Článek
Uhlí a Karviná
Již na konci 19. století bylo Karvinsko tím, čím bylo i v pozdějších dobách, tedy regionem, kde se z podzemí doluje černé zlato, tedy uhlí. Jedním z nejlépe prosperujících podniků v této oblasti byl podnik hraběte Larische-Mönnicha. Pod něj spadaly i doly Františka, Jan Karel a Hlubina.
O důlním neštětí na Příbramsku asi horníci na Karvinsku věděli. Jednalo se sice o jiný druh dolování, než na jaký byli zvyklí ze svých uhelných dolů (na Příbramsku se dobývaly barevné kovy), největší důlní neštěstí tehdejší Evropy ale nemohlo uniknout jejich pozornosti ani v době bez televize nebo internetu.
Psal se 14. červen 1894 a odpolední směna čítající 1086 lidí sfárala v 16:00 dolů. Nikdo z nich v tu chvíli netušil, že první stránky novin bude tentokrát plnit právě Karviná a jejich doly.
Neštěstí ze 14. června
Ve zmíněných dolech se uhlí těžilo v celkem šestnácti slojích. Ty byly navzájem propojeny celou řadou chodeb a pro nás by dnes bylo možná trochu překvapivé, že bychom v dolech potkali opravdu hodně koní. Zvířata však byla v té době v dolech používána pro práci celkem běžně.
Památník obětí důlního neštěstí z roku 1894 na hřbitově v Karviné
Doly nikdy nebyly a ani dnes nejsou zrovna bezpečným pracovištěm. Na konci 19. století šlo však skutečně o extrémně nebezpečné místo. Ani v dolech hraběte Larische-Mönnicha to nebylo jiné. Vývin hořlavého uhelného prachu i hromadění metanu hrozily prakticky nonstop.
Ve 21:30 se z dolu Františka ozval obrovský výbuch. Exploze nahromaděného metanu byla tak silná, že oblak prachu vyrazil z podzemí na povrch. Bylo jasné, že došlo k velkému neštěstí. K dolu se začali sbíhat lidé a dobrovolníci si převazovali ústa šátky namočenými v octě, což byl v oné době prakticky jediný známý ochranný prostředek.
Po vstupu do šachet dolu Jan se dobrovolníkům naskytl děsivý pohled. Mrtví lidé i koně, zničené vybavení, vozíky… Záchranáři se snažili hledat přeživší, když se okolo 22:00 ozval druhý a stejně silný výbuch. Desítky těch, kteří do dolu vyrazili pomáhat svým kolegům a kamarádům, byli nyní také mrtví.
Třetí výbuch, ke kterému došlo další den ráno, se již naštěstí obešel bez obětí a zranění. A začalo se počítat. Byly to přitom dost chmurné počty. Neštěstí vzalo život 235 lidem a stvořilo 130 vdov a 194 sirotků.
Mnohá těla bylo možné identifikovat jen podle prstenů či jiných podobných poznávacích znamení. Přesto bylo ale později zjištěno, že většina obětí zemřela udušením, nikoliv v přímém důsledku výbuchu. Tělo poslední oběti bylo nicméně vyproštěno až v roce 1907.
Stále se jedná o největší důlní neštěstí na Karvinsku, stejně jako při dobývání černého uhlí u nás. Současně však právě tato nezměrná katastrofa uspíšila vznik záchranné důlní služby, nových předpisů a postupů.
