Článek
Kdo byl František Kobzík
František Kobzík se narodil dne 22. března 1914 v Břeclavi jako jedno ze sedmi dětí do rodiny železničáře Tomáše Kobzíka (otec pracoval u dráhy jako zámečník). František otce následoval a po absolvování klasického vzdělání v podobě obecné školy a čtyř let školy měšťanské nastoupil do učení jako zámečník a soustružník. Od mládí byl František Kobzík aktivním sportovcem, konkrétně se věnoval veslování.
Ve svém sportu se vypracoval v naprostou špičku a v červenci 1936 vyhrál Mistrovství republiky konané toho roku v Roudnici nad Labem. Ve stejném roce pak byl nominován na Olympijské hry v Berlíně. Československá osma se do finále, které nakonec ovládla americká posádka, neprobojovala, přesto ale reprezentovala velmi dobře a důstojně.
Závod osmiveslic na Olympijských hrách v Berlíně v roce 1936 s účastí Františka Kobzíka.
V prosinci téhož roku pak musel nastoupit povinnou vojenskou službu, nejprve u 12. roty 40. pěšího pluku, poté u 8.roty 10.pluku. V rámci vojenské služby absolvoval i poddůstojnickou školu. Do civilu měl odejít 1. října 1938, takže jej v uniformě zastihla mnichovská krize i všeobecná mobilizace.
Po přijetí mnichovského diktátu byl z armády propuštěn dne 9. října 1938. V okleštěné republice nejprve začal pracovat ve svém původním břeclavském zaměstnání. S nastalou situací se ale v žádném případě nesmířil a po definitivním obsazení Čech a Moravy nacistickým Německem pro něj neexistovala jiná možnost než odchod do zahraničí.
František Kobzík za druhé světové války
Osud Františka Kobzíka byl velmi podobný osudům mnoha dalších mužů, kteří se odmítli podrobit okupační moci. Do Polska přešel František Kobzík 1. června 1939. Zde potom vstoupil do francouzské cizinecké legie, jejíž výcvik absolvoval v proslulém táboře Sidi bel Abbes. Po vypuknutí druhé světové války v Evropě mohl podle dohody v září vstoupit do Československé zahraniční armády, konkrétně k 2. pěšímu pluku československé jednotky ve Francii.
Francie ale padla a František Kobzík byl s mnoha dalšími v červenci 1940 evakuován na lodi Rod El Farag do Anglie. Zde na podzim 1941 dobrovolně vstoupil k 2. odboru MNO, tedy skupině zvláštních operací. Postupně absolvoval paravýcvik, sabotážní kurz, špionážní kurz i kurz konspirativního boje.
Zařazen byl do výsadku Carbon, který svoji misi započal 12. dubna 1944. Jednalo se o čtyřčlenný výsadek ve složení František Bogataj, Jaroslav Šperl, František Kobzík a Josef Vanc. Úkolem výsadku byla zpravodajská činnost na Moravě a příprava na chvíli, kdy se přiblíží fronta. V tu chvíli měli organizovat povstání.
František Kobzík: olympionik a člen paravýsadku Carbon.
Již samotný seskok se ale nepovedl. Došlo k němu v prostoru obce Vacenovice na Slovácku, ale čtveřice se nesešla. Spolu s Josefem Vancem hledal František Kobzík pomoc v Uherském Hradišti na kontaktních adresách. Tam je ale nikdo nepřijal a oba proto museli odejít do lesů.
Jen těžko si lze představit psychický tlak, kterému museli čelit, ve spojení s fyzickou únavou. Dne 6. května se rozhodli přespat na půdě domu bývalého legionáře Františka Lukáše v obce Rudice. Bohužel je na půdě objevila jeho žena, která se šla poradit s manželem a ten zase vyrazil za starostou obce.
Oba se rozhodovali s vědomím, že může jít o provokatéry gestapa. V celém kraji platila navíc pohotovost pro všechny bezpečnostní složky, neboť se zde měli pohybovat dva uprchlíci z totálního nasazení, kteří předtím zastřelili policistu. Lukáš a starosta nakonec tlak nevydrželi a ve strachu z toho, že jde o provokatéry, vše oznámili na četnické stanici. Četníci s posilami z okolních obcí dům obklíčili a vyzvali oba muže k tomu, aby sešli dolů a identifikovali se.
V tu chvíli ale zazněly dva výstřely. I když si četníci mysleli, že míří na ně a začali střílet také, ve skutečnosti šlo o výstřely, kterými oba výsadkáři ukončili svůj život.
Tragický konec
Nabízí se otázka, proč se Kobzík s Vancem odhodlali k sebevraždě hned v prvním okamžiku. I když byla jejich situace velmi vážná, malá naděje pořád ještě zbývala. V první řadě se mohli alespoň pokusit s četníky dohodnout, řada z nich by s nimi jistě sympatizovala a kdo ví, třeba by je nechali uprchnout. Stejně tak by se jako špičkově vycvičení vojáci určení pro speciální operace mohli pokusit prostřílet, četníci byli sice v převaze, ale oba je svými schopnostmi převyšovali a šanci na úspěšný útěk teoreticky měli.
Je ale třeba znovu se zamyslet, v jakém stavu absolutního fyzického a psychického vyčerpání se oba nacházeli. Jen těžko se můžeme vžít do jejich situace, tu si nikdo z nás asi neumí ani představit. Oba každopádně zvolili naplnění své přísahy, a i přes svůj stav odmítli padnout do rukou nepříteli, kterému by je četníci pravděpodobně předali.
Připomínka hrdinů druhé světové války je důležitější, než kdy dřív
Osud Františka Kobzíka nám připomíná, jakého hrdinství a maximálních obětí byli naši předci schopni. Zdá se, že přichází doba, kdy bude třeba se jejich odvahou a vlastenectvím (tím skutečným, které je spojeno s útrapami a ochotou k obětem, nikoliv tím, které se projevuje jen máváním vlajkou) inspirovat stejně, jako jejich generaci inspirovaly činy otců a dědů, kteří vybojovali republiku jako legionáři. Ani fakt, že právě bývalý legionář byl příčinou jejich konce, na tom nic nemění.
Zdroje informací: https://www.valka.cz/topic/view/61367#221308
