Proč selhala ukrajinská Dronová Zeď aneb návrat do chaotických bojů roku 2022 na steroidech

Tento článek píšeme, přestože je naše základna doslova napěchovaná drony všech typů a velká část práce se točí kolem jejich používání, nebo naopak ničení těch nepřátelských. Přesto, že si těchto nástrojů ceníme, musíme konstatovat hořkou pravdu. Vize „Dronové zdi“ selhala.

Jen za poslední týden rota rozvědky přišla o kluky, kteří se ocitli v léčce a dalších padli do zajetí. Nestalo se to na „linii dotyku“, protože ta už fakticky neexistuje. Místo toho existuje kilometry široké území, kde v každé díře může sedět kdokoliv. Fronta prosakuje způsobem a v rozsahu, který nemá obdoby. Situace je tak podobná nepřehledným týdnům po invazi v roce 2022, kdy byla celá obrana Kyjeva postavena na osobní statečnosti jednotlivců, namísto koordinované obrany. Ale je stu zásadní rozdíl - válečné steroidy v podobě všudy přítomných dronů. Pojďme se podívat na příčiny a selhání doktríny, na kterou se Ukrajinské velení rozhodlo vsadit prakticky všechny karty - Dronové zdi.

Abychom pochopili kolaps, kterému dnes čelíme, musíme se vrátit na začátek roku 2024, do doby po trpkém pádu Avdijivky. Tam, v mrazivém vzduchu nedostatku konvenční dělostřelecké munice způsobeného váháním západní pomoci, se zrodil koncept „dronové zdi“. Nebyl to výplod promyšlené strategické rozvahy, ale reaktivní adaptace – sázka zrozená z nouze. Drony, levné a masově produkovatelné domácím průmyslem, se staly okamžitou odpovědí na naši palebnou anémii. Právě tento reaktivní původ, tato improvizovaná podstata, se ukázal být jejím prvotním hříchem a fundamentální slabinou. Byla to doktrína navržená z velké části k řešení včerejšího problému: masivních ruských obrněných kolon.

Vize byla opojná a všichni jsme ji věřili: vytvořit hlubokou, 15 až 40 kilometrů širokou „zónu smrti“, která by fungovala jako virtuální, neprostupná bariéra. Tato síť FPV dronů, stíhačů a rušiček měla provádět neustálý dohled a zasazovat precizní údery, čímž by znemožnila nepříteli soustředit síly k útoku. A zpočátku se zdálo, že jsme objevili kámen mudrců moderní války. Ruské tanky a obrněná vozidla hořely po desítkách. Některé odhady připisovaly dronům až 70–80 % ruských ztrát. Tento taktický triumf zplodil nebezpečnou iluzi strategické patové situace, falešný pocit bezpečí, že frontu lze „zmrazit“ pouze pomocí technologie.

Tato myšlenka rezonovala tak silně, že i velení NATO začalo plánovat vlastní „dronovou zeď“. Jenže náš úspěch působil jako silný selekční tlak, který donutil ruskou vojenskou mašinérii k evoluci. Tím, že jsme tak efektivně eliminovali jednu hrozbu, donutili jsme nepřítele zmutovat v něco mnohem zákeřnějšího a hůře zasažitelného.

Mýtus o dronu jako božském, vševidoucím oku se začal drolit v ohlušujícím šumu ruské radioelektronické války (EW). Na bojišti probíhá neviditelná, avšak nesmírně brutální válka o elektromagnetické spektrum. Doslova stovky typů menších rušiček ruské i čínské výroby vytvářejí do hloubky sporné prostředí, které systematicky degraduje naše schopnosti rušením GPS, řídicích spojů a video přenosů. A tento technologický závod ve zbrojení akceleruje.

Když jsme nasadili toto protiopatření také, Rusko odpovědělo drony řízenými optickými vlákny, která jsou vůči rádiovému rušení imunní a nutí nás k jejich fyzické likvidaci.

