Taiwan je chytrým Davidem v dnešním geopolitickém soupeření

Když se podíváte do dětských biblických knížek, příběh o Davidovi a Goliášovi je vám většinou servírován jako dojemná pohádka o tom, jak vyděšený, podvyživený outsider jen díky zázračnému štěstí přežil setkání s monstrem. Zahoďte tyhle nesmysly. David byl odvážný bojovník s absolutním, smrtícím soustředěním na svůj cíl. Zatímco se pomalý, arogantní Goliáš spoléhal na svou hrubou masu a těžké brnění, David neuhnul ani o milimetr. Postavil se hrozbě čelem a využil precizní taktiku, aby namyšleného giganta popravil dříve, než stačil vůbec zvednout meč. To není příběh o štěstí nebo podvodu. To je příběh o nezdolné odvaze, chladnokrevné přípravě a brilantním strategickém úsudku slabšího obránce tváří v tvář brutální přesile.

Dnešní Taiwan se nachází přesně v pozici tohoto statečného historického Davida a učí se, jak svou svůj prak naplnit tím nejsmrtelnějším kamením. Tento ostrovní stát s třiadvaceti miliony obyvatel čelí asijskému hegemonovi, jehož populace překračuje 1,4 miliardy lidí a jehož vládce, prezident Si Ťin-pching, si ve své imperiální pýše usmyslel, že jeho dějinným odkazem bude „znovusjednocení“. A to i za cenu toho, že Taiwanský průliv obarví narudo krví vlastních vojáků.

Čína prochází stavem stagnace, kdy národ cítí, že systém narazil na své limity, vnitřní dluhy se kupí, ekonomika drhne. A vládnoucí elita zjišťuje, že jedinou možností, jak udržet domácí obyvatelstvo v poslušnosti a odvrátit pozornost od domácího selhání, je vyrobit si vnějšího nepřítele a začít řinčet zbraněmi. A Taiwan, tento pulzující technologický klenot první ostrovní linie, se stal dokonalým, i když extrémně nebezpečným terčem. Jenže ostrované se odmítají vzdát. Vědí, že když nemáte velikost, musíte mít odvahu podívat se tyranovi do očí. Spolknout tohoto odhodlaného Davida bude pro Peking znamenat geopolitické zažívací potíže fatálních rozměrů.

Výchozím bodem pro jakoukoliv analýzu čínsko-taiwanského sporu je propastná asymetrie v základních makroekonomických a demografických ukazatelích, která by každého racionálního plánovače donutila okamžitě hodit ručník do ringu a odjet pěstovat ředkvičky. Čína představuje obrovský pevninský stát s téměř neomezenou strategickou hloubkou, zatímco Taiwan je z hlediska geografie relativně malý ostrov, jehož strategická hloubka je zhruba stejně existenciální jako úroveň soukromí ve sdílených vězeňských sprchách.

Čínské nominální HDP je s hodnotou 18,7 bilionu dolarů více než třiadvacetkrát větší než to taiwanské. Čína má k dispozici miliardu a půl lidí, zatímco Taiwan něco přes dvacet tři milionů. Ale jak nás učí historie, hrubá čísla v excelových tabulkách nevyhrávají války. Zásadní je to, co Taiwan reálně produkuje a jakou má přidanou hodnotu pro zbytek planety.

Ačkoliv je ostrov z hlediska fyzické rozlohy mnohonásobně menší, jeho ekonomický význam je pro chod naší moderní civilizace naprosto zásadní. Zhruba 60 % veškerých světových polovodičů a neuvěřitelných více než 90 % těch nejsofistikovanějších čipů, které pohánějí vše od vašeho chytrého toustovače, přes servery pro umělou inteligenci, až po naváděcí a zaměřovací systémy stíhaček F-35, vzniká na tomto kusu země.

Případná čínská invaze nebo jen důsledná námořní blokáda by nezpůsobila pouze nějaký lokální politický otřes kdesi ve východní Asii. Okamžitě by paralyzovala globální dodavatelské řetězce, zastavila by evropský automobilový průmysl, zmrazila vývoj umělé inteligence a poslala americký obranný a zdravotnický sektor zpět do doby kamenné. První ostrovní linií, které Taiwan geograficky dominuje, navíc ročně prochází námořní obchod v hodnotě přibližně 2,5 bilionu dolarů, což představuje celou pětinu veškerého světového obchodu. Taiwan zkrátka není jen další malý stát na mapě; je to hlavní, pulzující krční tepna globálního kapitalismu, která se ovšem rezolutně odmítá nechat podříznout. Ostrované si totiž uvědomili, že nejlepší obranou proti tyranovi se škrtidlem je mít krk posetý jedovatými ostny.

