Článek
Co byla Svatováclavská záložna?
Svatováclavská záložna vznikla v roce 1872 jako družstevní spořitelní instituce. Založila ji Katolická beseda a od začátku byla instituce projektovaná tak, že její stěžejní funkcí bude podpora církevních aktivit, a to jak společenských, tak politických.
Současně měla ale její činnost rozměr, který by šlo nazvat národně-obrozenecký. Podporovány byly i vlastenecké akce a poskytovala úvěry českým živnostníkům a zemědělcům, kteří byli jinak často znevýhodněni vůči německým bankám. Její sídlo stálo v Řetězové ulici v Praze.
O drobné vkladatele neměla záložna nouzi, spojení s církevními kruhy budilo důvěru a lidé ochotně vkládali své peníze. Pak ale přišel rok 1902 a dobré jméno Svatováclavské záložny šlo ke dnu rychleji než Titanic.
Finanční skandál
Aféra odstartovala doslova filmově: v březnu 1902 nalezl průvodčí ve vlaku z Prahy do Dobřichovic v kupé mrtvého muže. Tím byl šestačtyřicetiletý účetní Svatováclavské záložny Josef Ort. Příčinou smrti byla náhlá příhoda. Zajímavé ale bylo, že i když šlo o obyčejného úředníka, měl v kapse 40 tisíc tehdejších rakouských korun. A postupně vyplulo na povrch, že vlastnil několik nemovitostí, pořádal opulentní večírky, štědře přispíval na nejrůznější společenské akce, a dokonce posílal drahé dárky jedné z tehdejších prominentních hereček.
Mediální zájem odstartoval vyšetřování, které ukázalo, že Ort nebyl jediným, kdo využíval peněz vkladatelů ke svému obohacení. Do skandálu se namočili i starosta záložny, arcibiskupský notář a papežský komoří Jan Drozd, a ředitel záložny Václav Kohout. Oba byli obviněni z manipulací s účetnictvím, zneužívání prostředků a zneužití znalostí. Při soudu se ukázalo, že instituce sice skrze propagandu a veřejné vystupování působila důvěryhodně, ve skutečnosti však fungovala jako finanční tunel. Vklady byly používány pro osobní výdaje vedení, zakládaly se smyšlené podniky, účetní knihy byly falšovány apod.
Veřejnost reagovala prudce. Když vyšlo najevo, že záložna není schopna vyplatit vklady, nastala panika a záložna se stala nefunkční. Proces s vedením trval 18 dní a koncem listopadu 1903 byly vyneseny rozsudky. Drozd s Kohoutem obdrželi za zpronevěru tresty sedmi let odnětí svobody, ostatní dostali nižší tresty.
Dopad skandálu byl nejen finanční, ale měl i symbolickou rovinu. Pro české katolické kruhy to znamenalo velkou nepříjemnost. Jednak byla ztracena důvěra veřejnosti, jednak se obevila kritika toho, že ekonomické instituce spojené s církví nemají dostatečné kontrolní mechanismy. Tisk ostře komentoval, že „klerikálové“ selhali, a že škody napáchali „zřejmě horší než vláda liberálů“. Aféra současně zničila ideu, že národní spořitelní instituce fungují automaticky jako etické a bezrizikové podniky.
Některé věci se zkrátka nemění…
