Článek
Československé vládní vojsko v Itálii
Po okupaci v březnu 1939 byla v protektorátu povolena existence tzv. Vládního vojska. Šlo o skromnou sílu čítající 7 000 mužů. Vyzbrojeni byli pouze lehkými zbraněmi, ty těžké jim nacisté nepovolili.
S tím, jak se situace na frontách začala obracet v neprospěch Německa, především pak potom, co se fronta začala přibližovat i k našim hranicím, si ale Němci začali uvědomovat riziko. Nejen Karl Hermann Frank se obával, že by se vládní vojsko mohlo zapojit do povstání proti Němcům. A určité kontakty mezi Vládním vojskem a odbojem skutečně existovaly. Frank proto řešil otázku, co s tím.
On sám řekl, že by měl všechny členy Vládního vojska od generála až po vojíny postřílet, zvolil ale zdánlivě snazší řešení. Vládní vojsko nakonec Němci odeslali do Itálie. Tak se stále válčilo a Vládní vojsko dostalo za úkol hlídkovat v týlu. Tam se zpočátku dostalo do několika přestřelek s italskými partyzány, nakonec s nimi ale vojáci navázali kontakt, a dokonce k nim začali přebíhat.
Někteří potom pokračovali přes Francii a Švýcarsko do Velké Británie, kde se připojili k naší zahraniční armádě. Byli ale i tací, kteří v Itálii zůstali a zapojili se do odboje právě tam. Mimochodem, později Němci kvůli vysoké míře dezerce proměnili československé Vládní vojsko na čistě pracovní jednotky.
Nadporučík Leopold Vrána, velitel partyzánského oddílu při bitvě ve Val´Orco.
Bitva ve Val’Orco
Jedním z těch, kteří přeběhli a zůstali v Itálii, byl i nadporučík Leopold Vrána. Měl k dispozici 57 dalších mužů. Dne 11. srpna 1944 se chystali spolu s italskými a jugoslávskými partyzány k přepadu mnohem početnější německé a italské kolony ve Val’Orco, neboli Dračím údolí.
Odstřelením kusu skály byl vytvořen zátaras a partyzáni zaujali pozice. Celkově jich bylo něco okolo stopadesáti. Němci a Italové, kterých bylo asi 1 500, začali s mohutnou dělostřeleckou přípravou, která trvala 2 hodiny. Byli si tak jistí její efektivitou a tím, že partyzáni prchli do hor, že začali překonávat zátaras. Partyzáni ale byli stále na svých místech a čekali…
Tanky přes zátaras proniknout nemohli, zato se za ním hromadila pěchota. Partyzánští velitelé rozkázali svým mužům čekat s palbou co nejdéle, až bude za zátarasem co nejvíce nepřátel. Boj ale začal o něco dřív poté, co některý z italských nebo jugoslávských partyzánů neudržel nervy a vystřelil.
Partyzáni měli výškovou převahu a byli dokonale krytí. Německá a italská pěchota byla přibitá k zemi, na partyzánské pozice ale pálilo dělostřelectvo a minomety. Při bitvě bylo zlikvidováno na 300 německých a italských fašistických vojáků. A to nebylo všechno: mezi padlými byl i ministr Mussollliho vlády Pavolini a vysoké šarže včetně majora nebo plukovníka.
Ani Čechoslováci ale nevyvázli beze ztrát. O život přišel četař Václav Cibulka, dalších pět vojáků bylo zraněno. Večer potom partyzáni ustoupili do hor. Vítězství dobyli opravdu velké. V následujících dnech se oddíl nadporučíka Vrány zúčastnil několika dalších bojových akcí a poté přešel do Francie. Většina vojáků potom vstoupila do Československé samostatné obrněné brigády. Tam se zúčastnili i bojů u Dunkerque.
Vládní vojsko jako směšný přívěšek nebo dokonce kolaboranti? Tak to tedy v žádném případě!
