Článek
Ferdinand I. Dobrotivý
Budoucí panovník, kterého dnes známe jako Ferdinanda I. Dobrotivého, se narodil v roce 1793 císaři Františkovi II. a Marii Terezii Neapolsko-Sicilské, tedy jeho druhé manželce. Už od jeho narození bylo zřejmé, že mu osud krutě nepřál. Nešlo však o osud, nýbrž o špatný genetický fond.
Jeho rodiče byli totiž poměrně blízcí příbuzní. Konkrétně šlo o bratrance se sestřenicí. Abychom byli ještě konkrétnější, tak Ferdinandův děd ze strany otce a babička ze strany matky byli sourozenci.
Ferdinand měl celkem 11 sourozenců, 5 z nich zemřelo v raném věku a část těch ostatních trpěla nejrůznějšími neduhy. Dá se říct, že Ferdinand na tom z nich byl skoro nejlépe. I na něm ale byla tzv. genetická degenerace jasně patrná. Navíc se narodil při velmi těžkém porodu, ze kterého si také odnesl následky.
Ferdinand trpěl hydrocefalem (nápadně velká hlava), měl křivici a neúměrně krátké nohy a ruce. K tomu se u něj navíc neustále objevovaly tiky a křeče, díky nimž měl na obličeji prakticky permanentní „škleb“. Co však bylo ze všeho nejhorší, trpěl velmi častými záchvaty epilepsie.
Díky všem těmto neduhům se učil velmi dlouho chodit do schodů nebo jíst a pít tak, aby jídlo a pití nelétalo všude kolem. Díky všem těmto skutečnostem se brzy začalo předpokládat, že je slabomyslný a ve Vídni se mu začalo přezdíval „der arme Trottel Nandel“. Nandel byla jeho dětská přezdívka a slovo Trottel asi není třeba překládat. Jenomže zdání klame.
Ferdinand I. nebyl žádný hlupák
Ferdinandova výchova a výuka byla skutečně velmi opožděná, jenomže ne jeho vinou. Tehdejší lékaři mu totiž naordinovali absolutní klid. Jinými slovy, zakazovali mu třeba hrát šachy, učit se, a dokonce i chodit na procházky. To jediné, co mohl dělat, bylo koukat z okna paláce. Není těžké si představit, že to psychickému stavu zrovna nepřidá. Jedinou Ferdinandovou zábavou bylo údajně to, že si vlezl do koše na odpadky a v něm se kutálel po místnosti.
Naštěstí ale jeho otec, císař František, řekl v jednu chvíli dost, vyměnil lékaře a ten naopak začal Ferdinanda vzdělávat a rozvíjet. Jak to šlo? Ferdinand I. se naučil pět jazyků, kromě němčiny také italštinu, latinu, francouzštinu a češtinu. Mimochodem, žádný jiný habsburský panovník česky nemluvil. K tomu hrál velmi dobře na trubku a klavír a zajímal se o botaniku i nejnovější vědecké a technické pokroky.
Další z portrétů Ferdinanda I.
Ferdinand jako panovník
V roce 1832 měl Ferdinand několikrát namále. Nejprve na něj byl spáchán neúspěšný atentát. Atentátník měl dostat trest smrti, ale sám Ferdinand se za něj postavil dotyčný tak odešel s doživotním vězením. Je však pravděpodobné, že pokus o atentát jej natolik rozrušil, že se jeho zdravotní stav zhoršil. V období okolo Vánoc měl i 20 epileptických záchvatů denně a lékaři už mu prorokovali brzkou smrt. Ferdinand se z toho ale dostal, byť záchvaty byly od té doby častější než předtím.
Když v roce 1835 zemřel jeho otec, z Ferdinanda se stal rakouský císař a později i český král (poslední korunovaný, korunovace proběhla v Praze 7. září 1836). Reálnou moc ale Ferdinand neměl, jeho otec totiž zařídil, aby namísto něj vládla tříčlenná Státní rada. V té byl kníže Metternich, hraběte Kolowrat a Ferdinandův strýc arcivévoda Ludvík I. To však nebyla příliš dobrá volba, neboť tohle trio se prakticky nikdy na ničem neshodlo a problémy monarchie proto zůstaly do jisté míry stejně tak neřešené, jako kdyby vládl Ferdinand. Je třeba znovu zdůraznit, že Ferdinanda vyřadily z panování časté záchvaty a s nimi spojené obtíže jako prudké změny nálad apod., nikoliv to, že by byl slabomyslný, jak se tradovalo a občas stále traduje.
Abdikace a konec života
Když se v roce 1848 prohnala Evropou vlna revolučních bouří, Ferdinand byl nucen abdikovat a na jeho místo nastoupil František Josef I. (nebyl Ferdinandův syn, neboť Ferdinand děti neměl, byť byl ženatý).
Ferdinand potom žil v Praze až do své smrti v roce 1875 (dožil se tedy na svoji dobu i přes četné zdravotní problémy úctyhodného věku 82 let) a nutno podotknout, že u Pražanů byl v té době velmi oblíbený. Často vyrážel na procházky, při nichž rozdával dětem sladkosti nebo chudým almužnu.
