Článek
Demonstrace věrnosti Říši
Reinhard Heydrich zemřel na následky zranění, které mu způsobila střepina granátu vrženého Janem Kubišem, dne 4. června 1942. V období června a července potom nacistická moc, ale stejně tak i kolaborující česká úřady potřebovaly ukázat, že český národ je Říši loajální. Za tímto účelem byla svolána řada demonstrací ve většině českých měst od Hradce Králové přes Brno až po Prahu.
Nacistickou okupační moc a možná ještě více i samotné protektorátní obyvatelstvo bylo třeba přesvědčit o tom, že větší část společnosti útok odsuzuje a stojí neochvějně za vůdcem Adolfem Hitlerem. K tomuto účelu se „výborně hodili“ i umělci. Pro mnoho z nich nadešel jeden z nejhorších dnů jejich života…
Všichni do divadla
Po válce uvedl známý herec Rudolf Deyl starší do výslechového protokolu následující:
„Několik dnů před 24. červnem 1942 byl jsem vyzván sluhou z Národního divadla k návštěvě ředitele Ladislava Šípa, kde jsem se dozvěděl, že jako senior činohry musím přečíst projev, neschvalující atentát na bývalého protektora Heydricha.“
Takto se řada herců a umělců té doby dozvěděla o tom, že se jich týká účast na této povinné demonstraci loajality ke zločinnému režimu. Sám Rudolf Deyl dvakrát odmítl, až napotřetí kývnul. Proč? Protože to už začínala nacistům docházet trpělivost a alternativou bylo zatčení, mučení, koncentrační tábor a možná smrt. Před takovým rozhodnutím účastníci setkání stáli.
S něčím podobným se potýkala i další tehdejší hvězda, Zdeněk Štěpánek. Jeho projev z Obecního domu odsuzující atentát na Heydricha přenášel rozhlas. Ale zpátky do Národního divadla. Dne 24. června 1942, mimochodem v den vypálení Ležáků, se zde herci povinně sešli, Rudolf Deyl pronesl svůj projev a umělci byly zachyceni, jak hajlují. O tom, v jakém rozpoložení pronášel Rudolf Deyl svůj projev, svědčí již jeho první slova: Páni a pánové…
Herec, pro kterého bylo vystupování a práce s hlasem denním chlebem najednou četl text roztřeseným hlasem a přeříkával se. Každému muselo být jasné, že jej čte z donucení. Po válce měli herci, kteří se večera v Národním divadle účastnili, problémy. Někteří, třeba Zdeněk Štěpánek nebo Vlasta Burian, si dokonce odseděli nějaký čas ve vězení.
Alibismus národa?
Ať již mluvíme o roce 1946 nebo o dnešku, odsuzování herců jen za to, že se této akce účastnili, není ničím jiným než alibismem a přenesením morální odpovědnosti na několik málo lidí, kteří se pohybovali ve veřejném prostoru, a proto se na ně nacisté soustředili. Kolik z těch, kdo se nad jejich hajlováním po válce rozhořčovalo, mělo samo máslo na hlavě ale jen proto, že je nikdo neznal, to nevyšlo najevo?
Mnoho z těch, kteří 24. června 1942 zvedli z donucení pravici, se ve skutečnosti snažilo pomáhat obětem nacistické perzekuce, chránilo je před deportacemi apod. Hajlovala i Anna Letenská, která skončila jako odbojářka na popravišti. Vlasta Burian zachránil řadu lidí před transporty a takto bychom mohli pokračovat.
V kontextu toho, v jaké byli tehdejší umělci situaci, neznamená účast na manifestaci absolutně nic. Tehdy šlo totiž doslova o život. Pozdější známá anticharta ze sedmdesátých let je z tohoto pohledu o poznání kontroverznější. A kolaborace dnešní, ta už není omluvitelná vůbec…
