Článek
Příčiny války v letech 1778-1779
Tzv. válka o dědictví bavorské vypukla v souvislosti se smrtí bavorského kurfiřta Maxmiliána III. Josefa v roce 1777. Ten totiž zemřel bez přímých dědiců, což vedlo k tomu, že o bavorské dědictví začalo usilovat hned několik evropských mocností. Hlavní souboj se odehrával mezi dvěma z nich. Na jedné straně stálo Rakousko pod vládou císařovny a královny Marie Terezie a jejího syna, v té době již římského císaře Josefa II., kteří chtěli připojit část Bavorska ke svým zemím. Na druhé straně bylo ovšem Prusko pod vedením svého krále Fridricha II. Velikého. To se oficiálně obávalo narušení rovnováhy moci, realitou ale bylo spíše to, že samo usilovalo o dominanci.
Ačkoliv Marie Terezie a Josef II. zpočátku příliš nevěřili, že proti nim stárnoucí Fridrich II. vytáhne s armádou, přesně to se nakonec stalo. Vypukla tak válka, která je zajímavá minimálně ze dvou důvodů. V první řadě je to její přezdívka, tedy Bramborová válka (někdy se též používá označení švestková mela). Druhou zajímavostí je potom fakt, že se v této válce prakticky neválčilo a nebyly vybojovány žádné významné bitvy. I to mělo několik příčin.
Proč Bramborová válka?
Přesný původ označení Bramborová válka je stále předmětem sporů, zdá se ale, že odkazuje na to, že vyhladovělí vojáci byli nuceni pojídat krmné brambory, které byly v té době u nás velkou novinkou. Druhé zmíněné označení, tedy švestková mela, upozorňuje, že se jedly také nezralé švestky. Ať tak či onak, tato označení jako by se svým způsobem hodila k popisu průběhu války, který byl poněkud zvláštní. Ve skutečnosti šlo ale o ukázku moderní taktiky a v žádném případě není na místě to zesměšňovat.
Válka bez bitev
Válka o bavorské dědictví, nebo chcete-li válka bramborová, byla jednou z prvních ukázek toho, že vojenská taktika se definitivně mění. Prusko ve své době dokázalo vypilovat k dokonalosti taktiku tzv. lineárního válčení. Šlo o to, že proti sobě byly stavěny dlouhé liniové sledy se dvěma až třemi řadami. Ty se následně postavily proti liniím protivníka a dlouhé střídání střeleckých salv připravilo půdu pro bodákový útok.
V druhé polovině 18. století byla ale tato taktika spíše přežitkem. Kvalitnější palné zbraně umožňovaly i jinou taktiku a armády si navíc začaly uvědomovat cenu vycvičeného vojáka. Ten již neměl být obětován takto bezmyšlenkovitě. Přineslo to samozřejmě i změny na úrovni strategického rozhodování.
Armády se spíše snažily o chytré manévrování, s jehož pomocí dosahovaly územních zisků. Šlo o to obsazovat strategicky významné pozice a narušovat zásobovací linie protivníka.
Ve válce o bavorské dědictví velel Prusku sám Fridrich II., který vpadl do severních Čech. Co se rakouských armád týká, s nimi vyrazil do pole Josef II. a jeho nejvyššími veliteli byli maršál Laudon a maršál Andrej Hadik (byl mimochodem slovenského původu).
Mnohaměsíční manévrování si ale vybralo svoji daň a obě armády se ocitly na pokraji vyčerpání. Navzájem si útočily na logistiku a následně jim nezbylo nic jiného než si obstarávat zásoby rabováním a pleněním. Ale protože Prusko bylo útočící stranou, byl to právě jeho válečnický král, jehož ztráty činily téměř dvacet tisíc mužů (nepadli v boji, zemřeli na nemoci a podvýživu), který se musel stáhnout z Čech zpět do Pruska. Marie Terezie navíc synovi Josefu II. i generálu Laudonovi kladla k jejich nelibosti na srdce, aby se snažili vyhnout velké bitvě.
Mír byl nakonec dojednán v Českém Těšíně. Bavorsko sice získalo většinu bavorského území, ztratilo ale část své vojenské prestiže. Rakousko si zase zvedlo sebevědomí, které v předchozích válkách s Pruskem ztratilo. I ono navíc část Bavorska připojilo ke svému území.