Interní, a o to mrazivější, odhady naznačují, že kvůli ruskému EW dosáhne svého cíle jen 20–40 % našich FPV dronů. Dle velitele 414. samostatné brigády a ukrajinských bezpilotních sil Roberta Brovdiho, zvaného „Maďar“ je třeba na likvidaci jednoho Rusa 8 až 10 dronů. A to jde o elitní dronové jednotky.

Navíc Rusko pochopilo, že nejzranitelnějším prvkem dronové zdi je člověk. Stále efektivněji triangulují a okamžitě ostřelují pozice našich operátorů, čímž nejenže vytvářejí díry v našem pokrytí, ale systematicky likvidují náš nejcennější a nejomezenější zdroj: zkušený personál.

Na pozice operátorů dronů jsou schopni shazovat i šest KABů během pár hodin, kdy musíte další hodiny sedět v úkrytu a vyčkávat v rádiovém tichu. Často na operátory vysílají diverzní skupiny, které je vyhledávají a ničí.

Počasí a terén se staly tichými, avšak mocnými spojenci ruského postupu. Mlha a nízká oblačnost, které ruská pěchota záměrně využívá pro své útoky, oslepují naše vzdušné pozorovatele. Déšť a sníh představují smrtelné riziko pro nechráněnou elektroniku levných dronů, zatímco silný vítr a extrémní teploty drasticky snižují jejich stabilitu a výkon baterií. Dokonce i hustý lesní porost, jako v Serebrjanském lese, efektivně blokuje rádiové signály – další překážka, kterou ruské drony s optickými vlákny překonávají, byť i vytržení kabelu je častá problém.

Všechna tato omezení vedou k jedinému poznání: Drony operují ve „virtuálním“ prostoru – křehkém a pomíjivém světě elektromagnetických vln a přímé viditelnosti. Zákopy a pěchota existují v prostoru „fyzickém“. Ruská taktika geniálně využila křehkosti toho virtuálního, aby bez překážek pronikla do toho fyzického. Paradoxně to byla doktrína „Dronové zdi“ která způsobila jednu z nejhorších situací na frontě od pádu Avdijivky, protože nám umožnila šetřit pěchotu a mít velmi řídce osazené pozice.

Na úvod k Pokrovsku musíme podotknout, že k situaci k Pokrovsku mají všichni vojáci zakázáno se vyjadřovat z taktických důvodů. Proto ani my nebudeme zacházet do podrobností i když bychom toho měli opravdu hodně na srdci, protože desítky kluků byli doslova povražděni jako jehňata na místech, kde k tomu vůbec nemělo dojít a snad někdo vyvodí odpovědnost. Nebyl to žádný omezený průnik několika Rusů. Můžeme se však jen připojit k přímým stížnostem směřovaným na prezidenta Zelenského a velitelský štáb a apelovat, aby si prověřili, kdo poskytuje jaké informace, protože nejsou pravdivé, a to vede k sérii špatných rozhodnutí. Linie obrany fakticky neexistuje.

Průlom u Pokrovsku nebyl bleskovým úderem, ale spíše pomalým, metodickým prosakováním, které odhalilo fatální trhliny v celém našem obranném systému. Vyvrcholilo to dobře připravenou akcí Rusů, kterou se podařilo zastavit jen velmi obtížně.

Místo masivních mechanizovaných útoků vsadilo Rusko na neustálý tlak stovek malých, pěších infiltračních skupin, často o pouhých dvou či třech mužích. Jejich cílem nebylo naši linii prorazit, ale najít v ní díry a proklouznout skrz ně, často na lehkých motocyklech či skútrech minimalizujících čas vystavení dronům. Toto není nová taktika, ale způsob a rozsah jejich uplatňování v celé linii fronty je novinkou posledních tří měsíců a naznačuje dobře fungující centrální velení ruské armády.

