Článek
V době před první světovou válkou byly oblasti Jižního Tyrolska (ve výrazně větším rozsahu, než v jakém leží dnešní Jižní Tyrolsko) součástí Rakouska-Uherska a ležela zde hranice mezi monarchií a Itálií. Když vypukla první světová válka, Itálie se jí neúčastnila. Muži z rakousko-uherského Jižního Tyrolska ale museli narukovat a byli nasazeni většinou v Haliči.
Vše se změnilo v roce 1915, kdy Itálie vstoupila do války. Bylo jasné, že Jižním Tyrolskem bude probíhat fronta. Úřady proto nařídily evakuaci obyvatel celé oblasti a jejich přesun do vnitrozemí, konkrétně do Rakouska, do Čech a na Moravu.
V celém Jižním Tyrolsku bylo před válkou asi 386 000 lidí, 60 tisíc z nich byly muži v odvodním věku, kteří zamířili po mobilizaci na frontu. Region muselo nakonec opustit 114 000 lidí, z toho 20 tisíc do Čech a 50 tisíc na Moravu. Asi 11 tisíc z nich pak pocházelo z údolí Ledro. Další lidé byli z Trenta, Riva del Garda, z Rovereta, Borgo, Monfalcone a řady dalších míst. Je třeba si uvědomit, že jejich přesun musel proběhnout velice rychle, v řádu několika málo dnů či spíše hodin.
Obyvatelé měli povoleno vzít si jen 15 kg osobních věcí, museli odevzdat veškerý dobytek a zanechat své domy odemčené. Ve vlaku či na povozech opustili své domovy, aniž by věděli, kdy a za jakých okolností se do nich vrátí.
Kde všude Italové u nás přebývali? Míst byla celá řada. V Čechách to byly především obce Buštěhrad, Chýňava, Doksy, Dřetovice, Nový Knín, Milín, Příbram, Ptice, Svárov, Železná, Všeň či Stříbro. Na Moravě šlo třeba o Valašské Meziříčí.
Italové v Českých zemích
Když Italové do Čech a na Moravu dorazili, jejich ubytování bylo zajišťováno improvizovaně – v kasárnách, školách, nevyužívaných domech i kostelích. Poté ale začali být umisťováni do domácností. Šlo samozřejmě o umisťování povinné. V některých případech museli Češi i Italové spát společně v jedné místnosti, jindy bylo možné situaci vyřešit jinak, sdílení kuchyně a dalších prostor domu se šlo ale vyhnout jen těžko.
Uprchlíci se následně zapojovali do života v regionu, kde se ocitli. Muži pracovali v zemědělství a v továrnách, ženy často v domácnostech a pomáhaly českým ženám. Pro děti byly zřízeny zvláštní školy v italštině, někdy celé italské třídy. Vyučovalo se většinou německy, náboženství pak italsky, o což se starali italští kněží.
Navzdory úvodním obtížím a přirozené nedůvěře, nemluvě o komunikační bariéře, vznikly mezi místními obyvateli a Italy postupně pevné vazby. Italské děti si začaly hrát s českými a tím nejpřirozenějším způsobem se učili česky. Platí to i pro dospělé. Společných aktivit začalo přibývat, Češi začali oceňovat snahu a pracovitost Italů a ti zase prezentovali svoji vlastní kulturu.
S tím příjemným ale přicházelo i to nepříjemné. Pobyt v českých zemích pro Italy často znamenal i nutnost přijmout jiné klimatické podmínky. Mnozí proto trpěli nemocemi z nachlazení, zejména pak zápaly plic, které se často stávaly příčinou úmrtí. V mnoha obcích je proto dnes na mnoha hřbitovech tolik hrobů s italskými náhrobky.
Tímto způsobem Italové postupně navázali s lidmi u nás velmi silné vztahy. Po skončení války a vzniku Československa začaly úřady intenzivně pracovat na návratu italských vysídlenců do vlasti. Uprchlíci odjížděli domů v roce 1919. Mávali přitom italskými praporky a současně provolávali slávu československé republice.
Doma ale na navrátilce čekal šok. Přes jejich region se přehnala fronta. Celé vesnice byly zničeny a nezbylo z nich nic jiného než hromada sutin. Italové se tak po návratu domů museli pustit do práce a znovu si vybudovat své domovy. Na České země ale nezapomněli, a dokonce i dnes, po více než sto letech, jejich potomci udržují kontakt s potomky těch, kteří italské uprchlíky ve svých obcích ubytovali.
Česko-italské vztahy mají v tomto bodě velmi silné propojení a vazbu. Přesto o této zajímavé kapitole našich dějin mnoho lidí ani netuší.
