Jak Češi sází na život s vysokým kurzem

Tahle válka není žádná speciální operace. Speciální operací můžete nazvat akci, kterou můžete perfektně naplánovat a provést tak, že půjde podle plánu. Třeba záchrana rukojmích. Tohle je ale prostě brutální válka plná proměnných, na které se připravit nelze. Je to chaos, je to bolest, je to smrt. V takové válce jako je tato zažíváme málokdy úplná vítězství, máme spíše přeživší, které mají to štěstí a vlastně i povinnost tyto pravdivé příběhy vyprávět.

Naše akce začala naprosto obyčejně cestou na nultou linii. Cíl? Pozorování pohybu a ničení nepřátelských dronů. Důvod? Čína dodává Rusům obrovské množství dronů. Nejnovější systémy, které na západním trhu prakticky vůbec nemáme. Podpora Číny je tak velká, že jsme někdy doslova obklopeni rojem dronů, jak pozorovacích, tak kamikadze. To přečíslení je opravdu velký problém a je to důvod, proč potřebujeme pomoci s pořízením solidní antidronové pušky a dalších dronů.

Vyrážíme k večeru, protože přes den se na zvolenou pozici není téměř možné dostat. Jednak vás uvidí drony, za druhé tu máme na sluníčku přes čtyřicet stupňů. Prostě tu máme samý extrém.

Jedeme tři. Řidič nás vyhazuje na točce, rychlá návštěva velení, postupné nasouvání na pozici. Hledáme vhodné místo, domlouváme se, rozdělujeme se na dvě pozorovací stanoviště pár desítek metrů od sebe.

První minometná palba na sebe nenechá dlouho čekat. Dlouhé hvízdnutí, prásk. Podruhé, potřetí, pak klid. Granáty dopadají 20 metrů od naší pozice. Víme proč. Viděl nás dron a my jeho. Okop je hluboký, tedy bezpečný, nezbývá než počkat, až to Rusáky přejde.

Jinak je ale klid. Podezřelý klid. Jak tu říkají „tišina“ jakou jsme nezažili od začátku války. Dronů je málo a typy které nás až tak nezajímají. Ano, i teď vybíráme cíle strategicky, nestřílíte po všem co se hýbe. Jsme průzkumáci. Probdělá noc, shrnujeme si poznámky, chystáme se na ranní odchod. Je 4:30 a svítá.

Třaskavý výbuch poblíž. Z ničeho nic. Olda tipuje po zvuku tank. Souhlasím. Jedna z nejděsivějších věcí, která vás tu může potkat. Jedna rána, pak ticho.

Minuta, dvě, pět, pozice vedle nás hlásí do vysílačky kód „300“. Máme raněného.

Posloucháme diskuzi ve vysílačce, já už bych vyrazil, ale Olda uvážlivě vyčkává, sbírá informace. Olda má už něco za sebou. Jít tam znamená ohrozit další životy. Po chvilce děláme rychlé společné rozhodnutí. Voláme na štáb, je tu medik na vedlejší pozici, potřebujete pomoct? „Pomoc nada,“ ozývá se. Jsme potřeba. Balíme se, jen to nejnutnější, třetího kolegu necháváme na pozici. Jeho život dnes vsázet nebudeme. Každý člověk v poli je další vysoká sázka. Ne, půjdeme jen dva. Vyrážíme.

Zde už jdeme v minovém poli. Miny jsou i na vyšlapaných cestách. Jít zde v noci? No, občas chodíme :-). Jdeme rychle, posloucháme zda neletí drony. Teď už čekáte jen kdy začne palba, co a odkud přiletí. Ve vzduchu se objeví první malý černý mráček, pak nic. To je kazetová munice russů z minometu. Tu my nemáme. První rána, ale selhala.

Druhá rána, nepřesná a bouchlo jen pár granátů. Russům přišla nekvalitní munice. Naše štěstí. Jdeme vpřed. Nářek raněného slyšíme dřív, než ho vidíme. Je to Gregor. Sakra.

