Článek
Tažení na Prahu
Ve zmíněném roce 1448 panovalo období bezvládí, v němž se naplno projevily spory mezi husitskými či kališnickými šlechtici na straně jedné a těmi katolickými na straně druhé. Na kališnickém sněmu v Kutné Hoře v červnu 1448 byla proto ustavena tzv. Poděbradská jednota. Jejím vůdcem se stal Jiří z Poděbrad a Jednota si jako hlavní cíl stanovila dobytí Prahy, tedy politického centra země. Ta byla sice v rukou husitů, ale „jiných“, konkrétně těch konzervativních.
Koncem srpna 1448 se vojsko pod velením Jiřího z Poděbrad čítající asi 9 000 mužů včetně šlechticů jako Jindřich z Dubé nebo Jindřich z Lipé přiblížilo k Praze. Své ležení rozložilo v okolí Běchovic a Počernic, dnes jde samozřejmě o součásti Prahy. Oficiálně byla výprava prezentována jako tažení do Saska, šlo však o dezinformaci určenou ke zmatení protivníka.
Dobytí Prahy
Na celé akci je nejzajímavější způsob, jakým Jiříkovo vojsko nakonec Prahu dobylo. Jiří z Poděbrad se rozhodl pro lest. V 15. století Prahu samozřejmě obepínaly hradby, které musel každý útočník nějakým způsobem překonat. Jiří se rozhodl pro klamný manévr. Hlavní útok chtěl provést v prostoru Vyšehradu. Své síly ale držel mimo dohled obránců a v noci ze 2. na 3. září se část jeho vojska přiblížila ke Karlovu. Pražané to považovali za hlavní útok a soustředili svoji obranu právě tam.
Mezitím se ale malé skupině pouhých šesti mužů podařilo proniknout do města vedlejší podolskou bránou. Zlikvidovali jediné dva obránce předtím, než stačili dát zprávu dalším obráncům a do města se tak mohly dostat další posily. Potom už následovala jen drobná potyčka u jedné z dalších bran, kde padl jediný útočník, jistý Bělík z Hradce. Obránci se o nic dalšího nepokoušeli a kapitulovali. Celkový počet obětí se zastavil na dvou. To je na dobývání opevněné Prahy velmi slušná bilance. Je samozřejmě třeba říct, že vše bylo umožněno obrovskými chybami, které činili obránci. Nepochopitelné selhání při hlídkování a obraně jednotlivých bran bylo hlavním problémem. Zjevně šlo také o nedostatek chuti k boji.
Poté, co byly otevřeny hlavní brány, do Prahy vjel i samotný Jiří z Poděbrad. Pražští konšelé mu rychle slíbili poslušnost a od řady obyvatel se mu dostalo vřelého přivítání. Rozhodně si to ale nelze představovat až tak růžově. Známí odpůrci Jiřího z Poděbrad začali být zatýkáni a v rukavičkách s nimi rozhodně zacházeno nebylo. Po dobytí města se rychle vzdala i posádka Pražského hradu, které bylo dovoleno opustit město.
Dobytím Prahy se výrazně posílila pozice Poděbradské jednoty proti katolické opozici a nepochybně zvýšila respekt i k Jiřímu z Poděbrad osobně. Fakt, že Praha nebyla poničena a ztráty na životech prakticky nebyly, celá situace se velmi rychle stabilizovala. Lze říct, že právě tady nastoupil Jiří z Poděbrad svoji cestu k moci, kterou zakončil ziskem královského titulu.
Dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad se tak do českých dějin nezapsalo jako krvavá bitva, přesto má ale ve vojenské historii své místo jako ukázka velkých chyb obránců a chytrého využití situace ze strany útočníků.
