinou byly drony krátkého dosahu (24 % obětí) a největší meziměsíční nárůst obětí způsobily letecké pumy, jejichž použití se stává stále častějším. Tato strategie „dronové saturace“ a teroru vůči civilnímu obyvatelstvu má za cíl nejen ničit infrastrukturu, ale i podlomit morálku ukrajinské společnosti.

Prognóza do budoucna je znepokojivá. Pokud se Rusku podaří naplnit své výrobní cíle a v roce 2025 vyprodukovat plánovaných 79 000 útočných dronů, umožní mu to vést ještě intenzivnější a déletrvající vzdušnou kampaň. V takovém scénáři je pravděpodobné, že počet civilních obětí bude nadále stoupat, jelikož masivní nasazení dronů a raket bude i nadále zahlcovat ukrajinskou protivzdušnou obranu a umožní Rusku pokračovat ve strategii terorizování civilních cílů v týlu.

Události roku 2025, zejména metodický ruský průlom severně od Pokrovsku a v okolí Lymanu, představují nejen taktické selhání, ale zhroucení obranné doktríny, na kterou Ukrajina vsadila v zoufalé snaze kompenzovat své strukturální slabiny. Analýza tohoto kolapsu je kritickou lekcí o limitech technologie a o neměnném významu základních principů války.

Koncept „dronové zdi“ se zrodil na začátku roku 2024 po pádu Avdijivky. Nebyl výsledkem promyšlené strategie, ale reaktivní adaptací – „sázkou zrozenou z nouze“ v době kritického nedostatku dělostřelecké munice. Vize byla vytvořit hlubokou „zónu smrti“ pomocí sítě FPV dronů, které by ničily ruskou obrněnou techniku. Zpočátku se zdálo, že tato taktika funguje. Drony skutečně způsobovaly Rusku těžké ztráty, podle některých odhadů až 70–80 % zničené techniky, a vytvořily „nebezpečnou iluzi“ strategického patu, falešný pocit, že frontu lze zmrazit pouze pomocí technologie.

Ruský postup severně od Pokrovsku v létě 2025 nebyl bleskovým úderem, ale pomalým, metodickým „prosakováním“, které odhalilo fatální trhliny v ukrajinské obraně. Místo masivních mechanizovaných útoků, na jejichž ničení byla „dronová zeď“ navržena, vsadilo Rusko na neustálý tlak stovek malých, pěších infiltračních skupin, často o pouhých dvou či třech mužích.

Jejich cílem nebylo ukrajinskou linii prorazit, ale najít v ní díry a proklouznout skrz ně. Tento postup byl možný, protože ukrajinská fronta nebyla souvislou bariérou, ale spíše „děravým sítem“ – sérií izolovaných opěrných bodů s obrovskými, nebráněnými mezerami mezi nimi, které často přesahovaly 300 metrů, což znemožňovalo vzájemnou palebnou podporu. Ruské skupiny nemusely nic dobývat; jednoduše se proplížily prázdnotou. Jejich rozptýlená taktika obrátila nejsilnější ukrajinskou zbraň – schopnost ničit koncentrované síly – v její největší slabost.

Analýza Institutu pro studium války (ISW) potvrzuje, že ruské sabotážní a průzkumné skupiny systematicky infiltrovaly oblasti jako Vesele a Rubižne, kde se shromažďovaly před dalším útokem. Tento postup, ačkoli pomalý (průměrný postup v směru Avdijivka-Pokrovsk mezi únorem a dubnem 2025 činil pouhých 135 metrů denně), byl vytrvalý a nakonec úspěšný. Následoval kaskádový rozpad velení a ztráta situačního povědomí, kdy velitelé na nižších úrovních posílali falešné zprávy o udržení pozic, ačkoli ty již byly v rukou nepřítele. Byl to útok na nervový systém obrany, který vyvolal chaos dalece přesahující skutečnou fyzickou hrozbu.