S touto adaptací ozkoušené taktiky Rusové uspěli, protože naše fronta nebyla souvislou bariérou, ale spíše děravým sítem – sérií izolovaných opěrných bodů s obrovskými, nebráněnými mezerami mezi nimi. Zdroje zevnitř hovoří o pozicích pro roty (100+ vojáků) chráněných vyčerpanými četami (20–30 vojáků), přičemž vzdálenosti mezi pozicemi často přesahovaly 300 metrů, což znemožňovalo jakoukoliv vzájemnou palebnou podporu. Ruské skupiny nemusely nic dobývat; jednoduše se proplížily prázdnotou. Jejich rozptýlená taktika obrátila naši nejsilnější zbraň – schopnost ničit koncentrované síly – v naši největší slabost.

Následovalo kaskádové selhání velení a ztráta situačního povědomí. Infiltrace vytvořila na bojišti chaos, kde pojem „frontová linie“ ztratil smysl. Objevily se znepokojivé zprávy o velitelích, kteří po několik dní posílali na vyšší velitelství falešné zprávy typu „vše pod kontrolou“, ačkoliv jejich pozice již byly v rukou nepřítele. Tento rozpad komunikace vedl k incidentům „přátelské palby“ a fatálně zpožděným reakcím záloh. Byl to útok na nervový systém obrany, který vyvolal paniku a chaos dalece přesahující skutečnou fyzickou hrozbu skupiny nepřátelských vojáků hluboko v našem týlu. A dnes je tento problém tak rozsáhlý, že je obtížné najít efektivní řešení.

Kolaps u Pokrovsku je především příběhem kognitivního selhání. Je potvrzením jednoho z nejstarších a nejbrutálnějších axiomů války: Technologie může prostor ovládat, ale pouze pěchota ho dokáže udržet.

Armáda funguje jako obří korporace a podobně jako korporace i ona dělá někdy zásadní zkratkovité chyby. Vedení vsadí na automatizaci a robotizaci, aniž by bralo v potaz, že ani stroje nepracují bezchybně a už vůbec nepracují 24/7 jak o nich jejich prodejci tvrdí. Do stejné pasti padlo ukrajinské velení, které se v zoufalé snaze najít řešení kritické situace s nedostatkem pěchoty i munice nechalo „opít rohlíkem“ v podobě řešení jménem „Dronová zeď“, kterou propagovali jak jinak - lidé zapojení do výroby této technologie. Jedním z argumentů bylo snížení potřeby personálu, což je dnešním pohledem zcela mylná představa.

Naše přehnané spoléhání na drony, tento technologický fetiš, nás vedlo k porušení základních principů boje spojených zbraní. Úspěšná obrana je synergický systém: ženisté vytvářejí překážky (a minová pole), aby nepřítele zpomalili a usměrnili. Palebná podpora (role, kterou částečně převzaly drony) ničí nepřítele, když je těmito překážkami zastaven. A pěchota to vše jistí – fyzicky drží pozice a brání překážky, aby je nepřítel neodstranil. To je ve zkratce základ válčení. Doktrína dronové zdi tento systém fatálně narušila. Drony sice poskytly palebnou podporu, ale nemohly nahradit chybějící pěchotu. Nestřežená minová pole se stala pouhým navigačním problémem, nikoliv reálnou bariérou. Naše obrana se stala křehkým systémem s jediným bodem selhání. Byla jako štít, který nikdo nedržel – působivý na pohled, ale snadno obchvatitelný.

Tento problém je málo diskutován a zatímco žurnalisté referují o výhodách a rozšiřování pozemních dronů v realitě bojiště je situace výrazně odlišná. Zeptejte se sami sebe, kolik má dron smyslů? Kolik jich má člověk?

A ano, dron dokáže vidět v jiném barevném spektru, ale to dobře vybavený pěšák také. Drony nám sice pomáhají být trochu dál od smrtící zóny, ale nemají uši, necítí pachy, mají velmi omezené schopnosti improvizace. A bojiště je čistá improvizace.

Pak jsou tu limity jako rušení / přejetí / vytržení vlastního kabelu, baterie, neprůjezdný terén plný metrových třísek, min a kráterů. A tak by se dalo pokračovat.

