Článek
Hořice na Šumavě a jejich prastará tradice
Městečko Hořice na Šumavě byste na mapě našli mezi Lipnem a Českým Krumlovem. Dnes zde žije necelá tisícovka obyvatel a historické centrum městečka jistě stojí za vidění. Tím nejvýznamnějším kulturním dědictvím, které daly Hořice světu, jsou ale Hořické pašijové hry. Již od roku 1816 zde místní obyvatelé každým rokem sami nastudují a předvádějí příběh Ježíše Krista, respektive události jeho posledních dní.
Již v 19. století si Hořické pašijové hry získaly značnou popularitu a v 80. či 90. letech sem na představení přijížděly desítky tisíc návštěvníků z blízkého i dalekého okolí. Hořičtí si význam představení pro svoji obec uvědomovali a starali se o to, aby měli návštěvníkům neustále co nabídnout. Profesor Josef Ammann z Českého Krumlova proto hru v 80. letech 19. století nově otextoval a v roce 1893 byly otevřeny nové prostory pro představení, tzv. Pašijový dům.
Zásadní událost nastala v roce 1896. Jedním z návštěvníků představení v Hořicích byl jistý Charles Smith Hurd, Američan, který zastupoval obchodní zájmy bratrů Lumiérových, tedy vynálezce kinematografu, kteří jen o rok dříve uskutečnili v Paříži vůbec první veřejné promítání. Hořické pašijové hry pana Hurda natolik oslovily, že se rozhodl další představení natočit.
První scéna zobrazovala samotný příchod Hořických:
Natáčení Hořických pašijových her
V roce 1897 se tak Charles Hurd do Hořic vrátil. Spolu s ním pak dorazil celý filmový štáb pod vedením Waltera Freemana, který stál i za kamerou. Kvůli natáčení se tentokrát muselo představení odehrát venku, a nikoliv v Pašijovém domě, kde nebylo možné vytvořit potřebné osvětlení. Jinak ale zůstalo vše stejné, včetně herců, kterými byli místní obyvatelé. Víme proto, že roli Krista ztvárnil Johann Wiltschko a pannu Marii jistá Anna Weinziegerová.
Natočeno bylo 1524 metrů filmu a ve finální verzi mělo dílo asi 50 minut. Premiéru měl film 22. listopadu 1897 v americké Philadelphii. U nás však příliš velkou odezvu neměl. Zajímavé je, že se nelíbil ani českým, ani německým nacionalistům. V rakousko-uherském tisku si tak mohli lidé přečíst jen krátkou zprávu o tom, jaké úspěchy film za mořem slaví. V průběhu mnoha dalších let jej v USA viděly miliony diváků a promítal se ještě před první světovou válkou. Promítání vždy probíhalo s doprovodem živé hudby, případně se vstupy někoho, kdo dění na plátně komentoval.
Filmoví historici v moderní době zjistili, že Hořický pašijový film z roku 1897 je druhým nejstarším hraným filmem historie. Dlouho byl považován za ztracený, až byly v jednom španělském filmovém archivu identifikovány alespoň fragmenty filmu, které si můžete prohlédnout i zde.
A Hořické pašijové hry? Ty se konají dodnes a snaží se o zápis na seznam UNESCO.
Zdroje informací: https://www.kampocesku.cz/clanek/31716/horicky-pasijovy-film
