Článek
Igor je typicky starousedlík, táhne mu na šedesátku. Nepije. Maká v místním „JZD“ a na svém poli. Má ženu Natašu, původem z Ruska. Spolu vychovali tři dcery. Před pár lety jim koupili dva byty v Mariupolu. Perle Donbasu. Skvělá investice, zdálo se.
Mezitím dali vlastnoručně do kupy dva domy tady na vesnici, vykopali bazén, podařilo se jim zútulnit zahradu, mají bohatou úrodu. Igor a Nataša žijí na linii fronty poblíž Mariinky již 10 let.
Děti jim vyrostly za vzdáleného dunění artilerie. Dcera se jim odstěhovala do nedalekého Kurachove. Další dvě studují na západní Ukrajině. Když měla jedna z nich promoci, jezdili jsme Igorovi krmit psa, kočku a rybičky.
Vždy, když jsme se vraceli z linie, tak nám nosil vareniky, čerstvé okurky, rajčata. Vždy se ptal „Rusové lezou?“ A my odpovídali „Nu da, lezou.“
Igor a Nataša jsou otrlí, bomby jim tu občas padají od roku 2014. Sedí na lavičce a říkají, kam to padá. V roce 2022 tu pak Rusy vytlačili téměř od jejich prahu. Zbývala poslední říčka.
Na novinu, kterou jim nesu, se připravit nelze
Klepu na bránu. Čeká mě srdečné objetí. Měsíce jsme se neviděli.
„Pojď dál,“ říká a mává rukou, ať jdu do dvora.
„Nemůžu, čekají na mně,“ a mávám nazpět rukou k zelené dodávce.
Podíváme se na sebe, vteřina ticha, pak to ze mě vypadne.
„Ujíždějte. Igore, ujíždějte!“
Je to jako bych mu dal pěstí přímo ve dveřích. Bohužel není čas mu to říct v rukavičkách.
Igor tu informaci nedokáže tak rychle zpracovat.
Rychle vysvětluji. Rusové jdou ze dvou směrů, vedlejší vesnice je už jejich.
Říkám mu znovu, že ruské letecké bomby zničí vše. Nezadržíme je. Nic nezůstane.
To, že jim chybí překonat poslední křižovatka, mu ale říct nemohu.
Hrozně se u toho stydím. Stydím se, že jsme selhali. Slíbili jsme mu v létě, že je sem nepustíme, a on teď přijde o všechno.
Se slzami v očích se ptá „Kolik je času?“.
„Možná měsíc, ale nevím,“ odpovídám. Tohle nelze předpovědět, hádám jen podle počtu kilometrů. S počtem leteckých pum, které Rusové používají, to ale klidně může být týden.
A CO KURACHOVE
„A Kurachove?“ Ptá se s trochou naděje, že to nejhorší přečkají tam.
Vrtím důrazně hlavou. Neříkám nic. Má tam dceru a Kurachove je teď bombardováno skoro každý den. Rozloučím se, jedeme dál do bunkru za vesnicí, kde žijeme.
Tržnice v Kurachove - město se pomalu mění v město duchů
V normálním světě by byl Igor zasloužilým milionářem a jeho děti zaopatřeny. Teď jim Rusové zničili celý život. Všechen majetek doslova promění v prach v následujících týdnech a měsících. A my jsme neudělali dost! A mohli jsme. Měli jsme.
Teď Rusy musíme zastavit na nové linii. Pevnost Mariinka po deseti letech padla. Teď musíme vystavět novou linii a v pevnost proměnit další město - Kurachove. To se s každým dalším obstřelem mění v město duchů. Bude to nová Mariinka.
Počet raněných vojáků i civilistů přibývá
Další fáze války na nové frontové linii se blíží
Rusové nyní vyhráli svoji první ofenzívu, Ukrajinci mají za sebou úspěšné tři. Komu není výsledek téhle války jedno, kdo nechce vidět posun utrpení blíž k našim hranicím, může nám pomoci v kampani Skutečná cena svobody. Za vaši pomoc získáte pamětní bankovku. Nebo pomozte jinde, ale udělejte to. Nejlepší čas pomáhat je teď.
P.S. Jelikož reálně hrozí, že se Igor, Nataša a jejich majetek ocitne v okupované zóně, byla jejich jména a dílčí informace pozměněny. Je to jeden ze stovek tisíc příběhů, které mají vždy stejný průběh. Lidé žijí své normální, někdy obtížné životy a pak přijde Rusko. S každým dalším kilometrem, který Rus dobude, přibývá těchto příběhů.
Nesmíme zůstat lhostejní. Jinak nás potká stejný osud.
Aktuálně vybíráme na evakuační obrněnec, můžete se přidat k lidem, kteří se nevzdávají.
