Článek
Kdo byla Fráňa Zemínová
Františka Zemínová (některé prameny používají krátký tvar Zeminová) se narodila v roce 1882 v obci Dolní Chvatiny na Kolínsku. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by snad měla nějak vyčnívat z kontextu své doby. Byla nejmladší z celkem dvanácti dětí, jako mladá vystudovala obchodní školu a následně nastoupila jako účetní v nakladatelství v Praze. Již tento fakt začal ukazovat na to, že se nehodlá ubírat směrem, který byl pro tehdejší společnost standardní. Byla feministkou, měla silné sociální cítění a v tomto směru se také hodlala angažovat.
Od roku 1897 byla aktivní ve Straně národního dělnictva československého (později přejmenovaná na Československou stranu národně socialistickou) a v roce 1912 do strany přímo vstoupila. Už v roce 1898 šla v samotném čele prvomájového průvodu na Žofín a v roce 1905 společně s Františkou Plamínkovou stála u zrodu Výboru pro volební práva žen. Velkou měrou se tak podílela na zvolení první české poslankyně Sněmu království českého, tedy Boženy Vikové-Kunětické. Fráňa, jak jí říkali přátelé, chtěla jít v jejích stopách.
Františka „Fráňa“ Zemínová byla bojovnicí za ženská práva a za demokracii. Nevyhnutelně se tak střetla s fašismem, nacismem i komunismem.
Osobnost veřejného života
Rozsah činnosti Fráni Zemínové byl velmi široký. Stala se předsedkyní Ústředního výboru národně sociálních žen a dívek, veřejně vystupovala, psala do ženských časopisů jako Ženské snahy, Ženský obzor, Vesna nebo Časopis učitelek. Fráňa neváhala za svoji věc bojovat, občas i způsobem, který leckomu nebyl po chuti.
Ve svém projevu při pohřbu spisovatelky Terézy Novákové si např. neodpustila poznámku o tom, že na smutečních oznámeních a v nekrolozích bylo uváděno nejprve to, že šlo o vdovu po c. k. profesoru a až potom bylo zmiňováno, že je spisovatelkou. V roce 1902 se dokonce ocitla u soudu, který posuzoval, do jaké míry se dopustila urážky armády, císaře a jeho rodiny. Soud jí obžaloby zprostil, což mimochodem opět ukazuje na to, že Rakousko-Uhersko bylo oproti našim klišovitým představám v kontextu své doby fungujícím právním státem. Ale to jen na okraj.
Za první světové války zcela otevřeně podporovala T. G. Masaryka a horovala pro samostatný český stát. Kvůli tomu byla pod přísným dohledem policie a měla zákaz pobytu v Praze. I přesto ale své názory tajit nepřestala. Po vzniku Československa se stala místopředsedkyní Československé strany národně socialistické a jako taková se stala členem Revolučního národního shromáždění. Byla tedy jednou z těch, kdo zvolili T. G. Masaryka prvním prezidentem.
Z politiky už potom nezmizela a poslankyní byla v celém období 1918-1948 (samozřejmě s výjimkou doby okupace). V politice byla nesmírně aktivní a otevřeně říkala, že poslankyně, které se Sněmovně jen sedí a neprojevují se, jsou boji za ženská práva spíše na obtíž. Přes své postavení zůstala vždy extrémně skromnou. Fráňa Zemínová se nikdy neprovdala a zůstala bezdětná, v rodině měla blízký vztah s matkou a neteří. Ji samotnou ale čekaly těžké časy.
Boj s nacismem a komunismem
V Parlamentu se mnohokrát dostávala do konfliktu se svými kolegy i jinými osobnostmi veřejného života. Hned několikrát byl podán návrh na zbavení poslanecké imunity. Nikdy ale nebyl přijat. I když byla politicky orientována levicově, komunisty tvrdě kritizovala a byla jednou z těch, kteří ostře vystoupili proti Klementu Gottwaldovi po jeho slavném projevu, v němž jasně řekl, že komunisté se jezdí do Moskvy učit, jak demokratům „zakroutit krkem“. Ve třicátých letech také varovala před nastupujícím fašismem a již v té době jí bylo vyhrožováno fyzickou likvidací. Fráňa se ale odmítla skrývat, a i nadále veřejně vystupovala. Mimochodem, v té době přivedla do politiky i Miladu Horákovou.
Po okupaci jí hrozilo extrémní nebezpečí, zasáhla ale náhoda. Ve stejnou dobu totiž zemřela její švagrová, která se shodou okolností také jmenovala Františka. Gestapo a protektorátní úřady ale měly za to, že zemřela přímo ona. Za války se tedy musela skrývat, resp. neupozorňovat na sebe, přímo po ní ale nebylo pátráno.
Od roku 1943 ale přesto začala organizovat podzemní organizaci národně sociálního hnutí a osobně se účastnila Pražského povstání. Po válce byla dokonce služebně vůbec nejstarší členkou nového Parlamentu. Na Československem se ale začala stahovat nová temná mračna. Po válce se věnovala sociálním tématům typu kojenecká úmrtnost apod. Současně kritizovala sílící komunistický vliv a v mnoha svých dopisech jasně psala „jde o všechno“.
Komunisté jí sice nabídli možnost „přestupu“ s tím, že jí přijmou za svojí, to ale odmítla a na základě toho začala čelit silné perzekuci. Byla ctitelkou Masarykových ideálů a na tuto nabídku prostě nemohla přistoupit. V roce 1949 byla proto zatčena v rámci „odhalení“ rozsáhlé protistátní národně socialistické skupiny. Tu měla dokonce vést. Její proces se nakonec spojil s procesem Milady Horákové, z níž komunisté udělali hlavní postavu.
Zemínová musela podstoupit výslechy sovětských poradců, mnohahodinové, brutální, spojené s extrémním psychickým nátlakem. I přesto ale dokázala při vlastním soudním líčení mluvit sama za sebe, mnohokrát nedodržela vnucený scénář a oponovala. Nakonec byla odsouzena k trestu odnětí svobody na 20 let, peněžité pokutě, zabavení majetku a ztrátě občanských práv. Z vězení vyšla po 11 letech v době amnestie prezidenta Novotného. Ve vazbě prodělala dva infarkty a s velmi podlomeným zdravím dožila do roku 1962, kdy ve věku 80 let zemřela.
Zdroje informací: https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/2505-frantiska-frana-zeminova