Dron také nedokáže porovnat co je „normální peklo“ na frontě a co „příprava na útok“. Voják bránící pozici už po několika dnech pozná, že na něj letí dělostřelecký granát nikoliv když dopadá, ale při výstřelu. Dokáže navigovat artilerii a piloty dronů jen po zvuku, což je častější, než by si člověk hltající zprávy o moderních technologiích chtěl přiznat.

Navíc, opět jako v normální korporaci, robotizace málokdy snižuje nároky na počty personálu, pouze vytváří nová lukrativnější pracovní místa a ruší ta méně lukrativní. Na bojišti v tom není rozdíl.

Například na ovládání a navigaci pozemního dronu potřebujete dva týmy operátorů dronu. Jeden, který pilotuje pozemní dron a druhý, který jej ze vzduchu naviguje. Někdo ho musí přivést na místo. Počet lidí se tak nesnížil ani o jednoho člověka, pouze jsme ztratili část smyslů pěchoty, které nahradil dron. A přesně toho ruské diverzní týmy využívají při obcházení řídce obsazených pozic. Tam se dostanou k operátorům dronů, kteří jsou nechráněni, protože se soustředí na svou práci. Zabitím operátorů vytvoří mnohem širší mezeru v obraně, než pokud zabijí stejný počet pěchoty. A tak roztáčí setrvačník postupu na bojišti, který se nám nedaří zastavit, a ten zrychluje.

Tak co tedy s tím?

Selhání naší „dronové zdi“ není obžalobou technologie. Je to brutálně upřímné ponaučení o jejích limitech a volání po návratu k vyvážené, odolné obraně spojených zbraní nebo přechod na jiný způsob vedení obrany. Řešením porézní zdi není více virtuálních senzorů, ale více vojáků v zákopech a více střežených a kvalitnějších překážek, které postaví. Další možností je vedení dynamické obrany, která je však v tomto rozsahu jen obtížně představitelná s ohledem na nutnost masy špičkově vycvičených a zkoordinovaných vojáků ještě méně reálná.

Budoucnost leží v hybridním modelu, který chytře kombinuje nové se starým. Drony ať zůstanou naším dlouhým oštěpem pro boj v hloubce 10–40 kilometrů, kde budou narušovat a oslabovat nepřítele, než vůbec dosáhne našich hlavních pozic. Ale hlavní linie odporu, ten boj zblízka, musí být pevným štítem, opřeným o klasické principy: hustě obsazené pěchotní pozice, vrstvená a střežená minová pole a lokální zálohy připravené k okamžitým protiútokům.

Válka na Ukrajině je nemilosrdnou laboratoří, jejíž lekce musí studovat i Západ. Ta klíčová zní: technologická převaha v jedné doméně může být zcela znehodnocena prostou, asymetrickou změnou doktríny protivníka. Budoucnost válčení nespočívá v nahrazení lidí roboty, ale ve vytvoření odolné synergie mezi nimi.

Trvalé principy války zůstávají relevantní. Nyní je čas přizpůsobit doktrínu tak, aby integrovala nové technologie, a nikoliv dovolit novým technologiím, aby diktovaly doktrínu chybnou.

Bohužel není čas hledat další zázračnou pilulku. Je nutné vrátit se k základům krve, potu a bláta – avšak s chytřejším využitím křemíku a oceli.

Válka na Ukrajině pomalu vstupuje do své děsivější fáze. O osudu ještě není rozhodnuto. A my budeme moc rádi, když nám ji pomůžete vyhrát. Pomůže nejen vaše sdílení, ale především přímé zapojení.

Právě jsme spustili další akci s názvem Strážci nebes, která řeší jednu z našich klíčových slabin poblíž linie fronty. Šahídy nám každý den ničí sklady a týlové vybavení, ale co je horší, protože Rus nerozlišuje, co je panelový dům a co nemocnice, umírá u toho nejvíce civilistů od začátku války. Pomozte nám získat letku Strážců nebes, které ochrání naše nebe v místech, kde je drahá PVO nedostupná.

Zapojit se můžete pod tímto odkazem: https://donio.cz/operace-strazci-nebes