Článek
Co bylo národní obrození
Celý obrodný proces českého národa se začal formovat v poslední čtvrtině osmnáctého století a vyvrcholil v polovině století devatenáctého ve chvíli, kdy se revoluce v českých zemích přidala k seznamu intenzivních společenských změn probíhajících v celé Evropě.
Začátek národního obrození klademe do doby, kdy se politické změny, jako bylo zrušení nevolnictví nebo tzv. Toleranční patent zajišťující náboženskou svobodu, začaly projevovat v mnoha oblastech. Praktický konec feudalismu a tvrdé náboženské cenzury umožnily lidem širší spektrum aktivit a také se navracet v myšlenkách k významným etapám české historie. Především však přestalo platit, že česky mluví jen nevzdělaní venkované. V této době totiž díky zrušení nevolnictví a rozvoji manufaktur ke stěhování významné části venkovské populace do měst. Tam se potom často v časovém rozpětí jedné nebo dvou generací stávali z negramotných či pologramotných rolníků lidé se vzděláním i rozhledem.
Tito lidé se začali v městském prostředí sdružovat a vytvářet nejrůznější zájmová uskupení. Ta potom začala produkovat odborníky a vzdělance. Ti zase začali cítit potřebu vymezit se vůči germánskému vlivu. Neznamená to samozřejmě, že by začali úplně od nuly. Navazovat mohli například na latinsky psanou obranu českého jazyka sepsanou Bohuslavem Balbínem v již v 17.století. Stále častěji se také obraceli k husitství jakožto zásadní etapě našich dějin. Kromě toho byla ale zmiňována i tradice svatováclavská, odkaz Jana Amose Komenského, či Jednoty bratrské. Národní obrození zkrátka začalo získávat půdu pod nohama.
První etapa českého národního obrození
Jako první etapu národního obrození označujeme období mezi lety 1770 až 1805. My jej dnes vnímáme především optikou Jiráskova F. L. Věka. Jeho skutečný předobraz, tedy F.V. Hek, skutečně patřil do skupiny prvních národních buditelů. Těmi nejvýznamnějšími byli ale spíše Josef Dobrovský či Karel Ignác Thám. V této době je čeština stále především jazykem venkova a nižších společenských vrstev a jazyk nemá žádnou oficiální podobu. Ta se začala teprve vytvářet, ponejprv skrze první lidovou literaturu. Na konci osmnáctého století se však pomalu ale jistě začínají objevovat například české překlady světové poezie.
Pamětní deska připomínající Josefa Dobrovského
Druhá etapa českého národního obrození
Období let 1805-1830 chápeme jako druhou fázi národního obrození (někdy též národního probuzení). Nová generace obrozenců již měla základy, na kterých mohla stavět, a začala se chovat sebevědoměji. S touto etapou jsou spojena jména jako Josef Jungmann, František Palacký, Jan Kollár nebo Pavel Josef Šafařík. Jazyk se definitivně zařadil mezi definiční znaky vlastenectví. V důsledku toho začíná vznikat odborná čeština, tedy česká terminologie pro nejrůznější vědecké obory. V této době se také rodí česká publicistika.
Vrcholná fáze národního obrození
Třetí fáze národního obrození v letech 1830-1848 znamenala definitivní průnik češtiny do vysoké literatury a díla vzniklá v této době z per Boženy Němcové, Karla Hynka Máchy, Karla Jaromíra Erbena či Josefa Kajetána Tyla patří mezi klasiku a největší díly české kultury vůbec.
Pomník Františka Palackého
Vznik oficiální češtiny
V předchozích odstavcích byl nastíněn vývoj českého jazyka v průběhu druhé poloviny 18. století do roku 1848. V průběhu této doby postupně také logicky docházelo ke kodifikaci českého jazyka a vytváření jeho oficiální a obecně přijímané podoby. V tomto kontextu je třeba zmínit zásadní přínos Josefa Dobrovského a jeho nástupce Josefa Jungmanna.
Obrozenecký proces vytváření moderního českého jazyka je však někdy trochu zesměšňován tím, že se zdůrazňují pokusy některých nadšených, avšak nepříliš vzdělaných obrozenců propagujících z dnešního pohledu směšné české novotvary. Zmínit můžeme například výrazy pro kapesník: nosolepka nebo čistonosoplena. Šunka měla být stehnonožka, švagr zase sestromuž, salát měl znít jako zelenochrupka. Ve výčtu těchto výrazů bychom mohli pokračovat ještě dlouho a získali bychom pocit, že obrozenci byli poněkud směšní. Skuteční jazykovědci, jako byl například Jungmann, však dokázali obohatit češtinu o výrazy jako látka, plot, zeměpis, touha, hvězdárna, úsvit atd. Jednalo se o stejně umělá a nová slova, která však dokázala dotvořit moderní češtinu a my si ji bez nich již nedokážeme představit.
Moderní čeština do sebe absorbovala i řadu slov z cizích jazyků, aniž by jít to bylo ku škodě. Drát, hadr, pytel, koule, stodola, šupina… to vše jsou slova pocházející z němčiny. Francouzština nám zase dala kravatu, toaletu, nebo marmeládu a italština přispěla slovy jako bandita, či kalhoty.
Závěr
Pro český jazyk bylo období národního obrození zcela zásadní a čeština, kterou dnes mluvíme vděčí za svou podobu z velké části právě obrozencům. Je také otázkou, do jaké míry by bylo možné dotáhnout celý proces národní obrody až do podoby obnoveného samostatného českého státu v roce 1918 za situace, kdy by čeština neexistovala jakožto moderní vyspělý jazyk fungující jako jeden z hlavních prvků národní identity.
