Článek
Svatba Josefa II.
Budoucí císař Josef II. se Marii Terezii a Františku Štěpánovi Lotrinskému narodil v roce 1741 a již od mládí se profiloval jako někdo, kdo je pro roli vladaře přímo ideální. Od začátku se o politiku velmi zajímal, navíc byl plný ideálů a na budoucnosti monarchie mu velmi záleželo. To vše až do té míry, že se jako mladík vydal na cestu po korunních zemích, a to bez královského doprovodu. Josef II. cestoval v utajení pod falešnou identitou hraběte von Falkensteina. Tento přístup mu mimochodem zůstal i později a velmi známá je jeho zastávka u Slavíkovic na Třebíčsku, kde se dokonce postavil za pluh a vyoral celou brázdu, což v tehdejší Evropě vyvolalo poměrně velké pozdvižení.
Zájem o politiku a věci veřejné byl nicméně kompenzován nezájmem o věci jiné. Josef nejevil přílišný zájem o ženy a milostný život. Bylo ale jasné, že se oženit musí, neboť na tom záležela budoucnost země. Jeho matka, císařovna Marie Terezie, mu proto s pomocí rádců, především pak kancléře Kounice, vybírala manželku velmi pečlivě. Jeho otec, František I. Štěpán Lotrinský, který byl Josefovým pravým opakem, se zase ochotně ujal jeho výuky v praktických věcech týkajících se milostného života.
Svatba a nešťastný konec manželství
Marie Terezie vybrala Josefovi, tehdy arcivévodovi, za manželku princeznu Isabellu Parmskou. Ta byla mimo jiné vnučkou francouzského krále Ludvíka XV. Josef se svatby děsil, a dokonce se snažil svatbě bránit. To mu ale nebylo nic platné a v říjnu 1760 se ocitl před oltářem. Jenomže tam se stalo něco, co by mohlo naznačovat, že vše skončí happy-endem. Josef se do krásné Isabelly okamžitě zamiloval. Bohužel, ze strany Isabelly to bylo poněkud složitější.
Isabella byla komplikovaná již od dětství. Trpěla depresemi a fyzický kontakt s muži jí spíše odpuzoval. K tomu jí navíc ničily výčitky a nízké sebevědomí. Isabella o sobě pochybovala a bála se, že nenaplní požadavky, které se s rolí budoucí královny a císařovny pojily. Navenek ale nedávala nic znát a její manžel tak žil v představě, že je jeho manželství prakticky dokonalé. Koneckonců, mladou Isabellu si oblíbila celá královská rodina.
Josef II. se svojí manželkou Isabellou, Marií Terezií a svojí sestrou, Marií Kristínou.
Jediná osoba, ke které si byla Isabella schopná nalézt na vídeňském dvoře bližší vztah byla Josefova sestra Marie Kristina, oblíbená dcera své matky Marie Terezie. Obě ženy bydlely samozřejmě ve stejném paláci, a přesto si neustále dopisovaly. A protože se polovina dopisů dochovala, konkrétně ty, které psala Isabella Marii, historici jsou si poměrně jistí, že jejich vztah byl fyzický. Bohužel, dopisy mířící druhým směrem byly pravděpodobně zničeny, takže jisté pochybnosti mohou přetrvat, ale texty dopisů mluví poměrně jasnou řečí.
Na pozadí tohoto vztahu Isabella otěhotněla a v roce 1762 porodila dceru Marii Terezii. Šlo o extrémně náročný porod, který Isabella téměř nezvládla a ke všem jejím psychickým problémům se proto poté přidal i panický strach z dalšího porodu… Jenže přišlo další těhotenství, potrat a poté další. Když se blížilo ke svému konci, onemocněla Isabella neštovicemi. V nemoci předčasně porodila, dítě, opět holčička, však zemřelo hned druhý den. Isabella sama ji následovala o pět dní později.
Josefu II. se zhroutil svět a truchlil pro svoji ženu, kterou tolik miloval. Netušil přitom, že ona jejich manželství vnímala úplně jinak, a dokonce měla i jiný vztah – s jeho sestrou…
O rok později se na pokyn matky musel znovu oženit, avšak ke své druhé manželce, Marii Josefě Bavorské si nikdy nevybudoval žádný vztah a manželství bylo pouze podle všeho formální. I ji nicméně ztratil, shodou okolností také na neštovice. Ve věku sedmi let potom zemřela na zápal plic i Josefova dcera Marie Terezie. Ta představovala mimo jiné i poslední pouto, které s Isabellou měl.