Když se přesuneme od makroekonomiky k samotným vojenským kapacitám, zjistíme, že Čínská lidová osvobozenecká armáda (PLA) prochází masivní, rychlou a nesmírně drahou modernizací. Ztrojnásobila inventář balistických střel a střel s plochou dráhou letu, operuje z více než 134 leteckých základen namířených na průliv a zařazuje do výzbroje stealth stíhače páté generace J-20 a obrovské obojživelné útočné lodě jako je Typ 076. Tváří v tvář této drtivé konvenční přesile by selská logika velela k okamžitému a bezpodmínečnému přechodu na guerillovou a čistě asymetrickou válku.

Taiwanské nejvyšší vojenské velení po léta trpělo těžkým syndromem symetrické obrany. Vládní elity vnímaly bezpečnost ostrova skrze vlastnictví velkých, drahých a technologicky vyspělých platforem. Namísto masivních investic do malých, chytrých a postradatelných systémů nakupovali drahé stíhačky Mirage 2000 a F-16, těžké bojové tanky Abrams a s obrovskou pýchou financovali Program domácích obranných ponorek (IDS). Jen první prototyp této vyvinuté ponorky stál daňové poplatníky více než 1,54 miliardy amerických dolarů. Mnozí vojenští analytici si při pohledu na tento účet rvali vlasy a poukazovali na to, že tyto konvenční ponorky jsou v mělkých a zrádných vodách Taiwanského průlivu příliš hlučné a zranitelné, a že za ekvivalentní částku by bylo možné pořídit milion malých útočných dronů nebo špičkově vybavit půl milionu záložníků.

Konvenční moudrost současného válčení diktuje jasná pravidla: jakákoliv velká letištní plocha, fixní radarová stanice či majestátní fregata na volném moři bude v prvních minutách případného konfliktu okamžitě lokalizována a rozmetána na prvočinitele masivní salvou čínských balistických střel dříve, než stačí posádka vůbec zahřát motory.

VÝZVA EDITORA: Nezávislá analytika a investigativa v éře globální chaokracie je vzácnější než upřímnost na tiskové konferenci ministerstva obrany, proto prosím podpořte náš kanál.

Tlak reality a nevyhnutelnost blížící se konfrontace však nakonec donutil i ty nejzarytější byrokraty uvnitř ministerstva obrany k prosazení takzvané „strategie dikobraza“. Zvířecí říše nás totiž učí, že k přežití v prostředí plném hladových predátorů nepotřebujete nutně obří svaly a majestátní velikost. Někdy zkrátka úplně stačí být pro útočníka absolutně nestravitelný.

Taiwanská strategie dikobraza není v jádru ničím jiným než právě zraňující obranou přenesenou do chladné sféry vojenství. Její princip leží v čisté asymetrii: místo spoléhání se na několik málo snadno zničitelných gigantických zbraní má stát investovat do obrovského množství malých, vysoce mobilních, těžko odhalitelných a smrtících systémů. V praxi to znamená masovou akvizici tisíců přenosných protiletadlových raketových kompletů FIM-92 Stinger, protitankových zbraní FGM-148 Javelin, autonomních úderných dronů, nenápadných rychlých raketových člunů s nízkým radarovým průřezem (jako jsou korvety třídy Tuo Chiang nesoucí nadzvukové střely) a obrovského, skutečně obrovského množství námořních min. Cílem dikobraza není porazit čínskou armádu v gentlemanském přímém střetu na otevřeném moři. Cílem je učinit z každého metru pláže, z každého průlivu a z každého horského údolí smrtící zónu, která učiní spolknutí ostrova pro Peking geopolitickým ekvivalentem požití žiletky.

Hledání efektivnější taktiky a tvrdé poučení z prvních let zákopové opotřebovávací války na Ukrajině vedlo analytické kruhy a progresivnější část armády k definování ještě radikálnější podoby boje. Tento potenciálně transformativní a hrůzostrašný přístup nese název „Hellscape“ (Pekelná krajina) a poprvé jej otevřeně a s velkým mediálním ohlasem formuloval v roce 2024 admirál Samuel Paparo, šéf amerického velitelství pro Indo-Pacifik.

Válka na Ukrajině totiž celému světu v přímém přenosu ukázala, že éra takzvaných „nádherných zbraní“ (exquisite weapons) pravděpodobně definitivně končí. Vidět, jak vyspělá americká armáda na Blízkém východě odpaluje špičkovou, po desetiletí vyvíjenou střelu Tomahawk v hodnotě 3,5 milionu dolarů, jen aby s ní sestřelila primitivní íránský dron zkonstruovaný z volně dostupných součástek v hodnotě pár tisícovek, je pro každého daňového poplatníka zážitkem oscilujícím na pomezí řecké tragédie a absurdního divadla.

