Článek
Co byla Asanace?
Po zveřejnění Charty 77 začal komunistický režim intenzivně pronásledovat její signatáře. Kromě přímého zatýkání a soudních procesů hledal i jiné způsoby, jak Chartu oslabit. Současně se komunisté báli možného spojení Charty s polskou Solidaritou. V prosince 1977 proto tehdejší ministr vnitra Jaroslav Obzina vydal rozkaz k likvidaci Charty 77, resp. jejímu rozložení prostřednictvím různých paralelně prováděných zásahů.
Součástí plánu bylo samozřejmě i přímé zatýkání odpůrců komunistického režimu nebo jejich terorizování jak psychickým, tak fyzickým nátlakem. Další vrstvou těchto snah měla potom být akce Asanace. Její název operace vycházel z francouzského slova „assainir“ neboli ozdravit.
Hlavním cílem této akce bylo donutit klíčové disidenty k opuštění republiky. Nešlo přitom nutně jen o signatáře Charty, režim se chtěl zbavit i dalších svých nepřátel z prostředí katolické církve, kulturního undergroundu apod.
Jak Asanace probíhala?
Jak režim na vybrané osoby působil? Šlo o postupně se zvyšující tlak spočívající v propouštění z práce, odebírání řidičských průkazů, předvolávání k výslechům několikrát týdně apod. V neposlední řadě šlo u některých disidentů i o fyzické násilí, kterého se na nich dopouštěli příslušníci bezpečnostních složek. Obětmi fyzických útoků se stali např. Pavel Landovský, Vlastimil Třešňák, Ivan Medek a mnozí další.
Dalším bylo zase násilím nebo dokonce smrtí vyhrožováno. Disidenti byli v takovém případě většinou nekonkrétně „varováni“, že by se jim mohlo něco stát, mohli by mít nehodu apod. Ještě horší ale bylo, že lidem bylo vyhrožováno zraněním nebo smrtí jejich blízkých, manželek, manželů, dětí…
StB přitom disidentům nabídla jednoduché „řešení“. Měli se zkrátka vzdát občanství a opustit republiku s tím, že jim nebudou kladeny žádné překážky a bude jim naopak pomáháno při vyřizování všech formalit apod. StB akcí Asanace zabila „dvě mouchy jednou ranou“, neboť se nejen zbavila řady odpůrců režimu, ale ještě navenek vytvářela dojem, že si každý může vybrat, kde chce žít a jak a režim mu v tom nijak nebrání. To je ovšem zcela pokřivené vnímání celé situace.
Právo na život v rodné zemi je základním lidským právem stejně jako právo na občanství. Zbavení občanství v rodné zemi je teoreticky nepřípustné, pro StB a komunistický režim ale pravidla civilizovaného světa jako obvykle neplatila bez ohledu na to, že se k nim formálně také hlásil.
Na část disidentů byl potom použit podraz jiného typu. Těmto lidem (patřil mezi ně např. Pavel Kohout) byl umožněn třeba studijní či pracovní pobyt v zahraničí, avšak už jim nebyl umožněn návrat a byli zbaveni občanství.
Hlavní část akce Asanace probíhala v letech 1978-1984 a celkem bylo k emigraci donuceno asi 300 lidí, mezi nimi třeba Jaroslav Hutka, Svatopluk Karásek, Václav Malý, Karol Sidon… Paradoxní je, že kdyby si tito lidé řekli o povolení odjet na dovolenou do Jugoslávie, úředníci by se jim vysmáli.
Co se ale stalo po sametové revoluci? Pohříchu prakticky nic. Většina obětí se spravedlnosti nedočkala a naprostá většina těch, kdo byli za akci zodpovědní, zůstala nepotrestáni. Padlo jen několik podmíněných trestů. Současná vláda projednává alespoň jednorázové odškodnění. Alespoň něco…
Zdroje informací: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/76355/BPTX_2013_1_11210_0_344164_0_144757.pdf?sequence=1&isAllowed=y
Webové stránky Paměť národa: Lépe žít bez kořenů. Raději o ně přišli: Akce Asanace – vyhánění nepohodlných
