Článek
Moravské pole: osudový prostor
Ve 13. století byla střední Evropa prostorem, kde se střetávaly zájmy několika mocných stran. Na jedné straně zde bylo silné české království, kterému pevně vládla Přemyslovská dynastie. Na mocenském žebříčku pomalu začali na jich od Čech stoupat Habsburkové a zapomenout nesmíme ani na Uhry.
V červenci roku 1260, konkrétně den před dnes již zapomenutým svátkem sv. Markéty Antiochijské, 12. července, se udála bitva známá jako první bitva na Moravském poli, a především jako bitva u Kressenbrunnu. Střetli se v ní Přemysl Otakar II., tedy český král přezdívaný „železný a zlatý“, a uherský král Béla IV.
Důvodem jejich sporu bylo Štýrsko, významná země v dnešním Rakousku. Oba panovníci si na něj dělali nároky. Zatímco Přemysl Otakar II. argumentoval tím, že Štýrsko získal jako dědictví prostřednictvím své manželky, Markéty Bebenberské. Ta byla totiž současně sestrou zemřelého štýrského vévody, Fridricha II. Béla se zase opíral o mírovou smlouvu s Přemyslem z roku 1254.
Není cílem tohoto článku rozebírat středověké právní detaily. Stojí ale za zmínku, že samotné štýrské vojsko stálo na straně Přemysla Otakara II. Pojďme ale k bitvě samotné. V první řadě je třeba upřesnit, kde vlastně onen Kressenbrun nebo Moravské pole leží. Rozhodně ne na Moravě.
Bitevní pole byste dnes našli na místě malého rakouského městečka Marchegg poblíž obce Groissenbrunn a asi 20 km jižně od Bratislavy. Název Moravské pole souvisí s tím, že se jedná o region dolního toku řeky Moravy. A pro úplnost: od místa oné slavnější druhé bitvy na Moravském poli je to první vzdáleno asi 30 km.
Bitva u Kressenbrunu
Vojska, která se střetla v bitvě u Kressenbrunu byla podle toho, co víme z historických záznamů, opravdu obří. Pokud bychom se na ně mohli spolehnout, jednalo se o jednu z největších bitev celého evropského středověku. Jako obvykle je ale třeba brát maximální odhady s velkou rezervou. Zkrátka a dobře, Přemysl Otakar II. měl k dispozici něco mezi 30 000 a 100 000 muži, jeho protivník něco mezi 35 000 a 140 000 muži. A teď si vyberte. Ať tak či onak, šlo nicméně o velkou bitvu a žádnou šarvátku.
O tom, jak bitva probíhala, máme také několik protichůdných reportů. Jedním z nich je popis bitvy z pera samotného Přemysla Otakara v podobě kopie jeho dopisu adresovaném papeži Alexandrovi IV. z kroniky Přibíka Pulkavy. Druhým potom Budínská kronika. Oba prameny pochází z doby několik desetiletí po bitvě a oba zdroje měly důvod „nadržovat“ jedné nebo druhé straně.
Hlavní rozpor spočívá v tom, kdo jako první porušil příměří, které mezi oběma vojsky dočasně platilo. Podle Přemysla Otakara II. to byl Bélův syn Štěpán, který přebrodil řeku a napadl se svými kumánskými oddíly české ležení. Ve chvíli, kdy se Češi zformovali, útočníky odrazili, a především těžká Otakarova jízda si potom poradila i s hlavní částí uherské armády.
Budínská kronika průběh bitvy popisuje úplně opačně. Přiznává, že se Štěpán brodil přes řeku v době, kdy ještě platilo příměří, ale právě v tu chvíli jej české vojsko napadlo. Ať již je pravdivá jakákoliv verze, výsledkem bylo drtivé vítězství českého vojska, které Bélu pronásledovalo až k hradbám dnešní Bratislavy. Tam byla poté uzavřena mírová smlouva stvrzená sňatkem. Přemysl Otakar II. se podruhé oženil a vzal si Kunhutu Haličskou, vnučku Bély IV.
Po bitvě u Kressenbrunu dosáhla moc Přemysla Otakara II. svého vrcholu. O osmnáct let později ale svedl o 30 km dále další bitvu, která bohužel ukončila jeho život i období rozšiřování českého království.
