Článek
Původní Radeckého pomník
O tom, kdo byl Václav Radecký z Radče a jaká byla historie jeho pražského pomníku, bylo v posledních dnech napsáno opravdu hodně. Takže zde skutečně jen velmi stručně. Maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče byl jedním z nejslavnějších vojevůdců 19. století, pocházel ze starého českého šlechtického rodu. Proslavil se jako vojenský stratég v napoleonských válkách a později jako úspěšný velitel rakouských vojsk v severní Itálii. Často je označován za největšího českého vojevůdce od dob Jana Žižky.
Monumentální bronzový pomník maršála Radeckého byl pokládaný za jedno z nejkvalitnějších sochařských děl své doby. Na Malostranském náměstí stál od roku 1858. Po vzniku Československa byl však v roce 1919 z politických důvodů odstraněn. Nyní se tedy pravděpodobně vrátí.
Veřejná debata o pomníku
Na začátek je třeba říct, že vykreslovat situaci okolo pomníku jako jakkoliv bouřlivou, by bylo značné přehánění. Většině lidí je Radeckého pomník lidově řečeno „ukradený“. A dokud se nějaký politik nerozhodne toto téma zneužít, tak to tak asi zůstane.
Pak jsou zde ale ti, kdo se o historii zajímají a mezi nimi přece jen existuje debata o tom, zda je vhodné Radeckého pomník do Prahy vracet. Koneckonců, jeho odstranění je pevně spojené se vznikem první republiky, což je pro nás základní kámen naši moderní historie. Je tedy možné být zastáncem návratu Radeckého a současně nezpochybnit svoje češství? Podle nás bez jakékoliv pochybnosti ano.
Ještě dnes máme tendenci vnímat starou monarchii optikou „zlého Rakousko“ a „trpícího českého národa“. V tomto zjednodušeném schématu, který dával smysl v počátcích první republiky, byl pak Radecký vnímán jako symbol této habsburské nadvlády.
Radecký ale nebyl žádný cizinec, který by přišel zotročovat Prahu. Pocházel ze starého českého šlechtického rodu, sám sebe považoval za Čecha, mluvil česky a k českým zemím měl hluboký vztah. Když v roce 1848 a 1849 vedl rakouská vojska v Itálii, pod jeho velením bojovaly tisíce českých vojáků.
Pomník maršála Radeckého na Malostranském náměstí před svým odstraněním.
A tehdejší česká společnost, včetně tak takových velkých osobností našich dějin jako byl František Palacký nebo Karel Havlíček Borovský, Radeckého vítězství oslavovala. Proč? Protože v jejich době byla monarchie vnímána jako přirozený „domov“ českého národa. Koneckonců, monarchie byla ještě v dekádách potom považována za jedinou reálnou ochranu slovanských národů před expanzivním pangermanismem. Být loajálním občanem monarchie a zároveň hrdým Čechem bylo tehdy naprosto přirozené.
Z tohoto pohledu je nesmyslné vztahovat na 19. století dnešní chápání středoevropských mezinárodních vztahů. Pro Čechy samozřejmě přestala být příslušnost k monarchii výhodná a bylo logické, že se vydají svojí vlastní cestou, v Radeckého době to ale takto nikdo nebral.
Ve 21. století bychom už ale měli být natolik vyspělí a sebevědomí, že naši identitu ohrozí bronzový maršál z předminulého století. Dnes můžeme chápat, že jsme v minulosti byli součástí většího celku. I v té době to byly naše dějiny. Ty se nezačaly psát až 28. října 1918. Naše identita byla po staletí formována v rámci středoevropského prostoru a Radecký do tohoto prostoru neodmyslitelně patří.
V čem je tedy problém? Podle nás v ničem.
