Článek
Jirásek jako národní spisovatel
Alois Jirásek se narodil v roce 1851 a vyrůstal tedy v době, kdy český národ teprve hledal svou moderní identitu. Historie se logicky stala polem, na němž se utvářela národní hrdost. Jeho historické romány byly čteny masově, staly se školní četbou i součástí kolektivní paměti.
Nelze upřít, že Jirásek dokázal minulost „oživit“. V době, kdy většina čtenářů znala české dějiny jen z kronik, on je proměnil v dramatické příběhy plné vášně, zrady a víry. Mezi proudy nebo Proti všem vykreslují husitskou epochu jako heroický zápas malého národa proti přesile, Temno zase připomíná dobu pobělohorského útlaku jako období národní rezistence. Tyto texty přinášely naději a hrdost generacím, které se teprve učily chápat samy sebe jako národ s vlastními dějinami. Tohle je asi klíčový prvek, který se nám dnes už špatně chápe.
Pro první republiku byl Jirásek takřka posvátný. Prezident Masaryk si ho vážil jako „učitele národa“, který se svým perem zasloužil o zrod samostatného státu. V roce 1917 podepsal slavný Manifest českých spisovatelů a aktivně podporoval vznik Československa. Důležitější je ale fakt, že např. jeho ztvárnění husitství rezonovalo natolik, že inspirovalo legionáře k tomu, aby své jednotky pojmenovávaly podle historických postav. Jirásek se tak dokonale doplňoval s Masarykem, který na odkazu Jana Husa a husitství postavil svoji argumentaci.
Nejznámější fotografie Aloise Jiráska.
Jirásek jako „prznitel historie“
Je to ale právě tato role tvůrce národního mýtu, která je zároveň důvodem, proč na Jiráska dnes mnozí pohlížejí s kritickým odstupem. Historici mu právem vyčítají, že dějiny ohýbal podle ideologických potřeb své doby.Jeho husité nejsou realističtí bojovníci 15. století, ale romantizovaní hrdinové 19. století, kteří bojují nikoli za víru, ale za „národ“, který ale v moderní podobě ještě ve středověku vůbec neexistoval. Katolíci v jeho podání bývají často líčeni jako pokrytci a utlačovatelé, zatímco „naši“ jsou vždy čistí a ušlechtilí, což se prostě nepotkává s historickou realitou.
Jiráskův tendenční obraz pobělohorské doby nepokrytě přejímá stereotyp „temnoty rekatolizace“ a přehání útlak, aby vytvořil kontrast mezi tímto „temnem“ habsburské nadvlády a „světlem“ národního obrození. Moderní historie přitom ukazuje, že skutečnost byla mnohem složitější a období po Bílé hoře rozhodně nebylo jen dobou útlaku, ale i kulturní obnovy, barokní vzdělanosti a rozvoje měst.
Jiráskovy romány tak zobrazují především sny a obavy národa 19. století, jsou zrcadlem doby, nikoli oknem do minulosti. To lze pochopit, problém je ale v tom, že podstatná část společnosti mezi Jiráskem a skutečnou historií nerozlišuje. A to problém je.
Jiráskova monumentalita a patos navíc vytvořily tradici školní literatury, která byla později zneužita komunistickým režimem. V 50. letech byl Jirásek prezentován jako „lidový realista“, jeho hrdinové byli přetvářeni v prototypy třídního boje. To je ale něco, za co Jirásek samozřejmě nemůže.
Jak dnes hodnotit Jiráska?
Jak tedy postavu Aloise Jiráska hodnotit? Možná, že skutečnost není tak dramatická, jak by se mohlo z popisu zmíněného rozporu zdát. Proč? Máme dnes luxus historického odstupu a není důvod, proč bychom neměli být natolik nad věcí, abychom uměli přijmout, že Alois Jirásek je současně národní spisovatel, a přitom prostě není historicky věrný. Umíme i pochopit, proč tomu tak je.
Jiráskův přístup je v kontextu doby pochopitelný. Historická věda tehdy ještě nepracovala s metodami, jaké známe dnes. Romantická představa dějin jako boje dobra a zla byla běžná, a Jirásek ji jen rozvinul s mimořádným talentem. Jeho tvorba je dokladem, že literatura má moc tvořit dějiny, tedy vlastně naše představy o nich.
