Článek
Současná historie
Je třeba říct, že aktuální dění tohoto typu není pro historický blog vzdáleným tématem. Známé rčení praví, že i zítřejší budoucnost bude pozítří včerejší minulostí. Jinými slovy, jsme součástí procesu tvorby historie. A včerejšek v ní zůstane zapsán velmi výrazně. To, k čemu včera došlo je naprosto bezprecedentní a nemá to v naší novodobé historii obdobu.
Prezident Petr Pavel obvinil ministra zahraničí Macinku z vydírání. Na rozdíl od běžné praxe zamlčování detailů také transparentně zveřejnil SMS zprávy, ke kterým jeho obvinění směřovalo. Ve veřejném prostoru začaly zaznívat různé názory, mezi nimi i ten, podle kterého je sice Macinkovo chování za hranou, ale prezident Pavel neměl SMS zprávy zveřejňovat. Proti tomuto názoru bychom se chtěli jednoznačně vymezit. Je naopak velmi dobře, že k tomuto kroku prezident přikročil, jakkoliv je to pro každého, kdo to s touto zemí smýšlí dobře, velmi bolestné.
Jak jsme uvedli v titulku: číst si o historii je mnohem snazší než sledovat její špatné okamžiky v přímém přenosu.
Prezident Pavel nepřistoupil na Macinkovu hru
Prvním argumentem, který kritici prezidenta používají, je ten, že šlo o soukromou konverzaci. Jedná se samozřejmě o nesmysl. Když píše ministr zahraničí prezidentu republiky (lhostejno zda prostřednictvím jeho poradce) o zahraniční politice, nejedná se ani náhodou o soukromou konverzaci. Taková interpretace je z logiky věci naprosto vyloučená.
I kdyby ale šlo o konverzaci soukromou – opakujeme, že to není ani vzdáleně tento případ – výhružná a vyděračská zpráva nemá žádný nárok na jakoukoliv ochranu. Adresát má stoprocentní nárok oznámit to policii a zveřejnit zprávy tak, jak se mu zlíbí. Je to nedílná součást jeho obrany.
Co je ale hlavní a podstatné: ve chvíli, kdy by Petr Pavel zprávy nezveřejnil, přistoupil by tím na tento způsob komunikace a jednání. Ten je ale naprosto nepřípustný. Nejde říct „dobře děje se to, ale na veřejnosti se o tom nemluví, abychom nepoškozovali obraz vlády“. Naopak, toto mafiánské chování je třeba utnout hned v začátcích.
Absolutní neúcta ministra Macinky
Slovům ministra Macinky o tom, že nešlo o žádné vydírání, nýbrž o způsob vyjednávání, opravdu nebudeme věnovat přílišný prostor. To je pod úroveň každého slušného člověka. Jistě lze situaci, kdy únosce drží pistoli u hlavy oběti a mluví přitom s policií, označit za způsob vyjednávání. To, jak to nazveme ale vůbec nic nemění na podstatě situace, která je samozřejmě odporná a vyděračská. Mimochodem, kdo si kdy dovolil vydírat prezidenta republiky? Adolf Hitler vydíral před 15. březnem Emila Háchu, později potom Reinhard Heydrich. Nějaký další příklad?
Chování ministra Macinky je nejen odporné svojí podstatou, je také demonstrací jeho naprosté neúcty k úřadu prezidenta republiky a vůbec k výkonu veřejné funkce. Nesmíme zapomínat na to, že podstatou celé věci je to, že Macinka vyžaduje jmenování stranického kolegy do ministerského křesla a kvůli tomu je schopen měnit zahraniční politiku státu. Tedy nikoliv dělat jako ministr zahraničí to, co považuje za nejlepší pro stát, ale to, o čem si myslí, že donutí prezidenta Pavla plnit jeho přání. Význam tohoto momentu nelze dostatečně zdůraznit. Jedná se o monumentální precedent, který nemá v naší moderní historii obdobu. To samo o sobě je absolutní diskvalifikací Macinky z jakékoliv veřejné funkce.
Nekončíme, pokračujeme
Ve výčtu absolutně děsivých faktů úterního odpoledne by bylo možné pokračovat ještě dlouho. Mimoděk ministr Macinka prozradil, že blokace prodeje letounů L-159 Ukrajině vůbec není motivována jakýmsi odborným stanoviskem armády (to už koneckonců vyvrátil i náčelník generálního štábu) ale slouží opět jen a pouze jako prostředek pro vydírání prezidenta republiky. Jak něco takového vůbec okomentovat? Tohle zpracovat, to chce asi čas.
I po zveřejnění SMS zpráv ale ministr Macinka nezařadil zpátečku. Naopak, v rozporu se samotnou podstatou fungování veřejného činitele zakázal novinářům z Deníku N přístup na svoji tiskovou konferenci. Na té potom bez jakékoliv sebereflexe pokračoval v útocích na prezidenta.
Závěr
V úterý odpoledne se Česká republika změnila. Bez ohledu na voličské preference si nyní můžeme být všichni jistí tím, že ministr zahraničí má při výkonu své funkce na mysli jeden hlavní zájem. Nejde o prosperitu či bezpečnost České republiky, jde především o protlačení kumpána do ministerského křesla. A to je naprosto děsivé.