Válka ve vzduchu: Průmyslová síla dronů Šáhid a ruská adaptace

Zatímco se ukrajinská obrana potýkala s taktickými drony na frontě, Rusko masivně eskalovalo strategickou vzdušnou válku pomocí dronů Šáhid (v Rusku označovaných jako Geran). Počet útoků dramaticky vzrostl: z méně než 1 000 měsíčně v roce 2024 na průměr téměř 3 500 měsíčně v první polovině roku 2025. V samotném červenci 2025 Rusko nasadilo přes 6 400 dronů.

Tato eskalace je poháněna masivní domácí výrobou v ruské speciální ekonomické zóně Alabuga, která se stala jedním z největších světových výrobců útočných dronů, která je umožněna masivním obcházením sankcí. Podle ukrajinské rozvědky plánuje Rusko v roce 2025 vyrobit celkem 79 000 útočných dronů různých typů. Samotný závod v Alabuze má nyní kapacitu vyrábět přibližně 5 500 dronů Šáhid měsíčně. Tento průmyslový rozmach umožnil Rusku plně lokalizovat výrobu a snížit závislost na Íránu.

Současně Rusko vylepšuje jak technologii, tak taktiku. Nové verze dronů jsou vybaveny pokročilými navigačními moduly odolnými proti rušení a jsou nasazovány v roji společně s „návnadami“ (drony bez bojové hlavice), aby zahltily ukrajinskou protivzdušnou obranu. Výsledkem je nárůst úspěšnosti zásahů z přibližně 6 % na konci roku 2024 na 16–18 % v polovině roku 2025. Tato kampaň představuje udržitelnou a dlouhodobou hrozbu pro ukrajinskou kritickou infrastrukturu a týlové oblasti.

Základním problémem, který vedl k riskantní sázce na „dronovou zeď“, byla a zůstává dělostřelecká nerovnováha. Navzdory snahám Západu navýšit výrobu si Rusko udržuje drtivou kvantitativní převahu ve výrobě dělostřeleckých granátů.

Odhaduje se, že ruská produkce v letech 2024–2025 dosáhne 4 až 4,5 milionu granátů ročně. Tato domácí výroba je navíc masivně doplňována dodávkami ze Severní Koreje. Naproti tomu kombinovaný cíl USA a EU pro konec roku 2025 je dosáhnout roční produkce přibližně 2,4 až 3,3 milionu granátů (USA 1,2 milionu, EU 1,2–2,1 milionu). Současná reálná produkce je však stále nižší než tyto cíle a často závislá na dodávkách komponent z rozvojových zemí a Číny. Ukrajinská domácí výroba sice dosáhla v roce 2024 úctyhodných 2,5 milionu kusů munice různých ráží, ale to stále nestačí na pokrytí spotřeby, která během velkých operací může dosáhnout až 600 000 granátů měsíčně.

Tato dělostřelecká propast není jen taktickým problémem, ale odráží fundamentální rozdíl ve strategické filozofii a ekonomické mobilizaci. Rusko, ač s menší ekonomikou, přešlo na plně válečný režim a provozuje své továrny 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Západní ekonomiky naproti tomu stále fungují v mírovém módu, kde je navyšování výroby brzděno byrokracií a komerčními zájmy. Tento konflikt je tak zkouškou průmyslové vůle a kapacity, a v této oblasti Rusko prozatím demonstruje větší odhodlání.

Nedávná diplomatická aktivita, soustředěná kolem summitu na Aljašce, se odehrává ve stínu vojenské reality na Donbasu. Analyzované návrhy neodrážejí snahu o spravedlivý mír, ale spíše ruský pokus o diplomatickou ratifikaci vojenských zisků a využití politické dynamiky ve Spojených státech.

Na srpnovém summitu na Aljašce předložil Vladimir Putin Donaldu Trumpovi své podmínky pro ukončení války. Podle zpráv požadoval plnou kontrolu nad Doněckou a Luhanskou oblastí výměnou za „zmrazení“ frontových linií v Chersonské a Záporožské oblasti, kde ruské síly drží významná území. Tento návrh není skutečnou mírovou nabídkou, ale klasickým ruským diplomatickým manévrem: požadovat formální postoupení území, která již zčásti okupuje, a zároveň si ponechat možnost konsolidovat zisky jinde.

