Článek
Předehra k válce
Konec první světové války a vyhlášení samostatného Československa dne 28. října 1918 vytvořil výbušnou situaci především v oblasti tzv. Horních Uher. Proklamované hranice Československé republiky totiž logicky zahrnovaly i území, která si nárokovalo Maďarsko. Již od prvních listopadových dnů tak začalo docházet ke střetům mezi představiteli československé moci a maďarskými ozbrojenými složkami.
Za této situace byla maďarská vláda informována západními spojenci o tom, že Československo, resp. jeho armáda, je považováno za součást Dohody a jako takové má plný nárok na slovenské území i jeho vojenské obsazení. Teorie je ale jedna věc a praxe druhá. To nemálo vojenských jednotek, které Československo v té době mělo, bylo nasazeno na polských hranicích, anebo při zajišťování pořádku v Sudetech, kde se místní Němci pokoušeli o vyhlášení samostatných provincií.
Slovenské území tak pomalu začaly obsazovat spíše malé československé oddíly. Ty byly tvořeny dobrovolníky, z velké části Sokoly. Jen postupně je doplňovala pravidelná armáda, V Rusku legionáři bojovali o to, aby se do svého nového státu vůbec dokázali dostat a mělo trvat ještě hodně dlouho, než se jim to podařilo. Jednalo se tedy především o jednotky vracející se z Itálie či Francie. Velením československých sil byl pověřen generál Štika.
Je důležité zmínit, že v prostoru Slovenska byla definována tzv. Pichonovou linií (podle francouzského ministra zahraničí) určující, kam až mohla postoupit československá vojska. Jednalo se však o linii extrémně špatně zvolenou. Vedla jak po československém, tak po maďarském území a na několik místech dokonce protínala významné železniční tratě, což de facto znemožnilo její reálné dodržování.
Situace byla nepřehledná a hrozila vypuknutím většího konfliktu. Maďarsko v tuto dobu řešilo podobné problémy také na své hranici s Rumunskem. Ke konci roku dokázalo Československo kontrolovat Banskou Štiavnici a Banskou Bystricu, stejně jako většinu Pováží a prostor až ke Spišské Nové vsi. Bratislava byla nicméně stále pod maďarskou kontrolou.
Překročení Pichonovy linie
V širším smyslu lze i předchozí střety československých jednotek s Maďary považovat za součást československo-maďarské války, k těm nejvýznamnějším událostem ale došlo teprve v roce 1919. Velitelem československých jednotek se stal na konci roku 1918 italský generál Luigi Piccione.
Piccione rozhodl o zahájení postupu legionářského sboru z Itálie na Bratislavu, kterou také v noci z 1. na 2. ledna 1919 obsadil, stejně jako řadu okolních obcí a měst. Dne 20. ledna již bylo pod československou kontrolou celé slovenské území.
Změnu ale přinesl bolševický převrat, který v Maďarsku procedl Bél Kún. Toho využila rumunská armáda k obsazení dalšího území a k tomu samému se odhodlala i armáda československá. Zpočátku se Čechoslovákům skutečně podařilo obsadit poměrně významné území, ale když bylo v květnu 1919 podepsané maďarsko-rumunské příměří, mohlo Maďarsko vrhnout všechny své síly do boje s Československem.
Revolucionář Béla Kún
Další fáze války
Československé velení se v nastalé situaci rozhodlo stáhnout zpět na Slovensko. Maďarsko však využilo předchozí československou ofenzivu k zahájení vlastní ofenzivy a zaútočilo na Slovensko. Začátkem června již Maďaři kontrolovali Bánskou Šťiavnici, Košice, Zvolen, Prešov nebo Bardejov. Dne 16. června byla dokonce Bélou Kúnem vyhlášena Slovenská republika rad. Na Slovensko navíc vpadla i polská armáda s cílem rozštěpit československou armádu na dvě části.
V popisovaném období došlo na mírové konferenci v Paříži k definitivnímu zadefinování hranic Československa. Československá armáda pod velením Josefa Šnejdárka také v těchto dnech odrazila Maďary v bitvě o Zvolen, poté také u Nových Zámků. Rožňavu Čechoslováci dobyli. Čechoslováci začali plánovat protiofenzivu. K té však již nedošlo, neboť 23. června bylo uzavřeno příměří a Maďarsko se stáhlo za hranici definovanou na Pařížské konferenci.
Závěr
Následná Porážka Maďarské republiky rad v srpnu 1919 definitivně válku ukončila. V této válce tedy Československo uhájilo kontrolu nad územím Slovenska, které před válkou bylo součástí Uherska. Současně ale nelze ignorovat, že hlavní operace a maďarský útok na slovenské území byly odstartovány československým překročením Pichonovy linie.
Ztráty československé ozbrojené moci činili 1018 mužů, dalších téměř 2000 bylo (a stále je) nezvěstných. Zraněno bylo 2830 Čechoslováků a téměř 1500 jich zemřelo na nemoci způsobené špatnými podmínkami. Jednalo se tedy o konflikt s velkými ztrátami. I přesto je dnes prakticky zapomenutý a není mu věnováno tolik pozornosti, jako mnohem kratší a méně krvavé sedmidenní válce s Polskem.