Gregora známe, je pyrotechnik. Je to náš Paklíč. Jediný z mnoha, který se nebojí jít s námi do akce. Odemyká nám ruské pozice pod hustou sítí dronů. Zamyká za námi. Jen on zná cestičky přes neproniknutelná pole. Je tu dlouho. Nenosí helmu, špatně se mu s ní pracuje. Jeho tělo již nese nejednu jizvu. Tahle práce pro něj bohužel právě skončila.

U něj již čtyři odvážní kluci, kteří se nebáli vylézt z okopu. Rychle koukám, co mu je. Pohled sjíždí od hlavy směrem dolu. Rozhodování v téhle chvíli je otázkou desetin sekund. Vidím obličej zkřivený bolestí, sténá, dýchá, při vědomí. Jedu dál - utržené spálené prsty, na obou rukou, ty ignoruju. Turniket na ruce - vypadá zbytečně, teď neřeším, ale ruka potrhaná. Vidím obrovskou část spálené kosti na noze. Amputačka. Ošklivá. Chodidlo již leží pohozené na plátěných nosítkách u něj. Na noze turniket. Noha neteče. Druhá noha popálená, posekaná, neteče. Neřeším. Bereme nosítka, jde se.

Na poli je nás nyní šest a Gregor na nosítkách. Neznáme se, ale dnes to bude náš společný boj, bojujeme o život. Jeho i vlastní. Táhneme, neseme, překračujeme miny. Do výbuchu za námi trvá asi třicet sekund. Na zem, rychlý pohled za nás. Je to místo, kde jsme ho přebírali. Dvacet metrů, ne více. Běžíme minovým polem s nosítky a raněným. Vidíme zákop, další kluci už čekají. Soukáme se dovnitř i s raněným. Mačkáme se do uličky. Sotva zalezem, prásk prásk prásk přímo ke vchodu. Jdou po nás minomety.

Jsme v uličce, dál to nejde. Je tu naprostá tma. Můj spojenec je čelovka, kterou mám na krku. S Oldou rychle kontrolujem raněného. Gregor mluví, potřebuje vodu. Pije, po malých douškách. Je při vědomí. První co mu zkouším dát, je hroznový cukr. To vás asi překvapí. Pracoval celou noc, jeho mozek je teď pod extrémním tlakem, mozek baští cukr. Tenhle člověk je skutečný válečník, umře jen, když to mozek vzdá, cukr mu dá šanci, pár minut navíc. Lízátko ho trochu zabaví, zklidní, já kontroluju zranění. Turniket se uvolnil, skrz rozervané maso vytéká pramínek krve. Nahlas říkám, že noha neteče, ale Oldovi už říkám česky o turniket. V běžném životě se lhát nemá, tady ale může pravda zabít - uspíšit rozvoj šoku. Jinak je práce marná v chodbičce se nedokážete ani otočit. Rychlá dezinfekce, píchám txa, ale ketamin máme bohužel na druhé pozici.

Než stihneme udělat cokoliv dalšího, přijde „komanda“. Nad námi není žádný „piderský“ (nepřátelský) dron. Musíme jít, a to hned! Výměna dronů trvá minuty, někdy ani to ne. Bez nich je dělostřelectvo nepřesné. Další šance nemusí přijít. Kontrola raněného je u konce. Jdeme.

Olda běží napřed pro ketamin. My pokračujeme. Po cestě musíme několikrát na zem. V mezičase kdy se válíme na zemi se snažím pokračovat s ošetřováním. Snažíme se ho zabalit, protože řve bolestí a že chladne. Šok rychle nabírá na obrátkách. Olda zatím rozbaluje na druhé pozici ketamin.

Opět nic nedokončíme, musíme vyrazit. Tady není prostor na diskuzi. Jdeme dál.

Čas teď plyne úplně jinak. Na pozici konečně čekají pořádná nosítka, málem je přecházíme. Jsme u druhé pozice, jdeme dál. Pak se ozve zvuk, který nechcete slyšet. AGS! Je to granátomet. Pět výbuchů přímo mezi nás a pozicí kde je Olda i s mým batohem. Jsme rozděleni. V poli vedle vidíme dopady minometů, před námi nejdelší úsek bez krytí.

Po naší zadní grupě teď pracuje AGS. Oldu zasypala hlína, lehce popálená ruka. Nám nezbývá než cesta vpřed. Russáci nás úmyslně přestřelují. Střílí na pozici před námi aby nás zastavili. Vidíme dopady, ale musíme jít pořád vpřed přímo proti nim. Gregor jinak umře. A my tady na otevřeném poli taky.

Pokaždé, když se ozve výstřel, jdou nosítka na zem. Leháme si. každý trochu jinam. Palba je stále hustší, vedle nás dopadají grady. Kluci zabíhají do skrytů a děr v remízku. Na poli teď vedle Gregora ležím jen já. Rozhoduju se, že umřu raději při práci než v leže. Plazím se k němu. Když slyším, že to sviští moc silně zamáčknu hlavu do země, zakryju si ji aspoň svým Brenem. Víc udělat nelze. Zamotávám Gregora do fólie, alespoň se o to vleže snažím. „Vydržaj“ říkám mu. On už střídavě upadá do bezvědomí.

Právě teď nás zachraňují naše minomety a artilerie. Olda a ostatní kluci na pozicích nezaháleli. Po vysílačce nahlásili odkud rusáci pálí. Všichni se nás snaží zachránit. Na naší záchraně teď pracuje na štábu hromada lidí. Bez nich bych tohle už nenapsal. Odvetnou palbou alespoň na pár minut umlčeli ruské dělostřelectvo.

Křičím na kluky, ať kurva vylezou. Chvilku to trvá, možná desítky sekund, ale pro mě to jsou dlouhé minuty.

Konečně jsme na evakuačním bodě. Sem pro Gregora přijede obrněné zdravotnické BVP. Trvá to. Gregor se rychle horší. Snaží si sundat turnikety. Nesnesitelná bolest i vědomí, že je bez nohy, ho dostává do stále většího šoku. Ztráta krve je odhadem do půl litru díky tomu, že byla kost spálená. Vzdává to, vidím to, když se na mně dívá. Říká, že chce už jet domů. Do evakuace zbývá pět minut. Můj medic batoh zůstal u Oldy, bereme co je třeba ze svých ifaků. Nemá se to, ale Gregor má v Ifaku prdlajs. Balím ho do fólie. Slyšíme zvuk motorů.

BVP přijíždí na točku, kluci berou nosítka. Bum, bum, bum, vedle dopadají minometné granáty. BVP se otáčí. Trvá to. Všichni křičí na železné vozítko jako šílenci, jako by to něco změnilo. Nakládání už nevidím, jsem v díře, piju vodu co jsem tu našel na zemi. Jsem bez batohu, bez vysílačky, bez spojení. Mezi nasazením turniketu a naložením do BVP ještě neuplynula ani hodina.

Magická „Zlatá hodina“, kdy má člověk největší šanci na přežití, je plus mínus dodržena. Náhoda? Nemyslíme si.

Rusové teď pálí po všem. Po BVPčku s raněným, po velitelství, po našich pozicích. Jsme v díře, teď nás nic víc nezajímá. Po chvíli najdu člověka s vysílačkou. Olda na druhé straně drátu, jde se domů. Jdeme pěšky na točku, je to kilometr. Rusové po nás začnou střílet teprve až když nasedáme do auta. Vyzvedá nás Vráťa, ten je v klidu, domu jede po poli dvacet i když je pod palbou. Pustí dobrou muziku, dá volume doprava. Jak často říká „pohana pohoda“.

Jsme doma, riskovali jsme mnoho životů, ale Gregor žije. Pro nás ten svůj riskoval mnohokrát. Snad brzy nastoupí jako instruktor a naučí mnoho statečných kluků odminovávat. Tady na Ukrajině to bude potřeba. My věříme, že dokončíme co s námi začal, otevřeme bránu k Azovskému moři, otevřeme bránu na Krym. Vy nám s tím můžete pomoci. Gregor si to zaslouží. Ukrajina si pomoc zaslouží.

Pojďte s námi do závěrečné fáze ofenzívy. Nutně potřebujeme vyloďovací čluny a drony. Společně vyhrajeme bitvu o jižní frontu.

Podpořte projekt „Je čas udělat Russům pá pá“.

Videa z akce jako vždy na našem Twitteru. Zde nejdou vložit.

Můžete nás sledovat na Facebooku.