Článek
Zhoršující se situace
Po roce 1945 došlo k obnovení činnosti Československých aerolinií. Bylo jenom logické, že právě sem zamíří celá řada válečných letců, kteří po válce nechtěli zůstávat v armádě. A Československé aerolinie piloty potřebovaly, síť jejich linek byla totiž velmi hustá, na vnitrostátních i mezinárodních trasách se létalo opravdu hojně.
Přišel ale rok 1948 a bývalí piloti RAF začali být pod nejrůznějšími záminkami v ČSA postupně vyhazováni. Stále se tenčící skupina těch, kteří směli stále létat, si dobře uvědomovala, že je jen otázkou času, než dojde i na ně. Řada z nich proto začala uvažovat o útěku za hranice. Je logické, že jako piloti, kteří stále létali, zvolili právě cestu vzduchem. Nejobdivuhodnější akce se podařila skupině, která dokázala přeletět v jeden den hranice hned se třemi letouny.
Rozsáhlé spiknutí
Začátkem roku 1950 se utvořila skupina několika bývalých pilotů RAF a jejich kolegů z ČSA, kteří se rozhodli zorganizovat hromadný útěk na západ. Ten se měl týkat i jejich rodin. To bylo jedině logické, zvláště ti, kteří měli malé děti neměli na vybranou. Moc dobře věděli, že kdyby byli zatčeni, jejich manželky s malými dětmi by čekal extrémně tvrdý život.
Komunistický režim si nicméně riziko útěku bývalých příslušníků RAF dobře uvědomoval. Právě proto pro ně platilo nařízení, že mohou létat jen na vnitrostátních linkách a především: v letadle s nimi nikdy nesměli sedět jejich rodinní příslušníci.
Skupina proto naplánovala logisticky nesmírně náročnou operaci. Ta spočívala v tom, že útěku se budou účastnit tři letouny, každé startující z jiného letiště na jiné lince. Ženy budou sedět vždy v jiném letadle než jejich manželé, a navíc poletí pod svými dívčími jmény. Celému plánu samozřejmě napomáhal fakt, že oproti dnešní době prakticky neexistovala žádná bezpečnostní opatření a užitečný byl i fakt, že pracovníci ČSA, kteří vystavovali letenky byli do plánu také zasvěceni.
Letadla vzlétají
Zmíněnými třemi letadly byly tři „Dakoty“ DC-3 na linkách z Brna, Bratislavy a Ostravy. Jako první vzlétl z Brna stroj OK-WAR pilotovaný dvěma příslušníky RAF, kapitánem Klestilem a druhým pilotem Angetterem. Zatímco kapitán Klestil o plánu neměl ani ponětí, účastnila se jej také jedna letuška a navigátor.
Na tomto letu je nejzajímavější to, že kapitán Klestil, také západní válečný letec, nemohl být do plánu zasvěcen, neboť se vyjádřil v tom smyslu, že bez rodiny neodejde a natolik již nebylo možné celou akci rozšířit. Když si všiml, že druhý pilot mění kurz, se slzami v očích reagoval slovy „vy blbouni, vždyť já to organizoval taky“. Svoji rodinu ale odmítl v Československu nechat, a tak se s Angetterem domluvil, že bude svázán a omráčen, aby neměl s režimem posléze problémy. Naštěstí se i jemu později podařilo uprchnout.
Stejně jako ostatní letadla, i OK-WAR mířil do německého Erdingu v americké okupační zóně. Let proběhl bez problémů, pilot požádal o přistání a dostal jej. Teprve na letišti cestujícím došlo, že nejsou v Praze…
Dakotu OK-WDR pilotoval kapitán Světlík, také bývalý „Rafák“ a mezi cestujícími seděl kapitán Popelka, taktéž válečný pilot. Ten se po chvíli letu odebral do kabiny, kde převzal řízení po druhém pilotovi, který byl pod hrozbou zbraně zpacifikován. Spolu s navigátorem a mechanikem byli spoutáni, především ale proto, aby na nich neulpělo podezření, že se na únosu podíleli. Ani v tomto případě československé letectvo nezareagovalo a až k letišti doprovodily Dakotu ČSA americké stíhačky.
Poslední, třetí Dakota OK-WDS vystartovala z Bratislavy v 7:30. Za řízením seděl kapitán Doležal a ten nemusel nikoho pacifikovat, neboť v tomto letadle věděla o plánu celá posádka. Fascinující se, že na palubě byl shodou okolností agent StB. Ten se ale nevěnoval ani v nejmenším trase letu a popíjel s několika dalšími cestujícími slivovici. Fakt, že najednou z okénka viděl americké stíhačky a na letišti se mluvilo anglicky, ho ale nepochybně přivedl k rychlému vystřízlivění.
Fenomenální úspěch
Celá akce tak proběhla bez sebemenšího zádrhelu, což je naprosto fascinující. Třešničkou na dortu je fakt, že asi třetina cestujících pilotům rozhodně nic nevyčítala, a naopak se rozhodla v Německu zůstat. Ti zbývající byli posléze předáni československým úřadům a nevyhnuli se dlouhým výslechům. Především členové posádek měli skutečné problémy i přesto, že s únosem nic společného opravdu neměli. Většina z nich byla nakonec od ČSA vyhozena.
