Článek
Kde stával Batalion a v čem byl jedinečný?
Batalion byla legendární pražská nálevna, která fungovala v druhé polovině 19. století. Dnes už byste jí v Praze nenašli. Nejen, že byla v roce 1893 policií definitivně uzavřena jako podnik, asanace pražského ghetta vedla k tomu, že existovat přestal i dům, v němž se Batalion nacházel. Jednalo se o rohový dům mezi ulicemi Platnéřská a Mikulášská (ta se dnes jmenuje U Radnice).
Stejně jako měla nevalnou pověst známá Jedová chýše, byl za hodně temné místo považován i Batalion. Podle všeho šlo o místo, kde se scházeli lidé, kteří spadli ve své době na úplné společenské dno. Nebyla zde nouze o zkrachovalé existence, příslušníky pražského zločineckého podsvětí (toho nejprimitivnějšího) a ty nejlevnější prostitutky.
Do Batalionu se vcházelo po schodech dolů a vybavení nezahrnovalo nic jiného než jednoduché dřevěné stoly a regály s tou nejlevnější kořalkou. Nebyla zde nouze o násilí, domlouvaly se zde nelegální kšefty, část osazenstva spala na stolech a v zadních místnostech poskytovaly své služby lehké dívky.
Zní to jako to nejhorší místo na světě, bylo by ale až příliš snadné označit všechny zákazníky jako spodinu společnosti. Každý z místních štamgastů měl svůj vlastní příběh, mnohdy velice tragický. Takový byl koneckonců i příběh nejznámějšího pravidelného návštěvníka Batalionu, bývalého poslance Františka Uhera.
Karel Hašler jako František Uher ve filmu Batalion z roku 1927.
Kdo byl František Uher?
František Uher se narodil v roce 1825 a zdálo se, že má i přes občasná klopýtnutí svoji šťastnou hvězdu. Vystudoval práva, pracoval v oboru jako koncipient a začal pošilhávat po politické kariéře. V roce 1861 byl zvolen poslancem českého zemského sněmu, v němž zasedl např. společně s Františkem Palackým.
Ve stejném roce se také oženil s šestnáctiletou Annou Smutnou (za svědka jim šel známý nakladatel Vilímek). A právě zde začíná být jeho život popisován dvěma odlišnými způsoby. Podle známější verze, kterou podpořily i filmy Batalion z roku 1927 a 1937, byl František Uher spořádaným člověkem a svědomitým poslancem. Když ale zjistil, že jej jeho mladá manželka podvádí, začal utápět smutek v alkoholu.
Druhá verze mluví o tom, že problém byl především v panu poslanci. Uher se zajímal spíše než o manželku o její věno, které začal okamžitě propíjet. Manželka jej potom opustila, ale nešlo o příčinu jeho problémů.
Ať tak či onak, v roce 1864 byl František Uher zbaven mandátu kvůli častým absencím na schůzích sněmu. Není těžké si představit, že na vině byl právě alkohol. Od té chvíle už Uher nezadržitelně padal až na úplně dno. V Batalionu byl pravidelným hostem. Pil samozřejmě i jinde, právě v Batalionu byl ale skutečně jako doma.
Přátelé a známí se pokoušeli bývalému poslanci pomoci tím, že mu zajistili místo v jedné domažlické advokátní kanceláři. Dlouho tam ale nevydržel, byl propuštěn jako nespolehlivý. Kdykoliv mu někdo z přátel něco věnoval, okamžitě danou věc prodal a peníze utratil za alkohol. Bydlel buď v krátkodobých pronájmech nebo přespával na dvorcích a smetištích. František Uher se pomalu propíjel k definitivnímu konci. Ten nastal 18. září 1870.
Druhý život Františka Uhera
Příběh alkoholika, který se upil k smrti, by za normálních okolností jen těžko rezonoval ještě 150 let po jeho smrti. Jenže v 90. letech 19. století složil František Leopold Šmíd divadelní hru s názvem Batalion – obrázek z ovzduší alkoholu. Hlavní postavou byl advokát Ungr, každý ale věděl, že jeho předobrazem byl právě František Uher.
Součástí hry byla i píseň „Ach pryč, ach pryč je všechno“. Někdy je možné narazit na tvrzení, že jí napsal František Uher, což je ale vysoce nepravděpodobné. Je to zkrátka píseň složená dramatikem Šmídem pro jeho divadelní hru. Hra se dočkala několika dalších zpracování včetně dvou filmových. Tím nejznámějším je film z roku 1927. Františka Uhera v něm ztvárnil Karel Hašler. O deset let později byla natočena další verze, tentokrát s Františkem Smolíkem coby Františkem Uherem, jehož hrob se dodnes nachází na Olšanských hřbitovech.
František Uher byl zmíněn i v cyklu České televize Praha ožralá. A jak v něm bylo řečeno, je dodnes jakýmsi symbolem toho, že každá duše může „zbloudit“ a i přes to, jaký život žil, je na místě věnovat mu alespoň krátkou vzpomínku.
Písnička „Ach pryč, ach pryč je všechno“ v podání Patroly Šlapeto:
