Článek
Fridrich Falcký na českém trůně
Po nástupu katolíka Ferdinanda II. z rodu Habsburků se české stavy obávaly omezení svých práv. A nutno podotknout, že právem. Zejména náboženské svobody garantované Rudolfovým majestátem z předchozích let začaly být omezovány. Napětí potom vyvrcholilo známou defenestrací královských místodržících ze dne 23. května 1618 na Pražském hradě. Tato událost odstartovala otevřené povstání proti Habsburkům.
České stavy proto v létě 1619 sesadily právním aktem Ferdinanda II. z českého trůnu a rozhodly se zvolit nového panovníka. Volba padla právě na Fridricha Falckého. V tento moment to vypadalo logicky, koneckonců Fridrich Falcký byl „papírově“ opravdu dobrou volbou. Dopadlo to ale velmi špatně, vlastně spíše tragicky.
Kdo byl Fridrich Falcký
Fridrich Falcký pocházel z významného rodu Wittelsbachů, což mu dávalo titul falckého kurfiřta. Byl také hlavním představitelem tzv. protestantské Unie. Navíc byl velmi vzdělaný a sečtělý, mluvil několika jazyky a živě se zajímal o nejnovější výdobytky vědy. Fakt, že byl v pravém smyslu sportovec a chodil plavat i sáňkovat, jistě v jeho době leckoho překvapil, na škodu to ale samo o sobě určitě nebylo. Fridrich Falcký měl potom ještě jednu potenciální výhodu. Tou byla jeho manželka Alžběta, dcera anglického krále. A mít za královnu dceru anglického krále připadalo českým stavům jako něco, čeho by šlo využít.
Fridrich Falcký přezdívaný „Zimní král“.
Jak jsme psali, teoreticky to vše vypadalo dobře. Jenomže realita byla složitější. Dostáváme se totiž k osobnostním charakteristikám Fridricha Falckého. Byl snadno ovladatelný, nerozhodný a především: o Čechách nevěděl vůbec nic. Nebyl ani příliš bystrý a nebyl schopen realisticky posoudit moc a sílu Habsburků, ani své reálné možnosti. Ne snad, že by se nesnažil shánět peníze pro bojující vojska českých stavů, vůbec mu to ale nešlo. Vraťme se ale k jeho příjezdu do Prahy.
Od velkolepého uvítání po vyplenění chrámu sv. Víta
Češi nového krále vítali většinou s nadšením a vkládali do něj velké naděje. Jeho cesta do Prahy vedla přes řadu měst českého království a všude pro něj byla připravena slavnost, hostina či jiná kratochvíle. Jenže už tady se začalo projevovat to, co jsme psali v minulém odstavci. Fridrich o zemi, které měl vládnout, vůbec nic nevěděl.
Když mu bylo při příjezdu přichystáno představení v podobě stylizované husitské bitvy s nezbytným bojovým vozem, Fridrich vůbec netušil, co mu je předváděno. Šlo přitom o symboliku, o zdroj národní hrdosti (slovo národní berme s rezervou, nelze to chápat v dnešním pojetí). Fridrich předpokládal, že se jedná o humornou scénku a smál se jí. To bylo něco, co se přítomných samozřejmě hluboce dotklo.
Kdyby zůstalo u jednoho společenského přešlapu, nic moc by se samozřejmě nestalo. Jenomže Fridrich bohužel pokračoval v podobném duchu i nadále. Na Pražany byl Fridrich extravagantní třeba proto, že chodil plavat do Vltavy. I to by jistě šlo omluvit nebo mu to spíše přičíst k dobru (i když jen z dnešního pohledu). Přišlo ale známé „vyčištění chrámu sv. Víta“.
Bitva na Bílé hoře byla vrcholem všech selhání Fridricha Falckého.
Fridrich Falcký byl kalvinista, což znamená, že jeho vztah k praktikování náboženství byl značně odlišný než u katolíků i než u většiny dalších protestantů. Nejviditelnějším rozdílem bylo odmítání výzdoby chrámů a kostelů včetně obrazů, oltářů, a dokonce i Krista na kříži. Protože nepřípustné bylo podle kalvinistů vše, co nemá přímou oporu v Bibli, odmítali také kult svatých, a tudíž i uctívání relikvií. Těch relikvií, s jejichž pomocí chtěl Karel IV. vytvořit z Prahy centrum tehdejšího křesťanského světa…
Fridricha Falckého silně ovlivňoval jeho dvorní kazatel Abraham Scutlet. Hlavně na jeho popud došlo v roce 1619 k tzv. „vyčištění chrámu“. V praxi to znamenalo, že byly rozbíjeny oltáře, sochy, obrazy, a dokonce se pálily relikvie. A to byla velká chyba. Češi jednak nebyli kalvinisté a pro většinu z nich to bylo přece jen moc. A hlavně: chrám sv. Víta není jen velký kostel. Je to stejně tak státní symbol, místo korunovace českých králů i místo odpočinku mnoha z nich. To byla další věc, kterou Fridrich Falcký vůbec nepochopil. Kdyby se na začátku 17. století dělaly průzkumy popularity, Fridrich Falcký by zažil velký „sešup“. Mimochodem, debata o církevních restitucích v 21. století ukázala, že vztah Čechů ke katedrále se vlastně nezměnil. I dnes jí chápeme nejen jako sakrální stavbu, ale i jako jeden ze symbolů české státnosti.
Potupný útěk z Prahy a zničený odkaz
„Korunu“ nasadil Fridrich Falcký svému panování chováním v osudný den bitvy na Bílé hoře. Nejprve se k vojsku vůbec nepřipojil a dal přednost obědu. Když se potom na bojiště vydal, potkal svoji prchající armádu. Přitom ještě nebylo nic ztraceno, pokud by se v tuhle chvíli skutečně chopil své funkce vrchního velitele, stále bylo možné začít vojsko znovu organizovat, přeskupit a buď podniknout protiútok nebo se alespoň opevnit v Praze a tam přečkat nastupující zimu. Bitva na Bílé hoře byla ve skutečnosti spíše drobnou šarvátkou a nebýt liknavosti a neschopnosti Fridricha Falckého, nebyl důvod, aby se z ní stala strategická porážka. To, že Fridrich potom z Prahy doslova utekl poněkud potupným způsobem, kdy naskočil na kozlík kočáru své ženy, už byla jen pověstná třešnička na dortu.
Otázkou samozřejmě zůstává, jak dlouho by mohlo stavovské povstání přežít. Ekonomická i vojenská síla stála jednoznačně na straně Habsburků. O to ale až tolik nejde. Fridrich Falcký zkrátka zklamal na celé čáře.
