Článek
Byla sovětizace Československa nevyhnutelná?
Po druhé světové válce došlo k děleni Evropy na dva bloky, ten západní a ten východní. Jak známo, Československo se stalo součástí toho východního pod nadvládou Sovětského svazu. Jen několik málo států dokázalo získat status, který je řadil někam „mezi“ oba bloky. Jedním z nich bylo Finsko.
Finsko si i přes sousedství se Sovětským svazem udrželo parlamentní demokracii, tržní hospodářství a svobodu projevu tak, jako tomu bylo v západních zemích. Cenou za to byla vynucená neutralita a některé další ústupky v zahraniční politice. Tento stav se dodnes označuje jako „finlandizace“. Čas od času se objevuje otázka, zda nebylo něčeho podobného možné docílit i pro Československo. Je to samozřejmě právě ono „kdyby“, přesto se nad tím zkusme zamyslet.
Rozdílů je víc než podobností
Je těžké a vlastně i zbytečné dělat z této úvahy nějaký definitivní závěr. Přesto si dovolíme tvrdit, že rozdílů mezi Finskou a Československou cestou je výrazně více než podobností. Důvody, proč u nás finlandizace nebyla pravděpodobně reálná, jsou především dva.
Začneme u geografie. Zatímco Finsko leželo na periferii Evropy i sovětského zájmu, Československo se nacházelo v samotném srdci Evropy. Naše území by bylo v případě války se západem naprosto zásadní. Pro Stalina bylo sice důležité, aby z finského území nebyl ohrožen Leningrad, to bylo ale všechno. Finsko rozhodně nebylo branou do srdce Evropy.
Ze strategického hlediska bylo možné přisoudit Finsku roli nárazníkového pásma, pro Československo to ale v úvahu příliš nepřipadalo.
A pak zde byl druhý důvod, který asi moc slyšet nechceme. Sovětský svaz vedl s Finskem krvavou válku, v níž mu malý stát uštědřil tvrdou lekci ve válčení v drsném severském prostředí. I ve Finsku byli po válce komunisté, rozhodně ale ne jako dominantní politická síla. Oproti tomu v Československu vyhrála KSČ v roce 1946 svobodné volby se ziskem 38 % hlasů.
U nás komunisté měli reálnou lidovou podporu živenou zklamáním z Mnichova. A na rozdíl od Finů, kteří si udrželi policii a armádu pod demokratickou kontrolou, v Československu komunisté velmi brzy ovládli silové resorty.
Je na místě zmínit ještě podobný příklad Rakouska. Tam byly důvody jeho úniku ze sovětské sféry vlivu trochu jiné, opět se ale jeho situace značně lišila od té československé. Rakousko bylo rozděleno na okupační zóny (Československo nebylo okupováno nýbrž osvobozeno a západní armády se poměrně brzy stáhly) a komunisté v něm neměli většinu. Díky tomu mohlo přijmout Marshallův plán a připoutat se k západním strukturám. Navíc by pro Sověty znamenal pokus o získání celého Rakouska přímý střet se západem. Výsledkem byl podobný neutrální model jako v případě Finska, který ale nepřicházel v úvahu pro Československo.
Závěr
Pro Sovětský svaz mělo Československo zásadní strategický význam. Naprostá kontrola nad průmyslovým a vojenským srdcem Evropy byla to jediné, co Sovětský svaz akceptoval. A bohužel platí i to, že do sovětské sféry se země spustila z velké části sama a dobrovolně. Jakýkoliv teoretický scénář toho, jak jsme mohli tomuto temnému osudu uniknout, tak trochu upozaďuje fakt, že velká část společnosti unikat nechtěla. Snad si z toho vezmeme ponaučení…
