Článek
Historie československého opevnění
Se zhoršující se mezinárodní situací stála československá vláda a s ní i armáda před otázkou, jak zabezpečit státní hranici před případnou invazí nepřátelských vojsk. Myšleno bylo samozřejmě především na nebezpečí, které představovalo stále hrozivější nacistické Německo.
Jako odpověď na tuto otázku byla v letech 1935 – 1938 vybodována soustava pevností. Pevnosti stály logicky především v pohraničí, obranné linie ale byly budovány i ve vnitrozemí, příkladem je tzv. pražská linie. Pevnostní soustava zahrnovala jak těžká opevnění a velké dělostřelecké tvrze, tak tzv. lehká opevnění vz. 36 a vz. 37. Pro ty se časem vžilo označení „řopíky“.
Úkolem pevnostní linie bylo vázat nepřátelské síly tak dlouho, aby mohla ze západu zasáhnout spojenecká Francie. Jak ale dobře víme, vše dopadlo jinak. V období po Mnichovské dohodě, kdy musela být podstatná část našeho pohraničí postoupena nepříteli, byly každopádně mnohé z nich německou armádou zničeny, aby obyvatelům vzniklého Protektorátu nepřipomínaly období první republiky.
Mnoho z nich ale zůstalo, a my tak dnes máme možnost navštívit např. krkonošskou tvrz Stachelberg, bunkry lehkého opevnění u Nové Bystřice v Jižních Čechách nebo třeba bunkr pod hradem Karlštejn. Tím jsme samozřejmě vyjmenovali jen některé součásti opevnění, které nejen, že dodnes stojí, ale jsou veřejnosti přístupné. Dost možná, že jste sami navštívili tyto nebo některé jiné pevnosti.
Řopík v době svého vzniku
Je tady ještě ale velké množství bunkrů, především zmíněných řopíků, které jsou ve vlastnictví armády či soukromých vlastníků. Řopíky jsou běžně nabízeny k prodeji za ceny, které někdy nepřesahují ani 25 tisíc korun. Někteří noví majitelé je potom zásadním způsobem mění. A právě to je předmětem společenské debaty. Je v pořádku bunkry ničit, byť třeba proto, aby místo nich vzniklo něco nového? Je pořádku využívat je např. jako základ uměleckých instalací?
Co pro nás bunkry vlastně představují?
V roce 2017 vyvolal student výtvarného umění Ondřej Bělica vlnu rozhořčení, když se rozhodl rozříznout jeden z betonových bunkrů a učinit z něj umělecké dílo. Je samozřejmě fér říci, že kromě nesouhlasných reakcí se objevilo i mnoho reakcí kladných. Jeho případ ale není jediným, byť je mediálně asi nejznámějším.
Máme zde řopíky, které dlouhou dobu slouží jako sklepy (to v případě, kdy jsou na pozemku poblíže domu), nebo řopíky, na nichž si lidé vybudovali rekreační objekty (mnohdy architektonicky velmi povedené). Jiné řopíky zase nemají žádné využití a jen chátrají.
Nabízí se proto otázka, stejná, kterou si média pokládala již při reportování o uměleckém snažení studenta Bělici: co pro nás řopíky představují, jaký význam pro nás dnes mají a jak bychom se k nim měli chovat?
Řopík Veselka v Jižních Čechách
Je zničení jejich původní podoby určitou formou „znesvěcení“ odkazu nejpohnutějších okamžiků naší novodobé historie? Pokud ano, jak se stavět k tomu, že mnoho řopíků chátrá v krajině? Anebo jsou to naopak právě ony opuštěné struktury v krajině, které vypovídají nejsilnější příběh? Není naopak využití řopíku pro vytvoření něčeho společensky hodnotného tou nejlepší poctou jejich původní funkci?
Na dané otázky asi neexistují jednoznačné odpovědi a je na každém, aby si tuto odpověď sám zformuloval. Jedno je ale jisté: je třeba vzdát hold všem těm nadšencům, kteří se o řopíky starají a provozují v nich muzea a expozice ve snaze udržet vzpomínku na čas, kdy byli naši předci připraveni bránit svoji zem se zbraní v ruce. V dnešní době je tato připomínka bohužel stále důležitější.
Právě vytváření historických expozic se zdá být nejhodnotnějším způsobem využití řopíků. Ze všech ale muzea být samozřejmě nemohou. Pokud budou tedy využity smysluplně, tak, aby nebyla poškozena jejich struktura a budou moci i nadále sloužit jako připomínka oné pohnuté doby, lze to pravděpodobně chápat také pozitivně.
Zdroje informací:
