Článek
Předehra k bitvě
Raný středověk je období, které se v obecném povědomí tak trochu ztrácí v mlze času. O důvod víc si bitvu u Chlumce připomenout. Jaký byl tedy její kontext? V polovině 11. století byl knížetem Břetislavem zaveden tzv. seniorát. Šlo o nástupnický systém, podle kterého měl zemřelého knížete nahradit vždy nejstarší žijící mužský člen Přemyslovské dynastie. Teorie to byla pěkná, ale jak už to tak bývá, praxe poněkud pokulhávala. Je také třeba připomenout, že ačkoliv české knížectví nebylo přímo součástí římské říše, bylo s ní svázáno a nový kníže musel přijmout zemi v léno od římského císaře.
V tomto světě zemřel v roce 1125 kníže Vladislav I. Podle pravidel seniorátu měl po něm nastoupit olomoucký „údělník“ Ota II.Jenže Vladislav I. před svojí smrtí určil jako svého nástupce Soběslava I. A bylo zaděláno na problémy.
Ota se nechtěl knížecího stolce vzdát a Soběslav proti němu musel na Moravu vytáhnout s vojskem. Z Moravy ho sice vyhnal a odebral mu vládu na moravským údělem, jenže Ota II. rozehrál svoji vlastní hru.
Bitva u Chlumce v představě autora z roku 1450.
Bitva u Chlumce
Ota se vydal přímo za císařem Lotharem III. Ten mohl být rozladěný tím, že Soběslav se nejprve věnoval domácím záležitostem namísto toho, aby se vydal za ním a doložil tak svoje vazalství. Ať už to sehrálo roli nebo ne, Ota byl schopen přesvědčit Lothara, že se má postavit na jeho stranu. V tom, jak mu byl schopen namluvit, že válečné tažení do Čech bude rychlou a snadnou záležitostí, slyšíme tak trochu ozvěnu některých aktuálních událostí. Ale zpátky do středověku.
Zima mezi lety 1125 a 1126 byla podle kronik obzvláště krutá. A přesto se Lothar rozhodl vyrazit. Bylo to proti všem vojenským pravidlům tehdejší doby. Dokládá to, jak jistý si byl Lothar vítězstvím. Dokonce ani nečekal na shromáždění celé hotovosti a vyrazil jen s její polovinou.
Prvním problémem, který Lothara potkal, byla únorová obleva. Ta značně ztížila cestu vojenské koloně, která do Čech pronikala Nakléřovským průsmykem. Soběslav měl dostatek času se připravit. A skutečně nenechal nic náhodě. Do boje dokonce vyrazil s kopím svatého Václava, na kterém byl připevněn praporec svatého Vojtěcha (alespoň to tedy tvrdil).
Na nepřítele si Soběslav počkal právě u Chlumce. Jeho vojsko bylo odpočaté a motivované. Naopak, to Lotharovo bylo vyčerpané dlouhým pochodem a nemělo ani čas zformovat se do potřebných linií. Došlo k boji, v němž zahynul Ota a na jehož konci zůstal Lothar obklíčený na jednom z vršků, prakticky v beznadějné situaci.
Soběslav ale věděl, že totální porážkou nebo snad dokonce zabitím římského císaře by si zadělal na velké problémy a mohl by se snadno ocitnout ve válce s celou Římskou říší. Soběslav I. proto zvolil asi nejlepší možný postup. Před Lotharem poklekl a nechal si od něj udělit Čechy v léno, čímž si oficiální pojistil knížecí stolec. Dal jasně najevo, že ctí Lotharovu pozici a bude jeho věrným spojencem. Tomu se říká historický happyend.
Bitva u Chlumce ale není zajímavá pro tento svůj „plot twist“. Jde především o to, že Soběslav svým vítězstvím zajistil českému knížectví stabilitu, a ještě více ho ve středoevropském prostoru etabloval. Někdy se dokonce mluví o tom, že právě tato bitva definitivně stvrdila existenci Čech jakožto evropské politické entity. Její význam je tedy obrovský. Mimochodem, na oslavu svého vítězství nechal Soběslav postavit slavnou rotundu sv. Jiří na Řípu.
Klid ale nepanoval u Chlumce navždy. V roce 1813 tu spojená armáda Rakouska, Pruska a Ruska porazila Napoleonova generála Vandamma. To už je ale jiný příběh.
Zdroje informací: https://ucebnice.muzeumusti.cz/bitva-chlumec-1126/
