Všechno zničit - Proč Rusku kolabuje ofenzíva i postup

I přes soustavné snahy se Rusům novou frontu otevřít nepodařilo. Ničení pěchoty dnes probíhá desítky kilometrů za frontou. Přijdou o vozy, o veškerou podporu. Na frontu tak dorazí jen nepatrný zlomek personálu a techniky, a to prostě na pořádný útok nestačí.

Pravé peklo ale začíná teprve na posledních dvaceti kilometrech…

Jednou večer sedíme na základně v relativním bezpečí s naším bývalým kolegou z Vuhledaru. Dnes je velitel dronařů. Dělají hlavně křídla, včetně těch úderných. Na „pageru“ mu pípne, že začíná ruský útok. „Tři pidoři,“ říká. Osm kilometrů od našich pozic. Abyste v noci překonali pěšky takovou vzdálenost v zaminovaném prostředí pod dozorem dronů, půjdete skoro celou. Do útoku byste šli ráno, značně vyčerpaní.

To se ale teměř nikdy nestane. Již deset kilometrů od linie doteku začíná „happy hunting“. Když se ptáme, kolik myslí, že jich dojde, odpověď je jasná a daty podložená: „Maximálně jeden raněný, aby se vzdal, nebo až mu dojde voda, když se schová.“

Neznamená to, že by ke střetům pěchoty vůbec nedocházelo. Ale ke střetům dochází buď náhodně, nebo tam, kde jsou pozice od sebe již velmi blízko. Soustředit dost sil na koordinovaný útok je dnes extrémně těžké.

Ruský postup proto stojí na velmi jednoduché a svým způsobem účinné strategii:

Tímto způsobem nyní postupují. Je to efektivní? Z našeho pohledu ne. Z jejich zvráceného pohledu ano. Skutečně území nakonec zaplaví.

Je ale otázkou, jak dlouho jsou schopni potom pozice udržet. Pokud jim selže zásobování, nakonec jim dojdou síly a pohyb pěchoty se zastaví. A pokud se podaří ostrůvky pěchoty zničit, začnou prázdný prostor opět obsazovat Ukrajinci. Jako se to děje u Záporoží.

A ačkoliv většina té brutální síly uvízla ve vleklé zákopové válce, o rozseknutí tohoto konfliktu rozhodnou kluci od startupů, inženýři, IT technici a jejich inovace. Tempo inovací je nyní na obou stranách závratné. Na naší straně vedené většinou zespoda, přesně ve startupovém duchu. Přesně tohle myšlení stojí za novou obrannou strategií a rozvojem prostředků pro ničení logistiky na střední vzdálenost.

Zatímco dronaři z brigád mají většinou pevné pozice, ničení logistiky je mnohem dynamičtější. Musíte se přesouvat tak, jak se nepřítel adaptuje a přesouvá. Má to svá pozitiva i negativa a rozhodně to není bez rizik.

Nemáte pevné pozice, a tak zůstáváte permanentně jako nechráněný měkký cíl. Pravda je, že vám nezničená zeleň poskytuje trochu lepší krytí, ale proti střepinám a dronům vás neochrání. Spíte a operujete z vozidel.

Čím větší a lépe upravené auto máte, tím méně vozidel jede v koloně a jste méně nápadní. Proto také žádáme o podporu Operace Sokol. Mobilní stanoviště jsou dnes zásadní a potřebujeme jich mnohem víc.

Rusové o vás samozřejmě vědí a pasou po vás. Jakmile zjistí směr, odkud létáte (a to zjistí velmi rychle), vypouští křídlo – dnes nejčastěji Molnija s dvěma FPV drony na křídlech. Někdy i Lancety, a pak je to pro vás ještě o dost horší.

Začíná závod s časem, kdo koho trefí první. Vás zachrání dobré maskování. A pokud máte zdroje, tak máte poblíž druhý tým, který okamžitě startuje s interceptory. Cílem je trefit křídlo ještě dříve, než stihne vypustit svoje FPV nad vaší hlavou.

Pokud druhý tým selže, zůstává záchrana poslední instance – „drobovyk“. Klasická brokovnice, kterých jsme již na frontu dodali nespočet. A je jich stále nedostatek.

Jestliže vás Rusové „vyčíslí“ dřív, třeba protože vás sledují již při příjezdu, pustí na vás klidně rakety nebo „půl paketu“ z Gradu. Pak to nebývá moc veselý.

Hodně lidí žije v domnění, že lítat může každý. „Prostě vybudujte armádu dronů.“ Jedna stránka věci jsou dovednosti, ty jdou do jisté míry vypěstovat. Druhá stránka je psychika. Pokud myslíte, že trhat nepřítele na kusy vás nepoznamená jenom proto, že ho ničíte z dostatečné vzdálenosti, tak se pletete. Při prvním úderu dronem uhne drtivá většina pilotů. A pokud jste na intenzivní lokaci, tak většině lidí odejde hlava. Prostě to nevydrží. Pokud se u Bachmutu střídali kulometčíci po dvou hodinách, protože už nezvládali více zabíjet, tak u pilotů fpv dronů je „poločas rozpadu“ v měsících aktivního nasazení. Hodně záleží co dělali předtím. Hodně létají kluci, kteří prožili „na předku“ těžké časy a ti jsou odolnější. Pořád je to pro ně lepší volba, než být znovu na hrotu. Svou daň si to ale vybírá tak jako tak. V noci se jen nebudíte spocení z toho, že vás trhá na kusy granát, ale z posledních sekund před nárazem – ať už do nepřítele, nebo do vás.

Jak přiznává velitel dronařů: „Chodí mi do reportů stovky videí. Měl bych na ně koukat, ale nedělám to.“ Prostě na tu hrůzu nechcete koukat ani o vteřinu déle, než je nutné. Raději nekontroluje práci svých lidí, než aby ničil ještě víc svoji psychiku. Přitom patří mezi ty „kteří nevědí kolik lidí položili“.

Pokud tedy začínáte na FPV dronech, čeká vás po pár měsících nové školení a přecházíte buď na velké drony pro zásobování a bombardování, nebo na křídla. Ani tahle práce prostě nelze dělat pořád.

Podstatné ale je, že společné úsilí všech nese výsledky a Rusku se postupně zkracuje ranvej, po kterou ještě bude schopno tuhle válku vést. A my uděláme vše pro to, aby konec války znamenal i konec současného Ruska. Protože jen pokud Rusko imploduje, můžeme se dočkat skutečného míru.

Pomáhejte dál.

Třeba tady – s vytvořením mobilních zázemí pro ničení ruské logistiky.