Článek
Občane, rekreuj se!
Hned po roce 1948 začal komunistický režim úzkostně dbát na to, aby pokud možno každý občan (ten loajální, samozřejmě) mohl strávit alespoň několik dní mimo pracoviště a své domovské město. Velmi brzy ale úřady narazily na závažnou překážku. Nedostávalo se totiž ubytovacích kapacit.
Režim sice původním majitelům ukradl (vznešeněji řečeno znárodnil) řadu hotelů a penzionů, pořád to ale nestačilo, neboť na cesty mělo vyrazit mnohonásobně více lidí než předtím. Jednotlivá rekreační střediska proto začala zakládat chatové tábory, zčásti využívané např. Pionýrem, zčásti dostupné veřejnosti. V první fázi šlo ale o tábory bez jakékoliv infrastruktury, maximálně s toaletami.
První autokemp
Z těchto tábořišť se postupně zrodil koncept autokempů tak, jak je známe z doby normalizace. Ten vůbec první byl otevřen v roce 1960 autokemping Annín u Sušice, na břehu řeky Otavy. Zřizovatelem kempu byl Svazarm ve spolupráci s Jednotou, motivací potom zvýšení turistického ruchu v okrese.
Být první se vyplácí a kemp si užíval výsadního postavení a velké popularity dlouho po otevření. V dobách největší slávy se zde vařilo až 600 obědů denně. Jinak je ale Annín příkladem typického kempu v tehdejším Československu. Nebylo to stoprocentním pravidlem, ale velmi často byl zřizovatelem právě Svazarm ve spolupráci s Jednotou, RaJ nebo samotnou obcí.
Svazarm měl velkou výhodu v tom, že mu byly přidělovány pozemky bez sebemenších průtahů a problémů, přece jen měl napojení na armádu. Obce navíc výměnou často získali brigádnickou výpomoc nebo jiné výhody. Kempy samozřejmě vyrůstaly především u vodních ploch.
Autokempinková nostalgie
V dobách, kdy bylo pro letní dovolenou ve srovnání s dneškem minimum příležitostí, se autokempinky těšily velké oblibě. Cesty do zahraničí (nepočítáme-li zájezdy do Bulharska či Rumunska v rámci rekreací ROH) byly prakticky nemožné a ani v tuzemsku až tolik možností nebylo. Zbyly tedy autokempy.
Není pochyb o tom, že mnozí tam v kontextu svého dětství či mládí prožili dovolenou, na kterou rádi vzpomínají dodnes. To se ale nijak nevylučuje s faktem, že objektivní realita byla úplně jiná. V porovnání s dneškem bylo vybavení kempů doslova spartánské. Kdo tvrdí, že by rád podobnou dovolenou i dnes, buď nemluví pravdu, anebo nevědomky trpí tzv. vzpomínkovým optimismem.
Současně je ale pravda, že československé autokempy, především ty prominentnější, využívali jako výchozí body pro poznávání země i turisté z Holandska, NDR či NSR.
Dovolená v autokempu tak patří neodmyslitelně k době tzv. normalizace. Vzpomínky ale bývají vždy lepší než realita, nezapomínejme na to.
