Článek
Kdo byl Ludvík Salvator Toskánský
Ludvík Salvator se narodil ve Florencii v roce 1847 jako čtvrtý syn velkovévody toskánského. Patřil tedy do jedné z vedlejších větví habsburské dynastie. V Toskánsku ale dlouho nepobyl. Když mu bylo dvanáct let, rodina musela uprchnout poté, co byla v procesu sjednocování Itálie svržena.
Císař František Josef I. samozřejmě zařídil rodině azyl. Kde to bylo? Nikde jinde než v Čechách, konkrétně v Ostrově nad Ohří. Následně rodina obdržela ještě Brandýs nad Labem a Přerov nad Labem. Tato panství od roku 1870 spravoval právě Ludvík Salvator. Jeho působení se ale naprosto vymyká všemu, na co jsme u Habsburků a členů vládnoucích dynastií obecně zvyklí.
V mládí nasával vzdělání v řadě oborů. Musel kvůli svému původu absolvovat vojenskou a námořní akademii svatého Štěpána, stejně tak ale vystudoval v Praze a ve Vídni práva i přírodní vědy. A přitom se naučil čtrnáct jazyků, češtinu samozřejmě nevyjímaje. Byl také velmi schopným malířem a kreslířem. Nejvíce ho však lákala věda, konkrétně zoologie, botanika a etnografie.
Mladý arcivévoda Ludvík Salvator v roce 1875.
Ludvík Salvator a jeho cesty po světě
Jestliže mu rodina plánovala vojenskou kariéru, brzy bylo jasné, že tudy asi cesta nepovede. Ludvík byl totiž otevřený pacifista. Nejvíce ze všeho měl rád cestování. Ve věku 24 let si pořídil parní jachtu Nixe a postupně obeplul svět. Byl v Austrálii i v Americe a všude se zajímal o přírodu a zvyky místních lidí.
Dostal se také na Mallorcu a tu si naprosto zamiloval. Koupil tam několik nemovitostí a začal dávat dohromady veškeré informace o geologii, fauně, flóře i historii tohoto ostrova. Vytvořil vědecké dílo, ze kterého se čerpá dodnes. Nezůstalo to u místních obyvatel bez odezvy a Ludvík Salvator byl v roce 1895 jmenován „slavným synem Mallorky“. Často se mu také přezdívalo „El Balearo“. Je tedy zřejmé, že náklonnost mezi Ludvíkem a obyvateli Mallorky byla vzájemná. Ze Salvatorových cestopisů čerpal mimochodem v několika svých románech i Jules Verne. A ještě jedna perlička z Mallorky: jednu z vil Ludvíka Salvatora vlastní Michael Douglas.
Ale na Čechy nezanevřel, naopak. V roce 1895 otevřel v Přerově nad Labem první etnografické muzeum u nás a jedno z prvních v Evropě. Z něj se později vyvinul skanzen Polabského národopisného muzea, který můžete navštívit i dnes. A lze to jen doporučit.
Je tedy jasné, že Ludvík Salvator nebyl typický šlechtic své doby. On sám dával jasně najevo, že jsou mu jeho povinnosti člena Habsburského domu krajně nepříjemné až protivné a nejraději by se věnoval jen vědecké práci a cestování. Na druhou stranu je ale nutno si přiznat, že kdyby se nenarodil do tohoto prostředí, nikdy by se svým zálibám věnovat nemohl. Jeho „stěžování“ je tak třeba brát s jistou rezervou.
Ludvíkova loď Nixe, s níž podnikl řadu cest za poznáním.
Osobní život a jeho konec
Co se osobního života týká, Ludvík Salvator měl pravděpodobně několik nemanželských dětí a slíbil si, že se nikdy neožení. To skutečně dodržel, měl ale přesto dva skutečně vážné vztahy. Ten první skončil tragédií. Jeho první přítelkyní byla dcera jistého polního maršála. Ta byla na svoji dobu velmi emancipovaná, což se projevovalo mimo jiné i tím, že kouřila cigarety. Když ale jednou špatně odklepla popel z cigarety přímo na své šaty napuštěné glycerinem, ty se vzňaly a ona uhořela. Ludvík to celé sledoval z bezprostřední blízkosti.
Jeho druhou přítelkyní byla dcera truhláře z Mallorky. Není třeba dodávat, že i kdyby se Ludvík ženit chtěl, v tomto případě by to bylo vyloučené. O to ale nešlo. Dotyčná jej doprovázela na několika výzkumných cestách. V roce 1905 ovšem zemřela na lepru. Ani Ludvíkovi se nevyhnula vážná nemoc, onemocněl elefantiázou, jejímž nejčastějším projevem je tzv. sloní noha. Nemoc je to nevyléčitelná a Ludvík se za svůj vzhled od té doby velmi styděl.
Když v roce 1914 vypukla první světová válka, Ludvík Salvator byl již starší pán, a navíc těžce nemocný. Přesto musel obléknout uniformu a být na svém zámku v Brandýse nad Labem v pohotovosti spolu s místní jednotkou. Roku 1915 však zemřel. Původně byl pohřben v Čechách, po válce pak byly jeho ostatky převezeny do Vídně, konkrétně do Kapucínské hrobky.
O tomto výjimečném muži by toho šlo napsat ještě více. Třeba to, že se podílel na udělování Nobelovy ceny míru. Nebo to, že to byl právě on, kdo přemlouval následníka trůnu Františka Ferdinanda, aby do Sarajeva nejezdil, neboť mu tam hrozí nebezpečí.
Ludvík Salvator Toskánský byl zkrátka výjimečný muž, který se naprosto vymykal všem dobovým měřítkům.
