Článek
Edvard Beneš nebyl jen politik
Edvarda Beneše často popisujeme jako člověka bytostně politického, pro kterého byla politika vším. Není to ale tak úplně pravda. Druhý československý prezident měl od mládí jednu velkou vášeň, která jej neopustila až do smrti. Touto vášní byl fotbal. Pokud tedy vnímáte Edvarda Beneše jen jako suchopárného politika, který je sice schopen mluvit hodiny o nejmenším detailu v té či oné smlouvě ale žádné velké emoce z něj nedostanete, zkuste se na něj dnes podívat trochu jinak.
I Edvard Beneš býval mladý
Jak známo, Edvard Beneš se narodil v roce 1884 v Kožlanech v západních Čechách, na česko-německém jazykovém pomezí. Jeho rodiče dbali na to, aby se Edvardovi dostalo dobrého vzdělání a na gymnázium začal chodit do Prahy, konkrétně na Vinohrady. Právě tady se začala odvíjet jeho fotbalová kariéra.
Ne snad, že by Beneš s kamarády nekopal doma v Kožlanech, když ale přišel v roce 1896 do Prahy ke svému staršímu bratrovi Vojtěchovi, který se mimochodem později také věnoval politice, ten jej nechal zapsat do týmu pražské Slavie. Nebyla to náhoda, Edvard fotbal miloval. To se koneckonců projevilo i na hřišti.
Beneš fotbalista
Edvard Beneš nastupoval za Slavii C. Jednalo se o tým, který klub využíval většinou k propagaci fotbalu jako takového. Je třeba si uvědomit, že na přelomu 19. a 20. století byl fotbal ještě poměrně čerstvou novinkou. „Céčko“ jezdilo po celých Čechách a hrálo hlavně exhibiční zápasy. Edvard Beneš hrál na levém křídle a byl jedním z jeho nejlepších hráčů. Největšího úspěchu dosáhl se svou Slávií v listopadu 1901. „Český svaz footballový“ vypsal svoji vůbec první soutěž a nazval ji „turnaj O stříbrný věnec lipový“. Benešova Slavie se v turnaji střetla s áčkem Sparty a sešívaní slavně zvítězili 6:1.
Bývalý fotbalista Edvard Beneš předává Řád bílého lva americkému generálu Georgi Pattonovi.
Benešovy fotbalové problémy
Edvard Beneš hrál za Slavii v letech 1901–1904. Jednoduché to ale neměl. V této době byl fotbal v akademickém prostředí považován za pokleslou zábavu a jako student gymnázia se proto musel své zálibě věnovat tajně. I proto jeho jméno v zápisech z utkání nenajdete.Jednou hrál jako Spolný, jindy si dal jméno Bělský. Byl také Bergerem, Novotným nebo Šíchou.
Mohlo by to tak asi fungovat i déle než jen do roku 1904, jenomže potom přišel osudný zápas. V zápase s týmem Horymír Vyšehrad (podle vzpomínek bratra Vojty) si totiž Beneš zlomil nohu, a to tak vážně, že omdlel. Když se potom probral v nemocnici, jeho první věta zněla „Vyhráli jsme?“
Brzy si ale uvědomil, že bude mít jiné starosti než jen výsledek utkání s Horymírem. Došlo mu, že až se ve škole dozvědí, že si přivodil zranění při fotbale, bude mít problém. Beneš byl premiantem a byl proto osvobozen od placení školného. Dobře věděl, že o tento benefit asi přijde.
V nemocnici se před profesory prakticky skrýval, škola si jej ale dala dokonce vyhledat policií a bylo hotovo. Beneše čekala naštěstí jen snížená známka z chování, opravné zkoušky (které samozřejmě bez problémů zvládl, studoval i v nemocnici) a ztráta stipendia. Až do maturity si potom musel studium platit, naštěstí mu s tím pomohl bratr Vojta. Nebýt ale Beneš premiant, ve vzduchu by se asi vznášelo i vyloučení ze školy.
S patálií v podobě zlomeniny se pojí ještě jedna příhoda. Když jel Beneš z nemocnice domů, stále nestál o setkání se svými profesory, neboť věděl, že to od nich „schytá“. Měl ale smůlu a na ulici zahlédl třídního profesora. Beneš proto raději skočil do tramvaje a ujel. Profesor si ho ale všiml a další den k němu ve škole pronesl: „Vy hulváte, nechte studování, z vás nikdy nic kloudného nebude.“
Po maturitě nastoupil Edvard Beneš na univerzitu a ta už s fotbalem opravdu skloubit nešla. Přesto ale Beneš poctivě platil Slávii členské příspěvky, a to až roku 1948, tedy až do své smrti.
