Článek
Předehra k bitvě
Psal se rok 1813 a Evropa už dlouho trpěla napoleonskými válkami. Pomalu se sice začínalo blýskat na lepší časy, když se Napoleonova armáda vrátila zdecimovaná z ruského tažení, ale Napoleon stále děsil Evropu. Měl však velké problémy. Zničené jednotky se Napoleonovi podařilo nahradit, zkušené veterány však vystřídali noví branci, chyběly také koně…
Protifrancouzská koalice (Rusko, Prusko, Rakousko, Británie, Švédsko a další), povzbuzena Napoleonovou slabostí, se znovu sjednotila s cílem jej porazit a obnovit tak starý řád Evropy. Napoleon věděl, že čas hraje proti němu. Proti jeho 190tisícové armádě vytáhlo několik spojeneckých uskupení. Ze severu to byla švédská armáda korunního prince Bernadotta (ten dříve bojoval na Napoleonově straně) o síle 120 tisíc mužů, z východu stotisícová tzv. Polská armáda prusko-ruská pod velením maršála Blüchera (ruským jednotkám velel sám car Alexandr), a především pak Česká armáda v počtu 200 tisíc mužů. V následující bitvě u Lipska bojovaly, víceméně symbolicky, i malé britské oddíly. Britům nakonec připadla ta čest Napoleona u Waterloo dorazit, u Lipska byla ale jejich účast marginální.
Zmíněné armády označené jako Polská a Česká nesly své označení podle svého nástupního prostoru, nešlo tedy o pojmenování národnostní. Již bylo zmíněno, že armáda Polská byla tvořena Rusy a Prusy, co ale ta Česká? V tomto případě šlo o armádu rakouskou, ve které sloužili vojáci z celého tehdejšího Rakouska. Patřilo mezi ně i nemálo Čechů, dost na to, abychom mohli následnou bitvu u Lipska chápat částečně jako svoji vlastní. To ale není to nejdůležitější.
Velitelský sbor České armády
Vrchním velitelem České armády byl kníže Karel Filip ze Schwarzenbergu, náčelníkem jeho štábu největší český voják od dob husitských válek Josef Václav Radecký z Radče a ve štábu bychom potom potkali i generálmajora Josef von Smolu, hraběte Colloredo-Mansfelda či Jana z Janovic, hraběte von Klenau. Veliteli divizí byli zase Jan Nepomuk hrabě Nostitz a Ferdinand hrabě z Bubna. Jinými slovy: podstatnou část nejvyššího velení Rakouské armády tvořili Češi.
Bitva u Lipska
Na podzim 1813 začal hon na Napoleona. Strategie byla jasná: nedat mu oddechu a neustále jej napadat všude, kde to bude možné. Na konci srpna např. uštědřili spojenci Napoleonovi (resp. jeho generálu Vandammovi) porážku v bitvě u Chlumce. Napoleon musel ustupovat a na začátku října se stáhl k Lipsku. Spojenci jej následovali a zanedlouho proti sobě stálo na půl milionu mužů.
Bitva u Lipska
Vlastní bitva proběhla ve dnech 16. – 19. října. Počtem vojáků se až do první světové války jednalo o největší bitvu v Evropě vůbec. Napoleon, byť bojoval proti přesile, dosáhl dílčích úspěchů. Avšak nakonec spojenci dokázali prorazit a donutili Napoleona k ústupu. Při něm byl omylem předčasně vyhozen do povětří most na francouzské ústupové cestě a ze spořádaného ústupu se stala skutečná porážka se vším všudy.
Na jaře dalšího roku dobyla koaliční vojska Paříž a Napoleon byl internován na ostrově Elba. Na krátkou chvíli se ještě dokázal vrátit, ale poté již byl definitivně poražen lordem Wellingtonem u Waterloo. Podstatné je, že bitva u Lipska, které se začalo přezdívat „Bitva národů“, Napoleona definitivně zlomila. Jedná se tak o jednu z nejvýznamnějších (a největších) bitev evropské historie a je s podivem, jak málo je u nás připomínána jednak vzhledem k jejímu významu, ale také vzhledem k tomu, že jí na vítězné straně z velké části veleli Češi a byli i přímo v poli.
Památník a české rozhořčení
V roce 1913 byl u příležitosti stého výročí bitvy odhalen monumentální pomník vysoký 91 metrů. Jeho odhalení ale provázely kontroverze. Stavba pomníku byla věcí Německa, což vyvolalo velkou nevoli v Rakousku, jehož armáda byla nejpočetnější a sehrála nejvýznamnější úlohu. S velkou nevolí to bylo sledováno právě u Čechů, hrdých na úspěch svých krajanů. Lze říci, že spory ohledně památníků byly poslední událostí, při níž Češi demonstrovali jasnou loajalitu k Rakousku.
Kníže Karel Filip ze Schwarzenbergu
Zajímavá je i jiná věc: fakt, že je u nás tak intenzivně připomínána menší, a navíc prohraná bitva u Slavkova, lze ještě s přimhouřením oka vysvětlit tím, že se odehrála na našem území. Proč ale příznivci historie v naprosté většině nosí při rekonstrukcích francouzské uniformy, když šlo o vojáky nepřátel? Je otázkou, co by tomu řekli naši předci považující právě bitvu u Lipska s hrdostí za svou.
Zdroje informací:
