Článek
Kdo byl Přemysl Šámal?
Přemysl Šámal se do české historie začala zapisovat již před první světovou válkou jakožto člen České strany pokrokové, kterou vedl. Po roce 1914 se zapojil do protirakouského odboje jako člen proslulé Maffie.Poté, co do exilu odešel Edvard Beneš, Přemysl Šámal se stal jejím vedoucím. Bylo i zásluhou jeho skvělých organizačních schopností, že rakouské úřady nikdy nebyly schopny tuto organizaci rozklíčovat, odhalit a zničit.
Po vzniku Československa byl Přemysl Šámal krátce pražským primátorem (resp. starostou, označení primátor se začalo používat až v roce 1922). V roce 1919 ale nastoupil jako vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, tedy kancléř, a v této funkci vydržel až do prosince 1938. Opět se projevily jeho vynikající organizační schopnosti a jak v době Masarykově, tak poté v době Benešově byl považován za jakousi šedou eminenci československé politiky s velmi velkým vlivem.
Po okupaci se podílel na vzniku odbojové organizace „Politické ústředí“ a postavil se do jejího čela. Šlo vlastně o obdobu Maffie z minulé války a hlavním cílem organizace bylo udržovat kontakty se zahraničím. Stalo se ale to, co jsme popisovali už v řadě předchozích článků. Odboj, který u nás krátce po vzniku protektorátu začal vznikat, se často organizoval na základě zkušeností s odbojem proti Rakousku. To však tentokrát nemohlo proti brutální nacistické mašinerii obstát.
Dne 27. ledna 1940 byl Přemysl Šámal zatčen gestapem. Je třeba si uvědomit, že v té době mu bylo už 74 let. Přesto byl převezen do Německa a brutálně vyslýchán. Ve zbědovaném stavu mu bylo umožněno, aby odešel do civilní berlínské nemocnice, kde nicméně zemřel. Tím ale válečný příběh rodiny nekončí, právě naopak.
Přemysl Šámal, kancléř prezidentů Masaryka i Beneše. Jako odbojář byl nacisty zavražděn.
Poprava Šámalova syna a odebrání jeho dětí
Zapojení do odboje bylo samozřejmostí i pro syna Přemysla Šámala, Jaromíra. Ten byl profesorem zoologie, nově ale i s manželkou pomáhali organizovat odchody odbojářů do zahraničí, převozy zbraní apod. I on byl zatčen, konkrétně den po smrti Reinharda Heydricha. V ten samý den byl popraven za „schvalování atentátu“. Jeho manželka byla transportována do Terezína. V její složce byla nechvalně známá poznámka: rückkehrunerwünscht, tedy „návrat nežádoucí“.
Jaromír Šámal měl s manželkou dvě děti, Jiřího a Alenu. Chlapci bylo 9 let, dívce 5 let. Nějaký čas strávily děti v dětském koncentračním táboře v Polsku. V něm byli sourozenci označeni za „rasově vhodné“ a transportovány do města Puschkau, tehdy německého, dnes polského. Tam měli zůstat do doby, než si je někdo vybere k adopci.
V té samé době je zoufale hledali jejich prarodiče, doktor Jindřich Cebe s manželkou Antonií. O pomoc požádali dokonce i státního prezidenta Háchu, který se snažil intervenovat u K. H. Franka, ale ani on se nedozvěděl nic víc než jen to, že „děti byly odebrány, aby je rodina dále nevychovávala jako nepřátele státu“.
Jen těžko si lze představit, co v tu chvíli prarodiče dětí prožívali. Jejich dcera byla v terezínském táboře a v dopisech se neustále ptala na své děti. Aby dceru psychicky úplně nezničili, odvlečení dětí před ní tajili a v dopisech předstírali, že je vše v pořádku a dětem se daří dobře. K tomu si připočtěme, že jejich zeť byl popraven a jejich syn, tedy bratr Milady Šámalové, seděl také ve vězení, neboť i on se zapojil do odboje. Antonie si do svého deníku zapsala: „ta věčná otázka mě děsí – kde? Kde? Kde? Bože, kde jsou?“
Adopce dětí
Za této situace se může zdát zvláštní mluvit o jejich adopci jako o dobré zprávě, ale v celém kontextu se vlastně dětem stalo to nejlepší, co bylo v dané chvíli možné. Pro adopci si je totiž vyhlédli Georg a Elisabeth Weissovi, kteří vlastní děti mít nemohli. Naštěstí šlo zjevně o velmi slušné lidi. Georg byl nasazen u Stalingradu, kde působil jako vojenský lékař, sám byl ale raněn a díky tomu se stihl vrátit domů. To, že působil v armádě ale neznamená, že byl nacista. Weissovi s nacisty příliš nesympatizovali. A co víc, k dětem byli velmi vstřícní a laskaví. Nikdy po nich nepožadovali, aby je považovali za rodiče. Od dětí se nechali oslovovat jako strýček a teta. Jména musela být dětem samozřejmě změněna na německá, nyní to byli Georg a Lena Weiss, ale Weissovi dětem netajili jejich český původ a nesnažili se jej vymazat z jejich pamětí. I to lze považovat za výjimečné.
Georg Weiss se dokonce vydal do protektorátu, vyhledal Cebeovi a řekl jim, že děti jsou v Německu mimo bombardované průmyslové oblasti, jsou v pořádku a daří se jim dobře. Přesto ale neprozradil, kde přesně děti žijí. To je ovšem v kontextu situace pochopitelné, neboť v opačném případě by to nemohlo dopadnout dobře. Tímto způsobem Georg Weiss chránil jak děti, tak jejich prarodiče. V dalších měsících poslal Cebeovým i několik fotografií obou dětí. To již ale Cebeovi nebyli v kontaktu s dcerou, která byla odeslána do likvidačních táborů.
Konec války a smíření
Po osvobození Cebeovi zjistili, že jejich dcera Milada přežila Osvětim i Ravensbrück. Radost z návratu dcery ale zastiňoval fakt, že se musela dozvědět pravdu o svých dětech. Vzhledem k tomu, že právě myšlenka na děti byla asi tím jediným, co Miladu Šámalovou drželo při životě, musela se nutně zhroutit. Zatímco Milada bojovala o život, její rodiče obnovili pátrání. Díky osobnosti bývalého kancléře Šámala se sice žádosti o informace nebo popisy dětí dostávaly do rozhlasu i do novin velmi často, dlouho to ale nebylo nic platné. Německo a s ním polovina Evropy byla v troskách, ztracených děti byly desítky, možná stovky tisíc, kontinent křižovaly miliony uprchlíků…
Přesto se našel člověk, který se na výzvu ozval a rodinu nasměroval do Weinheimu u Heidelbergu. Jaroslav Cebe, bratr Milady (onen uvězněný odbojář), dokázal vyjednat pomoc amerických úřadů i příslušná povolení a do Německa se hned rozjel. Dostal dokonce americký vojenský doprovod. Svědek nelhal a Jaroslav synovce a neteř skutečně objevil. Georg byl v té době coby bývalý důstojník v zajetí a s dětmi byla jen „tetička“. Jaroslav se s ní odmítl vybavovat a děti si okamžitě odvezl.
Německé pěstouny bral jako únosce a neměl jediný důvod se o ně dále zajímat. Pak se ale stalo něco, co změnilo názor celé rodiny. Do Čech totiž dorazil dopis od Weissových, který byl odeslán ještě předtím, než k nim Jaroslav dorazil. V něm se Weissovi představili a jasně uvedli, že děti pravé rodině okamžitě vrátí. Mají je sice rádi, ale chápou, že patří ke své pravé rodině.
Na základě tohoto dopisu rodina intervenovala a napomohla k propuštění Georga Weisse ze zajetí a obě rodiny od té doby udržovaly písemný kontakt. V padesátých letech dokonce adoptivní rodiče přijeli za dětmi do Československa a v letech šedesátých naopak děti vyrazily do Německa.
Obě rodiny zůstaly přáteli až do konce. Milada Šámalová zemřela v roce 1981 a děti poté odjely do Německa. Proč? Aby mohli pomáhat nemocné „tetě“. Příběh vnoučat Přemysla Šámala je tak nejen příběhem tragédie, ale také příběhem smíření. Do soudů se raději nepouštějme, na to mají právo jen rodinní příslušníci. A Alena Šámalová, která byla chvíli Lenou Weiss, to shrnula tak, že k tomu není co dodat:
„Jako malému děvčeti se mi vrylo do paměti, co nám máti hned po návratu řekla: Děti, nikdy neposuzujte lidi podle jejich národnosti! Hranice nevede mezi národy – ta leží mezi dobrými a špatnými lidmi“