Koncept Hellscape tuto drtivou ekonomickou asymetrii bere a obrací ji přímo proti Číně. Admirál Paparo v podstatě nevymyslel nic jiného, než že vezme celou obrovskou čínskou invazní flotilu a uvaří ji v oceánu plném robotických piraní. Základní filozofií je zcela odepřít Číně schopnost vyložit okupační síly na taiwanské pláže prostřednictvím nasazení gigantického, rojového množství bezpilotních systémů, které spolehlivě nahradí drahou a chybějící leteckou i námořní převahu. Podle zprávy respektovaného institutu Center for a New American Security je operační oblast Hellscape pro účely obrany proti obojživelné invazi striktně rozčleněna do tří na sebe navazujících smrtících vrstev, jejichž hustota a intenzita odporu se stupňuje s tím, jak se nepřátelská flotila přibližuje ke břehům:

Koncept Hellscape mění samotnou podstatu takzvané „teorie vítězství“. Neusiluje o tradiční vojenskou porážku čínské armády na hlavu. Usiluje o to zdecimovat fyzickou kapacitu její invazní flotily natolik, aby okupační síly fyzicky nedosáhly pobřeží v počtech schopných vůbec přežít a vést boj. Drony zde nejsou brány jako prestižní platformy pro sběr dat, ale jako „hrubý náboj“ – levný, spotřební zbraňový materiál, jehož jedinou funkcí je dopravit trhavinu na cíl. K realizaci této noční můry vláda prezidenta Laie naplánovala nákup téměř 100 000 dronů (pro vojenské i civilní využití) a 1 300 bezposádkových hladinových plavidel do roku 2030, což sice naráží na odpor opozice blokující rozpočty, ale ukazuje to jasný směr, kterým se ostrov vydává.

Realita tohoto radikálního posunu v myšlení se naplno projevila během nejdůležitějšího výročního armádního cvičení s názvem Han Kuang v létě 2025. Historicky bylo toto cvičení často terčem oprávněné kritiky domácích i zahraničních expertů, neboť nezřídka připomínalo spíše pro média pečlivě zrežírované divadlo plné prázdné pyrotechniky, s rigidními scénáři, které postrádaly jakoukoliv reálnou taktickou hodnotu a sloužily jen k uspokojení ega generálů.

Verze cvičení z roku 2025 však přinesla naprostý obrat. Šlo o historicky nejdelší cvičení, které probíhalo 10 dní v kuse. Poprvé byly zcela odstraněny všechny předepsané scénáře. Vojenské jednotky musely operovat v neustálé nejistotě, byly podřízené decentralizovanému velení a nucené okamžitě reagovat na překvapivé útoky simulovaného nepřítele z moře, řešit výsadky v zázemí i hrozby v kognitivní sféře a masivní dezinformace.

Zcela klíčovým momentem, který budil pozornost analytiků, byla obrana ústí řeky Tamsui. Tato řeka totiž tvoří přímou „vodní dálnici“ vedoucí do hloubi metropole. Padesátá třetí ženijní skupina taiwanské armády zde demonstrovala efektivní řešení. Dokázala řeku bleskově přehradit za pomoci sestav pontonových mostů M3, mezi které vložila improvizované plovoucí sudy naplněné výbušninami a hořlavinami, jež byly navázány na detonační kontaktní miny. Pokud by jakýkoliv čínský stroj zkusil tuto trasu prorazit a proniknout k hlavnímu městu, našlo by na jejím konci pouze bleskovou, ohnivou kremaci.

Souběžně s těmito cvičeními probíhá masivní a permanentní opevňování ostrova. Taiwanská armáda, dobře si vědoma omezeného počtu míst, kde by vůbec bylo fyzicky možné masivně vylodit těžkou techniku, identifikovala a pečlivě zmapovala 14 strategických lokalit, označovaných jako takzvané „Červené pláže“. Tyto pláže jsou nyní předmětem soustředěného defenzivního úsilí, kde armádní ženisté za plného provozu staví kilometry zátarasů z ostnatého drátu a instalují těžké ocelové ježky, které by rozpáraly břicha připlouvajících plavidel.

Ochranu těch nejcennějších aktiv, které nejdou schovat do zákopů, pak zajišťují podzemní komplexy, vedle nichž blednou i bondovská doupata padouchů. Nejdůležitějším zařízením je letecká základna Chiashan, vytesaná hluboko do žulových masivů poblíž města Hualien. Tento gigantický komplex představuje bezpečný úkryt s kapacitou zhruba pro 200 stíhacích letadel, jež se pohybují systémem širokých tunelů zabezpečených masivními tlakovými vraty odolnými proti explozi. A samotné řízení státu a nervovou kapacitu celé armády bude v případě destrukce povrchových budov v Tchaj-peji plynule převzato Vojenským velitelstvím Hengshan – hlubinným koordinačním komplexem skrytým v horách na předměstí Dazhi, který disponuje filtrací odolávající biologickým, chemickým a teoreticky i jaderným útokům.

V rozšířené části, pro dobrovolné předplatitele, se ponoříme do temných hlubin globální ekonomiky.

Moderní konflikty ve 21. století však nelze posuzovat pouze optikou počtu zbraňových systémů, tloušťky betonových zdí a hustoty minových polí. Jakákoliv hluboká analýza musí zahrnovat civilní sféru a vnitřní soudržnost společnosti. Vůle k odporu je totiž tou nejcennější komoditou, kterou stát disponuje.