Článek
Jan Bucka jméno Ioannes Pragensis?
Jan se narodil někdy v polovině 14. století, pravděpodobně do pražské měšťanské rodiny radního Beneschauera. Množství jmen, pod kterými je často popisován, je opravdu úctyhodné. Jan Bucka, Bukovec, de Bucca, Jan Pražský (Ioannes Pragensis), Jan Němec… Podstatné je, že se vydal na církevní dráhu a poměrně rychle stoupal v hierarchii církve.
Je možné, že byl vyšehradským kanovníkem, v roce 1388 byl potom jmenován biskupem v Litomyšli. V dalších letech si i on musel ve víru událostí vybrat, zda zůstane věrný králi Václavu IV., nebo se od něj naopak odkloní. Jan si vybral druhou možnost a stal se podporovatelem Zikmunda. To se mu začalo vyplácet a v době, kdy byl Václav IV. v zajetí, byl Jan dokonce jedním ze zemských správců. Jeho loajalita k Zikmundovi byla neotřesitelná a stala se určujícím prvkem jeho celé další politické dráhy.
Jan byl Zikmundovým kandidátem na místo pražského arcibiskupa, které ale získal Zbyněk Zajíc z Házmburka, tedy Václavův favorit. Jan se s tím nehodlal smířit a vytáhl do boje. Obsadil např. Roudnici nad Labem (ano, ze své pozice měl nepřímo i vojenskou moc). Za toto dobrodružství byl dokonce na dva roky exkomunikován. Také se tím dostáváme k tomu, proč se mu začalo říkat „Železný“. I když šlo o biskupa, měl blízko k vojenskému řemeslu a neměl nejmenší problém obléci si brnění.
Dobové vyobrazení Jana Železného.
Jan Železný proti Husovi i husitům
Nejtemnější kapitola jeho života, minimálně z našeho pohledu na historii, se začala psát během kostnického koncilu. Jan Železný zde vystupoval jako nesmiřitelný odpůrce reformního hnutí a stal se hlavním motorem obžaloby proti Janu Husovi. Nesnažil se o jakýkoliv dialog a vnímal Husovo učení jako smrtelnou nákazu, kterou je nutné z těla církve vyříznout silou dříve, než nakazí celé křesťanstvo.
Byl to právě on, kdo osobně shromažďoval důkazy, formuloval žalobní články a neúnavně vyvíjel nátlak na členy koncilu, aby vynesly nejvyšší trest. Jeho postoj v Kostnici z něj pak v českých zemích učinil symbol církevní krutosti a nesmiřitelnosti, což mu v pozdějších letech vyneslo hlubokou nenávist husitských představitelů, kteří v něm viděli jednoho z hlavních viníků Husovy smrti.
Po vypuknutí husitské revoluce se Jan přesunul na Moravu, kde byl v roce 1418 jmenován biskupem olomouckým. Právě zde se jeho vojensko-politický talent projevil v plné síle. Olomouc se pod jeho vedením stala pevnou baštou katolictví a věrnosti Zikmundovi. Jan Železný investoval obrovské prostředky do modernizace městského opevnění a najímání profesionálních žoldnéřů. Jeho vojenská připravenost byla tak vysoká, že husité, ač ovládli velkou část Moravy, se o přímé dobytí Olomouce nikdy napřímo nepokusili. Biskup osobně dohlížel na zásobování a výcvik posádky, přičemž jeho autorita v celém regionu byla takřka absolutní.
Jak již bylo zmíněno, často se sám postavil do čela vojska v bitvě. Těch svedl s husity celou řadu. V bitvě u Kroměříže s husity prohrál, naopak se dokázal ubránit na hradě Mírov. I v dalších bitvách stálo štěstí někdy na jeho straně, jindy na husitské. Jan také dobyl husitské hrady jako Račice, Boskovice, Kunštát a další.
Je ale jisté, že právě díky jeho odporu a nesmiřitelnosti k husitům se Morava nikdy nestala tak husitskou jako Čechy. Válka byla však vedena extrémně brutálně z obou stran a bylo to právě při husitském tažení proti Janovi, kdy husité vypálili Mohelnici a upálili v kostele 700 mužů, žen a dětí. Rozhodně proto nemá smysl z dnešního pohledu hledět na Jana Železného černobíle jako na „toho špatného“. To už dnes opravdu nedává příliš velký smysl. Za svoji neochvějnou věrnost a zásluhy o obranu víry i Lucemburských dynastických zájmů jej papež v roce 1426 jmenoval kardinálem.
Jan Železný byl ale nakonec nucen stáhnout se do Uher, kde v roce 1430 také zemřel v Ostřihomi. Pohled na Jana byl potom v následujících staletích závislý na tom, zda dotyčný sympatizoval s husity nebo naopak s katolickou stranou. A tak je tomu dodnes.
