Článek
Akce 77
V roce 1951 se již naplno rozjela studená válka a plány Sovětského svazu na navýšení zbrojní výroby znamenaly potřebu skokového nárůstu produkce těžkého průmyslu nejen v SSSR, ale i v jeho satelitních státech. Dotklo se to samozřejmě i Československa. Znamenalo to převedení desítek tisíc pracovníků z jiných oborů.
O něco podobného se Československo pokusilo již v roce 1948, kdy mělo do výroby zamířit 65 tisíc úředníků. Celá akce ale skončila fiaskem, neboť narazila na odpor samotných ministerstev. K myšlence tohoto sociálního inženýrství se KSČ vrátila o tři roky později. Tentokrát bylo zapotřebí převést do výroby dokonce 77 tisíc pracovníků.
Potřebný počet lidí se měl přesunout z řad úředníků. Důvod přitom nespočíval jen v nutnosti zásobovat průmysl. Celá akce, která dostala název „Akce 77“ byla chápána i jako možnost „pročistit“ úřednické prostředí a ponechat v něm jen lidi politicky spolehlivé. Aby celý proces proběhl co nejhladčeji, byl natočen i propagandistický film „Pan Novák“ s Jindřichem Plachtou.
Průběh Akce 77 a její dopady
Na rozdíl od předchozího pokusu z roku 1948 tentokrát skutečně k přesunům ve velkém došlo. Část úředníků se podařilo přesvědčit propagandou a agitací, zbytek byl propuštěn a do továren umístěn nedobrovolně. Vše tedy proběhlo tak, jak bylo u komunistů zvykem, tedy v podstatě násilně a proti vůli velkého množství lidí.
Paradoxní přitom je, že režim zeštíhloval státní správu, kterou předtím sám „nafoukl“ likvidací podnikatelů, živnostníků nebo drobných rolníků. Počet úředníků rostl také díky tomu, že v každém podniku byly vytvářeny kádrové a další kontrolní útvary.
Naprostá absurdita celého nápadu spočívala v tom, že zvrácené komunistické vnímání adorovalo dělníky, kterým slibovalo možnost kariérního růstu, zatímco na nedělnické profese bylo shlíženo shora a jejich vykonavatelé měli v případě politické nespolehlivosti naopak zakusit „skutečnou práci“, tedy profesi dělnickou. Přesně v tomto duchu se nesla i realizace Akce 77.
Výsledek musel být nutně katastrofální. Na dělnických pozicích se objevili nezkušení pracovníci a poměr nepoužitelných výrobků vycházejících z výroby se skokově zvýšil. Naopak, na úřednické posty byli dosazováni dělníci bez potřebného vzdělání, kteří absolvovali maximálně jednoroční rychlokurz. Ve výsledku tak akce nepomohla ani průmyslu, ani státní správě a oba obory najednou začaly fungovat hůře a méně efektivně.
Dnes se může zdát vzpomínka na padesátá léta téměř úsměvná, ve skutečnosti ale na této době nebylo k smíchu vůbec nic.