Součástí diskusí byl i návrh na poskytnutí „bezpečnostní záruky mimo článek 5 NATO“ pro Ukrajinu, což by znamenalo závazek kolektivní obrany bez formálního členství v Alianci. Role Donalda Trumpa v tomto procesu je rolí mediátora, který je primárně zaměřen na dosažení „dohody“, což je patrné z jeho následných prohlášení, kde upřednostnil „mírovou dohodu“ před pouhým „příměřím“ a setkání označil za „velmi úspěšné“, ačkoli k žádné deeskalaci na bojišti nedošlo.

Reakce prezidenta Zelenského na Putinovy požadavky byla jednoznačná a okamžitá: odmítnutí jakýchkoli územních ústupků. Zelenskyj zdůraznil, že o klíčových otázkách, zejména o územní celistvosti, nelze rozhodovat bez účasti Ukrajiny, a podpořil myšlenku třístranného summitu Ukrajina-USA-Rusko.

Klíčoví evropští spojenci, jako Velká Británie, Francie a Německo, reagovali snahou o koordinaci a vytvoření jednotné transatlantické fronty. Jejich cílem bylo zarámovat Trumpovu iniciativu do širšího spojeneckého kontextu a zabránit tak bilaterální dohodě mezi USA a Ruskem na úkor ukrajinských zájmů.

Současná diplomatická jednání jsou spíše odrazem vojenské situace než jejím hybatelem. Rusko vyjednává z pozice vnímané síly na bojišti a snaží se zúročit své pomalé, ale stabilní územní zisky. Ukrajinská diplomatická pozice je naopak zcela závislá na její schopnosti stabilizovat frontu. Jakékoli smysluplné jednání je proto nemožné, dokud se vojenská situace nevyjasní. Výsledek války se nerozhodne u jednacího stolu na Aljašce, ale na bojištích Donbasu, a jakékoli budoucí dohody budou pouze odrážet realitu, která tam bude nastolena.

Události roku 2025 rozbily veškeré zbývající iluze o jednoduché technologické cestě k vítězství a vrátily konflikt k brutálním základům průmyslové kapacity, opevnění a lidské síly. Diplomatická cesta prozatím selhává, protože Rusko odmítá ukončit válku. Jakákoliv rozhodnutí musí vycházet z těchto tvrdě vykoupených lekcí.

Původní prognózy, že Ukrajina směřuje ke „strategické neutralizaci“ Ruska – tedy k vytvoření takové odolnosti, která učiní další agresi neudržitelnou – zůstává v platnosti. Cesta k dosažení tohoto stavu se však ukázala být mnohem obtížnější a nebezpečnější, než se dříve předpokládalo. Optimistický výhled založený na rychlé technologické adaptaci byl invalidován realitou na bojišti. Odhodlání Ruska a neochota Západu poskytnout vyšší podporu jsou kritickými prvky války, s kterými se musí Ukrajina vypořádat sama.

Aktualizovaný výhled na roky 2025–2026 je proto opatrnější a naléhavější. Přežití a úspěch Ukrajiny jsou podmíněny okamžitým a rozhodným řešením dvou existenčních, netechnologických imperativů:

Bez úspěšného zvládnutí těchto dvou základních výzev nebude žádné množství inovativních dronů ani opožděné západní pomoci stačit k zastavení pomalého, ale vytrvalého ruského postupu. Konflikt se stal brutální zkouškou národní vůle, průmyslové kapacity a schopnosti poučit se z krvavých, tvrdě vykoupených zkušeností.

V navazující zprávě se podíváme na opačnou stranu, jaká je situace Kremlu a zjistíme, kdo má větší šanci na vítězství.

Ani my nemusíme zůstat nečinnými pozorovateli a tichými spoluviníky současného stavu. Sociální sítě nám dali do rukou moc ovlivňovat veřejné mínění, čekají nás důležité volby. Především však můžeme pomoci obráncům přímo a to formou finanční pomoci. Soukromé dary tvoří asi třetinu pomoci, která na frontu putuje. Vaše stováky dělají auťáky. Staňte se i vy STRÁŽCI NEBES a zapojte se do největší vzdušné operace od Bitvy o Británii.

Zapojit se můžete zde: https://donio.cz/operace-strazci-nebes